VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Operní zpěvačka Jana Wallingerová: Nikdy mě nenapadlo, že budu sólistkou

Brno, Přibyslav - Mezzosopranistka Jana Wallingerová, rozená Štefáčková, působí na nejprestižnějších tuzemských operních scénách.

21.4.2009
SDÍLEJ:

Na životě operní zpěvačky Jana Wallingerová oceňuje, že může na rozdíl od populárních zpěváků vést normální život. Na ulici ji pozná jen málokterý divák.Foto: Josef Hofmann

Už devátým rokem je sólistkou Národního divadla v Brně. Ačkoliv se narodila v Moravské Třebové a léta žila v Šumperku, své kořeny má i na Vysočině, konkrétně v Přibyslavi, kam se ve čtrnácti letech přestěhovala se svou rodinou za prarodiči. I tato změna měla vliv na její pozdější operní kariéru.

Byl to váš dětský sen zpívat v opeře?
Odmalička jsem zpívala, chodila jsem do Šumperského dětského sboru. Pak jsme se přestěhovali do Přibyslavi a já jsem si nedovedla představit, že už nebudu zpívat. Nenašla jsem tam tak kvalitní dětský sbor, jako jsou šumperští Motýli, proto jsem začala zpívat sama. Nikdy mě ale nenapadlo, že budu sólistkou. Vždycky jsem se sbormistrem hádala, že já sóla zpívat nebudu.

Máte hudební nadání v rodině?
Všichni v rodině zpívají, všichni mají hezké hlasy. Když jsem byla malá, zpívala jsem si doma při úklidu písničky. Děda mi do toho začal zpívat svoje „sprostonárodní“, ale krásným operním hlasem. Můj bratr Ondřej Štefáček je také operní zpěvák.

Jakou pěveckou průpravu jste měla, než jste vstoupila na konzervatoř?
Nejdřív jsem chodila dva roky do havlíčkobrodské lidové školy umění k paní Květě Jevdokimové. Ona mi doporučila paní učitelku Evu Bechyňovou z Přibyslavi s tím, že připravuje na konzervatoře. S paní učitelkou Bechyňovou jsem se tehdy již znala, protože jsem hrála v přibyslavském ochotnickém divadle, kde ona působila. Začala jsem k ní chodit na hodiny zpěvu a přípravu na konzervatoř. Zkoušky jsem udělala na první pokus. Na konzervatoři mě učila paní profesorka Jarmila Krásová a nyní se soukromě již osmý rok vzdělávám u paní Natalie Romanové.

Doteď máte svou učitelku zpěvu. Dá se někdy říci, že už je zpěvák hotový, že se už nemá co učit?
Většinou, když si to zpěvák řekne, tak končí (smích). Myslím si, že zpěvák se učí celý život. Měl by pořád mít někoho, kdo ho bude kontrolovat, protože se slyšíme jinak, než to slyší diváci. Vždycky mě moc překvapí, když mi někdo řekne, že můj hlas je velký a barevný. Já slyším světlý, úzký tóneček.

Jak vypadá pracovní týden zpěvačky?
To je různé. Před premiérou se zkouší intenzivněji. Když se začínáme něco učit, probíhají korepetice. To je samotný zpěvák, který se učí svůj part s klavíristou. Pak začnou ansámblové zkoušky, to je více zpěváků s klavírem, potom aranžovací zkoušky, které už děláme v prostoru a s hereckými pohyby. Když už to máme naaranžované, je zkouška, které se říká prověrka, kdy se to zkusí se vším všudy, s technikou i s kostýmy. Pak do toho přijde orchestr a je týden orchestrálních zkoušek. Pak už nastává generálkový týden, to znamená hlavní zkouška, generálka a premiéra.

Kolik máte ročně premiér?
Jsou čtyři premiéry do roka a do toho se oprašuje spousta starých oper. Před nimi jsou oprašovací zkoušky s orchestrem. Musíme si to znovu připomenout, za dva roky to třeba zapomeneme. Prakticky skoro každý den máme korepetici. Pak se ještě něco učíme sami doma, protože máme koncerty mimo divadlo.

Jak dlouho trvá nastudování jedné operní role?
Ten proces trvá asi tři měsíce. Když je to náročnější role, třeba hlavní, musí se začít alespoň rok dopředu.

Nepletou se vám při takovém množství jednotlivá představení?
Ne, to se mi nestává. Vždy si to před tím zopakuji. Když už to má člověk jednou nastudované a opravdu tomu ty tři měsíce věnoval, tak to tam pak naběhne. Ale máme takové fóry v divadle jako: „Co dneska hrajem za operu?… Tu neznám…“

Jaká je vaše oblíbená role?
Určitě Káča z Čerta a Káči. Můj bratr mi řekl: „To se ti to zpívá, když to nemusíš hrát,“ (smích). Mám ráda všechny role.

V představení Mai 68 strávíte půl představení jako mrtvá v rakvi. Nepotkala vás ještě nějaká podobně nezvyklá role?
Ne a doufám, že to dlouho nepřijde. Nerada na jevišti umírám, mám raději energické role. Dělat mrtvou je náročné, protože je vidět, že dýcháte. A mně ještě posadili medvídka na břicho. Musela jsem si ho dát vedle, protože se hýbal nahoru dolů a prozrazoval, že nejsem mrtvá.

Často dostáváte takzvané „kalhotkové role“, v nichž hrajete kluky. Je to nějaká vaše specializace?
Pro tyto role mám výhodu, protože jsem vysoká a hubená, takže lépe napodobím kluky, takové ty klackovské typy. Jsou to například Cherubín ve Figarově svatbě, Lišák z Příhod lišky Bystroušky nebo Jeníček z Perníkové chaloupky. To jsem se musela smát, protože tatínek přišel z toalet a říkal, že se tam dva kluci hádali, jestli jsem kluk nebo holka.

Jaká je ideální životospráva zpěváka? Může jíst například zmrzlinu?
Zmrzlina je zrovna dobrá, protože ztuží hlasivky, jsou pak lépe koncentrované a lépe kmitají. Naopak je horší teplé. Mně třeba vadí mléčné výrobky. Cigarety určitě nejsou vhodné. Kolegové mi ale vysvětlovali, že kouří, aby věděli, kde mají dýchat (smích).

Měla jste někdy problémy s kostýmy? Jak se zpívá například v korzetu?
Korzet se dá přizpůsobit, aby netlačil. Nemůže být úplně stažený, protože potřebujeme dýchat. Na dálku třeba vypadá sevřený, ale zblízka to není tak drastické. Mám spíš problémy s vlečkami a sukněmi. Třeba když sedíte na zemi a máte vstát. Máte kolem sebe moc sukní, je to noční můra. Taky je sranda, když začne během představení padat paruka.

Vyhovují vám spíše koncerty nebo raději účinkujete na operních jevištích?
Mám ráda oboje. Pro mě je to jednodušší na jevišti, tam se člověk schová za kostým, za roli, je někým jiným. Na koncertě je to těžší, protože jste víc na očích, vidíte reakce lidí. Toto povolání je úžasné, protože hned zjistíte, jestli to bylo dobré, nebo ne, jestli je tam ta odezva. Spousta mých kamarádů mi závidí, že tento pocit můžu prožívat, protože to je nádherné.

Myslíte si, že je potlesk publika návykový?
Myslím si, že je návykový celý ten proces. Jak si k tomu někdo čichne, nemá už cesty zpět. Chce u toho být za jakýchkoliv podmínek.

Jak zvládáte trému? Máte na ni nějaký recept?
Jako dítě jsem byla velká trémistka, to jsem se s panem sbormistrem hádala, že sóla zpívat nebudu, protože jsem se strašně bála. Když jsem nějaké to sólíčko dostala, pořád jsem si ho zpívala a otravovala tím všechny své kamarádky. Tréma je tam i teď, ale jakmile udělám krok na jeviště, tak zmizí. Vždycky, než jdu na jeviště, udělám si křížek a poprosím, abych to těm ostatním nezkazila.

Měla jste nabídky ze zahraničí. Uvažujete, že byste se přestěhovala do ciziny?
Ne, nikdy. To jsem si rozhodla už na konzervatoři, že nechci lítat po celém světě, že mi to stačí tam, kde jsem teď. Tady mám pocit, že jsem potřebná. Jsem tu dostatečně vytížená a mám dost rolí.

Musíte zpívat v několika cizích jazycích, jak je to obtížné?
Zpíváme v italštině, francouzštině, ruštině, němčině, angličtině, latině, zpívala jsem i v japonštině a španělštině. Nejlíp se mi zpívá italsky a francouzsky. Musíme se naučit přesnou výslovnost, musíme také vědět, o čem zpíváme, abychom věděli, jak se máme tvářit. Myslím si, že Češi mají schopnost napodobit ostatní jazyky, protože náš jazyk je tak moc složitý.

Mají role v cizích jazycích i nějakou výhodu?
Když vám na jevišti vypadne text, tak je lepší, když je to v cizím jazyce, protože tomu sama nerozumíte a vytvoříte si nějakou pseudoněmčinu nebo pseudofrancouzštinu. Když vám vypadne text v češtině, je horší ho vymýšlet, aby se nějak rýmoval.

Poznávají vás lidé na ulici?
Párkrát se mi to stalo. Těžím z toho, že sundám paruku a mám normální život. Líbí se mi, že nejsme populární zpěváci, že se o nás paparazzi nezajímají. Jednou se mi stalo, že jsem jela v šalině a že se pode mnou o mně bavili a chválili mě a já jsem stála nad nimi a nemohla jsem říci, že jsem to já. Byl to takový zvláštní příjemný pocit.

Vy jste vynikající zpěvačka, váš manžel je houslový virtuóz. Nestává se, že by se u vás doma mluvilo jen o práci?
Ne, já si od ní ráda odpočinu. Manžel je houslista, je z jiného oboru. Doplňujeme se. Já jsem na housle hrála 12 let. Jsem schopná mu poradit a ocenit, jak to má těžké. Teď konečně chápu, proč jsem na ty housle hrála – abych to vydržela doma poslouchat, a abych podpořila manžela. Pavel je vynikající muzikant, dokáže mi také poradit detaily z hudební stránky.

životopis
Mezzosopranistka Jana Wallingerová absolvovala v roce 1999 pražskou konzervatoř. Od roku 2000 je sólistkou Opery Národního divadla v Brně. Zde ztvárnila například roli Rosiny (Lazebník sevillský), Lišáka (Liška Bystrouška), Varvary (Káťa Kabanová) nebo Maddaleny (Rigoletto). Hostovala také v Národním divadle v Praze, v pražské Státní opeře nebo v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Spolupracuje s předními českými orchestry: s Českou filharmonií, se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Filharmonií Brno a dalšími.

Zuzana Klementová

21.4.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Zloděj si do firmy došel pro nářadí

Ilustrační fotografie.
AKTUALIZOVÁNO

Bouřka a silný vítr vyvracely stromy a komplikovaly dopravu

V Jihlavě hoří hala společnosti na zpracování dřeva

Jihlava – Hned jedenáct jednotek hasičů zasahuje od brzkého rána u požáru ve společnosti zabývající se zpracováním dřeva v ulici Na Hranici v Jihlavě. Vyhlášen tam byl třetí stupeň požárního poplachu.

AUTOMIX.CZ

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Sportovně užitková vozidla vládnou světu a to nejen mezi novými auty, ale jejich obliba výrazně roste i mezi ojetinami. Pojďme se tedy podívat na to, jaké možnosti máte, když si chcete pořídit ojeté SUV s relativně omezeným rozpočtem. Probereme si SUV do 300 tisíc a koukneme na pět kusů, které za to stojí. A také na pět, jimž byste se měli vyhnout.

Hospodští v Havlíčkově Brodě nereagují na nabídku malých pivovarů

Havlíčkův Brod – Majitelé hospod na Havlíčkobrodsku prozatím nevyužívají rozmanitých možností, které jim nedávná pivní revoluce nabídla. Nová generace pivařů začíná naplňovat hospody, ale lokální hospodští na moderní vlnu dosud nezareagovali a nabídka piv na pípách zůstává stejná.

Poškozenou vázu v muzeu nahradila kopie světelského kamenosochaře

Lipnice nad Sázavou – V kamenosochařském středisku v Lipnici nad Sázavou vznikla kopie vázy z 18. století, která teď tvoří jednu z dominant novoměstského zámku. Věrnou kopii pískovcové vázy vytvořil student světelské akademie Nicolas Vrána v rámci své maturitní práce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení