V Havlíčkově Brodě žije bývalý bubeník Plastic People of the Universe Jan Schneider, narozený v Karlových Varech v roce 1955.

Kdy jsi začal hrát na bicí a chodil jsi do Lidové školy umění?

Typický samouk, který chodil asi rok do "lidušky". První bubny jsem koupil od Michala Kocába, neboť jsem v Mladé Boleslavi chodil na průmyslovku. Naši otcové se znali, tak jsem logicky skončil v prostředí evangelické tzv. "Nové orientace", která byla politicky velmi odbojná a myšlenkově nesmírně zajímavá, obzvláště pro mne, který jsem právě byl v odbojných letech. Poznal jsem tam, kromě faráře Alfreda Kocába také třeba Sváťu Karáska, Miloše Rejchrta, Bohdana Mikoláška (písničkář), Zdeňka Bártu (donedávna senátor), Honzu Kozlíka (pozdější mluvčí Charty 77, po listopadu 1989 poslední náčelník federálního policejního sboru). Odtamtud vedla cesta i k Ladislavu Hejdánkovi, Jakubu Trojanovi, Janu Dusovi a dalším skvělým postavám politicky vzpurných evangelíků, kteří se kamarádili s podobně založeným kýmkoliv. V této souvislosti musím explicitně vzpomenout mého učitele prof. Milana Balabána, starozákoníka a religionisty. A přes Kozlíka jsem se dostal k Egonu Bondymu a Milanu Machovcovi. Abych se vrátil, čím jsem začal a v té Mladé Boleslavi na faře se taky hrálo na buben. To se mi později hodilo.

Jak jsi poznal Plastic People of the Universe (PPU)?

Od roku 1975 jsem byl v Praze, respektive bydlel jsem u známých v Horních Počernicích. Tuším, že od Sváti Karáska jsem se dozvěděl, že v Počernicích bydlí jeho spolužák Vráťa Brabenec, saxofonista PPU. Jednou jsem čekal v Novém Hloubětíně na autobus do Horních Počernic, když na zastávku přišla nějaká mánička a čekala taky. Tak jsem to risknul: „Nejedeš za Vráťou Brabencem?“ Samozřejmě jel. Byl to Mejla Hlavsa. A v prosinci 1975 jsem už byl na koncertě PPU v Klukovicích a věci nabraly rychlý spád. Pak kluky zavřeli, a když je začali pouštět, brzy jim otrnulo. Tehdejší bubeník Jarda Vožniak to ale odmával. Jeho otec byl významný surrealista a asi se držel taktak, možná to mělo souvislost. Já jsem v té době malinko něco zkusil s kapelou "Doktor Prostěradlo Band", a pak přišlo "lano" od Mejly. Zkoušeli jsme v Klukovicích v hospodě u dědečka Ivo Pospíšila (Garáž). Měli jsme kamrlík za sálem, ale v sále byl ping-pong. Jezdili jsme tam dřív, Mejla, Kabeš, flétnista Vasil Šnajdr a já, a mastili jsme čtyřhru o svařáky. Pak přijel Pepa Janíček, zapojil nástroje, zahrál si na ně, zabubnoval, a my nikde. Furt jsme mastili ping-pong. Byly to nesmírně líté boje. Pepa nám pak odchytil míček a trošku se zkoušelo. Občas tam do zapadlé vesnické hospody přišel nějaký kravaťák s dámským doprovodem, a když jsme přišli, poručili svařáky a šli hrát ping-pong, hned se hrnul za pult k telefonu. No, nám to bylo celkem jedno, zasportovali jsme si, pak jsme zkoušeli, pak jsme si dali pár piv u pana Pospíšila (Pepa Janíček vždycky pivo a tatranku), ten nás brzy vyhodil, a jeli jsme do Prahy. Hospoda, vinárna a k ránu do Ječné k Němcovým, kde jsem spal tu chvilku na podlaze ustrojen obut, neboť v 6 hodin jsem musel být ve fabrice. Dělal jsem v Transportě Vysočany, vrtal jsem litinové odlitky výtahových strojů. Takovéto kolečko se odehrávalo nejméně dvakrát týdně. Bylo to velmi náročné na játra, protože Mejla vždycky říkával, že bubeník a basista musej chlastat spolu, aby jim to šlapalo. Mně šlo ale líp to pití, než hraní, protože jsem toho opravdu moc neuměl, a navíc jak Mejla píše v knížce "Bez ohňů je underground" vždycky jsem měl radši jazzový hraní a hodně činelů. Ty však Mejla neměl rád. Nakonec to skončilo tak, že místo mě přišel Honza Brabec. Musím říci, že to bylo nevyhnutelné, protože Honza je jeden z nejlepších bubeníků, které jsem v životě slyšel. Už tehdy byl dobrej, jak byl mladej. A navíc jeho styl šel k Mejlovým představám mnohem lépe, to musím uznat. Já byl taky paličatej, a své představy hry na buben si piluju dodnes. Proto jsem taky nikdy nikde moc dlouho nehrál. Nicméně bubnování mě provází dodnes a je to moje velké hobby a radost, a je to prima, i kdyby to bylo dobré jen jako prevence proti tomu Němci s tím divným jménem, jen co si na něj vzpomenu.

V kterém roce jsi nahrával na Hrádečku u Václava Havla?

Celý projekt pašijových her začal v Počernicích. Brabenec napsal text a chtěl ho malinko doprovodit hudbou v evangelické modlitebně v Horních Počernicích, kde byla farářkou Marie Linemannová. To byla taky velmi politicky velmi nespolehlivá osoba, a vyskytovali se tam různí protistátní živlové. Vráťa ostatně studoval theologii, a Marušku znal z fakulty, nebo z toho prostředí. Tehdy bydlel v Počernicích Martin Schulz, který pak emigroval do Mnichova za svým tátou, známým hlasem ze Svobodné Evropy, Milanem Schulzem. Martin měl podle Vráti hrát na kytaru, já měl bouchat do židle a Vráťa hrát na píšťalku. Bylo mu ale líto nevyužít harmonia, které bylo v modlitebně, a začal přemýšlet o Pepíčkovi (Pepovi Janíčkovi). Pak ale konstatoval, že když tam bude Pepa a Mejla ne, tak že ho Mejla sežere. Tak z toho nakonec nebyli jen komplet Plastici, ale sestava 10 lidí! Zkoušeli jsme to rok, než jsme to předvedli u Havla na Hrádečku živě, a pak jsme to tamtéž nahráli. To bylo v roce 1978, bylo to mé druhé období s PPU. A pak koncem roku 1985 nebo počátkem 1986. Mejla začal zkoušet hudbu pro Havlovu divadelní hru Pokoušení, a to mě přizval znovu. Nahráli jsme to někdy v roce 1986 u Honzy Brabce na Zbraslavi v garáži, na jeden zátah. Dopoledne jsme začali a k ránu jsme skončili. Bohužel se to prý nikdy v divadle nepoužilo. Nedávno to vyšlo jako přílepek jedné reedice CD Plastic People, je to stále zajímavý kus hudby. Použito to bylo pouze k podkreslení autorem čteného textu této hry, což existuje na magnetofonovém pásku, a je to hezké.


Jaký dojem na tebe udělal Václav Havel při prvním setkání?

S Havlem jsem se poprvé viděl 1. ledna 1977. Underground slavil Silvestra v jedné vesnici v Severních Čechách, a najednou k ránu se rozrazily dveře, a vešel Pavel Landovský, Jirka Němec, Věra Jirousová a Václav Havel. Opustili Havlovu nóbl společnost na Hrádečku a jeli se podívat za máničkami. Lanďák hrál na housle, na nichž ekvilibristicky měl postaven plný půllitr, a nerozlil ho, čímž si dobyl uznání a panáky. Havel tam seděl a pozoroval, tak jsem k němu přisedl a zeptal se ho, jestli si pojede do Vídně pro jakousi literární cenu, kterou právě dostal. Vašek řekl, že by jel, ale že by ho nepustili zpátky, takže mu to budou musel poslat. To bylo pro mě dost zajímavé, v době, kdy lidi měli většinou neřešitelný problém se dostat ven, tak on by měl problém se dostat zpátky. V té době jsem sice už měl podepsanou Chartu 77, ale nijak jsme o tom nemluvili, protože po zavření Plastiků jsme podepisovali všechny protesty, co se nám dostaly pod ruku, a já ani omylem netušil, jakej průser z toho udělá bolševik. Nicméně musím přiznat, že po nějaké době jsem poznal Olgu Havlovou, chodili jsme do krásně praštěné společnosti u Olinky a Nikolaje Stankovičových, která se zabývala brakovou literaturou a podobnými nesmysly, asi proto, abychom si v té ještě nesmyslnější době zachovali cit pro absurdno. Olga Havlová si k sobě lidi pouštěla velmi pomalu, ale její přátelství bylo něčím, na co se nezapomíná. Rozhodně nic okázalého, ale trvalého. Holt, hubatá žižkovanda z chudé rodiny. Skvělá a tvrdá recenzentka Havlovy tvorby. Soudím, že bez ní by ty Havlovy hry nebyly tak dobré. Takže já jsem se nakonec více kamarádil s Olgou.

V minulém režimu, kdo měl něco společného s PPU, Chartou 77 a Václavem Havlem byl středem pozornosti VB či STB. Díky této péči si lidé odseděli roky v kriminále a někteří tehdy byli přinuceni k emigraci. Jakou máš zkušenost s VB a STB?

No, po pravdě řečeno, teď mám tendenci to všechno trochu zlehčovat, protože to dopadlo dobře. Ale byly chvíle, kdy mi bylo ouzko. Já jsem trochu solitér, do velkých part jsem nikdy moc nepatřil, není to můj styl života, a tak jsem měl chvílemi dost silný pocit nejistoty, co by se stalo s rodinou, kdyby něco. Asi je to dáno i vzpomínkami z mládí, když tátu zavřeli, pocitem jisté izolace, do níž se dostala rodina politického vězně. Stejně tak intenzívní je ale pocit vděčnosti k lidem, kteří se přes to všechno k nám chovali dobře a hodně toho pro nás udělali. Mimochodem, jeden z nich byl komunista, a měl kvůli nám problémy. Na rozdíl od těch, kteří byli opravdu jen oportunisty, tento byl člověkem, který nejen věřil, ale i konal a neuhnul. Zabil se hned po okupaci, když jel na partajní schůzi, a narazili do neosvětleného ruského náklaďáku. Docela příznačné. Ale k té STB. Asi jsem měl štěstí, jezdil jsem za prací do Prahy, pro pražské estébáky jsem byl vesnický bůran, a pro místní jsem tu zase skoro nebyl, protože když jsem přijel, tak jsem se dost věnoval rodině. Proto jsem ani s místními máničkami nechodil pařit, protože jsem toho měl dost přes týden z Prahy. Moje skvělá žena tu to táhla přes týden sama, tak jsem jí chtěl trochu odlehčit alespoň přes víkend. Bylo co dělat, počátkem roku 1989 se nám narodil čtvrtý potomek. Takže STB ani nezjistila, že jsem bydlel v jednom sklepním bytě s mluvčím Charty Honzou Kozlíkem, a že jsem asi 10 let opisoval texty Egona Bondyho. Byl jsem jejich prvním čtenářem. Bondy mi je dával nahrané na páscích a já je přepisoval z magnetofonu. Ale to jsem tenkrát nevěděl, že to oni nevědí.
No, bál jsem se, co bych to zapíral.

Setkáváš se s členy PPU?

S Plastiky se vídám sporadicky, ale vloni jsme dali na podzim freejazzový koncert na počest osmdesátin mého učitele Milana Balabána, bylo to na Břevnově U Kaštanu, hrál tam Vráťa Brabenec s Mikolášem Chadimou na saxofony, můj bratr Jiří (nyní náměstek ministra zahraničních věcí) na klavír, Petr Tichý na kontrabas a já šťouchal do šlágverku.

Kdy jsi byl naposledy na jejich koncertě?

Kdoví, jestli to nebylo v Přibyslavi, když tam s Agonem rekonstruovali Pašije. Samozřejmě velmi studené to bylo, akademické, proto to říkám spisovně. Když si pustíš starou nahrávku Pašijí, tak zjistíš, proč jsme tehdy po koncertě chroptěli - ty výkřiky "jsi-li syn boží sestup z kříže!" a další Vráťa chtěl vysloveně fotbalovým způsobem, dnes by se řeklo jako rowdies, prostě o život. A Plastici s Agonem byli studení. O to víc mě překvapilo, jak se pak rozohnil trumpetista Agonu, když hráli skladbu "Nikdo" to, co předvedl v Přibyslavi, bylo fakt dobré jazzové sólo. Akorát bubeník Plastiků, kterého neznám, se na mě křenil, když jsem mu po zvukové zkoušce řekl, že mu nejsou slyšet činely a hi-hat. Tak jsem toho radši nechal, asi mě měl za vesnického bůrana. Nedávno jsem slyšel ve Světlé nad Sázavou Vráťu Brabence s Pepou Karafiátem, to bylo pěkné, svrběly mě ruce, dal bych si to free s nimi. Ale není všem dnům konec. Mimochodem, trochu jsme ve Světlé s Vráťou vzpomínali a rekapitulovali. Když jsem mu řekl, že pro mě je největší věcí, co kdy Plastici udělali, "Modlitba za Osipa Mandelštama", zjihnul a utřel oko. "Však jsem u toho taky skoro vykrvácel," dodal. Já to vím a proto to všude povídám. Chcete-li si sáhnout na samu tresť Plastiků, pusťte si to CD "Co znamená vésti koně"…

Jakou hudbu posloucháš?

Z rockové muziky už snad kromě Hendrixe, který je ale mimo všechny kategorie, jen Cream a Colosseum a Mayalla a lidi kolem této party. A taky první desky Jethro Tull a Family. Propadlej jsem jazzu, a to je mnoho jmen. John Coltrane, Ornette Coleman a Charlie Mingus za všechny. Občas přijde doba italské opery, ještě i francouzské. Evergreenem jsou Beethovenovy klavírní sonáty, obzvláště v podání Glenna Goulda. A vůbec, klavírní skladby - to je velmi dobrá atmosféra pro noční psaní (tím se teď živím). Energii dodává zase muzika hraná kolem Středozemního moře - především židovská a arabská (orientál, mizrachi a rai). To je oceán hudby, vody živé, spojené naprosto základním rytmem, podobným v celé oblasti - protože to je rytmus srdce. Krásně na to ženský tancujou břišní tance.

Těšíš se na akci v Utíně?

Těším, už i proto, že dlouho jsem na Plastiky nechodil, protože jsem měl pocit, že se po Mejlově smrti nějak nemůžou vypořádat s tím, že Mejla umřel, a přesto tam furt byl, a obráceně, a dokola. Mejla byl fenomén, ať již byly mé peripetie s Plastiky jakékoliv, byli jsme dobří kamarádi. To říkám jenom o lidech, s nimiž jsem se někdy pohádal, a našli jsme k sobě opět cestu, a pak to bylo ještě lepší, než předtím. No, a teď, poslední deska Plastiků „Maska za maskou“ mě opravdu potěšila, to je nutno přiznat, proto se na to těším, že uslyším věci, které jsem živě neslyšel. A jsem zvědav, jak se propnou Našroti a Pytlíci čajoví. A do toho si budou chudí středoškolští profesoři přivydělávat četbou básníků bývalého režimu, nyní nikoliv zakázaných, ale právem zapomenutých. To bude soda.

Děkuji za tvé odpovědi.

Jaroslav Benák