V dílně u nenápadného rodinného domku na okraji města pod jeho rukama vznikají unikátní hodiny, plastiky i šperky z břidlice.

Čím vás zaujala právě břidlice?
Bylo mi jako vyučenému brusiči povoleno dále studovat v Železném Brodě. V osnovách bylo udělat za pololetí dva kusy. Patnáctileté děti, které vyšly ze základních škol, měly co dělat, aby to vůbec zvládly. My vyučenci, kteří jsme se tím už mohli živit, jsme měli v září hotovo. A co teď? Nebylo do čeho říznout. Tak jsme brousili i dřevo nebo sádru. Pak přišel náš odborný učitel, vzal mě a mého kamaráda a ukázal nám věci, které dělal z břidlice. Chtěli jsme to zkusit, tak nás poslal do lomu. Přinesli jsme si břidlici, ale on nám vynadal, že jsme vzali zvětralou. Poslal nás tam ty tři kilometry znova a to už jsme přinesli správnou. Tak jsme se začali učit pracovat s břidlicí.

Jak se z vašeho koníčku stalo zaměstnání?
Přišla maturita a přijeli za mnou ze Světlé, jestli bych sem nešel, protože tu byl nedostatek brusičů. Kývnul jsem na to, vrátil jsem se sem a byl jsem tu zaměstnán. Chtěl jsem ale odejít a uplatnit se jako výtvarník. Ve sklárnách to pro mě bylo příšerné. Měl jsem na milimetr naplánovaný dekor, který jsem musel dodržet. Účastnil jsem se proto různých soutěží. Řekl jsem si, že se na sklo vybodnu a budu dělat břidlici. Koupil jsem si kotouče, bylo to na hraně zákona, tehdy se nesmělo vlastnit výrobní prostředky. Asi mě i hlídali. V práci jsem pak vždycky po směně čtyři hodiny dělal s břidlicí. Své výrobky jsem prodával přes Dílo. Jestli to vezmou nebo ne rozhodovali beze mě, ani jsem se nemohl obhajovat. Ale je pravda, že jsem neměl žádné potíže. Vždycky to vzali, protože to bylo docela prodejné a nebylo to drahé. Potom se osm let nesmělo moc prodávat, bylo to na hranici kriminálu. V roce 1988 jsem začal mít problémy s loktem. Otlak loketního nervu je brusičská nemoc. Ortoped mi řekl, že se do pěti let těma rukama nenajím. Nechtěl jsem důchod ani být přeřazen na jinou práci. Chtěl jsem dělat břidlici. U tety na statku jsem tehdy měl schované vyřazené prvorepublikové mašiny, aby mi na ně nepřišli. Nakonec to udělali elegantně, z fabriky mě vyrazili, protože jsem proti bolševikům poňoukal lidi. Takže jsem byl příživník, což tehdy bylo trestné. Na jaře 1989 se mi ale podařilo sehnat povolení, opravil jsem dílnu a mohl jsem začít pracovat.

Jak se změnila situace po Sametové revoluci?
Tehdy jsem byl nadšený, byla to taková satisfakce. Všechno šlo líp. Věděl jsem ale, že si budu muset sehnat svoji vlastní dílnu. Ta, ve které jsem pracoval, se v restituci vrátila bývalé majitelce, která mi dala nájem jako v garsonce. Neměl jsem tam tehdy ani teplou vodu. Na záchod jsem musel chodit do hospody, což bylo nebezpečný, protože tam vždycky někdo sedí a řekne: Dej si taky jedno. Nakonec jsem skončil tady, kde jsem si to celé zrychtoval. Dodnes to splácím. Byla tu kdysi dílna, tady vzadu byl chlívek pro prase a tady byly slepice. Má to tu výhodu, že jakmile vyjdu z domu, jsem v práci. Mezitím vznikly soukromé galerie, se kterými dodnes spolupracuju. Zatímco dříve mě uživilo devět-deset galerií, dnes dodávám do třiceti a je to živobytí jen tak tak ze dne na den. Odbyt prostě není.

Víte o dalších tuzemských nebo zahraničních výtvarnících, kteří pracují s břidlicí?
Odborný učitel, který mi práci s břidlicí kdysi ukázal, z ní vyráběl takové ty ryby, co je tu ve Světlé dělali ze skla na vývoz do Ruska. Tehdy jsme na ně s mým kamarádem Ivanem koukali a divili se, že to ten kámen vydrží. Ještě jsme nevěděli, že si ho musíme dobře vybrat. Syn tohoto učitele je sklářský výtvarník, s břidlicí také pracuje. Občas ji kombinuje se sklem. Pak znám asi pět lidí, kteří z břidlice vyrábí šperky. V Evropě používají tento kámen většinou jako stavební materiál. Zaslechl jsem, že jeden Francouz naskládal břidlicové kvádry a udělal z nich fontánu, po které teče voda. Jako já ale břidlici nikdo nezpracovává, což mě zachránilo před krachem, protože tady to lidi snad ani nedokážou úplně ocenit.

Poznávají vaše díla lidé v galeriích a na výstavách?
Nedávno jsem se na festivalu setkal s paní, která uviděla moje věci a povídala: Jé, vy jste tady? To jste určitě vy, že jo? Manželka jí řekla, že tohle nikdo jiný nedělá, že to budu já. Paní si před pětadvaceti lety koupila v Budějovicích na náměstí v Díle tři moje vázy. Jenže jí je rozhryzal pes. Pořídila si nějaké štěňátko, pes vázy shodil a udělal na nich zuby rýhy. Ptal jsem se jí, jak dlouho je má pohryzané a ono to bylo už asi dvacet let. Měla je schované ve skříni. Řekl jsem jí, ať je přinese, že je opravím. Zmenšil jsem jí je a poslal zpátky. Byla šťastná, protože mě nikde nemohla najít.

Co všechno z břidlice vytváříte?
Hodně dělám hodiny. Chtějí je na mně lidé i galeristé, protože jsou účelné. Ty reliéfy v rámu, které tu visí na zdi, jsou loňská novinka. Zatím se moc neprodávají, protože jim lidé nerozumějí, neví si s nimi rady. Rozumím jim jen já (úsměv). To, co chtějí lidé, dělat nebudu, protože mi to nepřináší žádné uspokojení. Mladí jsou z domova zvyklí na klasické obrazy, tisky nebo reprodukce v rámu. Tyto reliéfy si zatím hledají svého kupce. Pak je zájem o šperky. Vytvářel jsem je tři čtvrtě roku po operaci, kdy jsem nemohl vzít nic těžkého do rukou. Břidlici jsem kombinoval třeba s alabastrem nebo s optickým sklem. Potom se věnuju užitému umění, to jsou vázičky a mísy, a vytvářím objekty – plastiky a skulptury. Třeba vázy na sušiny dělám už třicet let a pořád je o ně zájem. Už se k nim ale moc nevracím.

Kde čerpáte inspiraci?
Každý výtvarník je vnímavý člověk. Někdo vnímá víc přírodu, někdo třeba architekturu. Chodím po výstavách, brouzdám po internetu. Může se i stát, že aniž bych chtěl, mi něco prostě zůstane v hlavě. Podobně je znát vliv učitele do té doby, než člověk jde svou cestou. Inspiruje mě příroda, to je nejlepší výtvarník. Když se podíváte na pavouka zvětšovacím sklem, uvidíte, co všechno má na sobě a jak je to perfektně udělané. Jsou to vynikající věci, jen je objevit. I pitomá houba v lese kolikrát roste na takovém místě, že žasnete, když ji tam najdete. A pak je ještě architektura, na té se podepsal člověk. Říkáte si třeba: Co kdyby ten Tančící dům, který je točený doprava, byl otočený doleva? Tak si to zkusíte nakreslit a zjistíte, že ten architekt to umí, že to doleva prostě nejde.

Do jaké míry je možné přizpůsobit se vkusu zákazníků?
Když mě umění živí, musím také něco prodat. Moje díla musí být cenově dostupná a také, což se mi naštěstí daří, taková, abych byl spokojený já i zákazník. Když budu spokojený s plastikou, která se nikomu nelíbí, budu sice spokojený já sám, ale nikdo jiný. Jakmile bych začal tvořit pro peníze, v tu chvíli by to bylo špatně. To pak můžu být podnikatel a jít po tvrdých penězích. Peníze mi ale žádné extra uspokojení nepřináší, i když je potřebuju. Slávu nepotřebuju. Potřebuju přežít tak, jak chci. Když mě tvorba jakž takž uživí a přináší mi ještě uspokojení, je to výhra, protože jsem si ze svého koníčka udělal profesi.

Kde získáváte materiál?
Břidlice tvoří po celé zeměkouli takový pás. Někde je tvrdší, někde zase měkčí. Záleží, jaké na ni působily tlaky. Je to vlastně slisované bahno. Ze začátku jsem opracovával jen naši břidlici - černou od Opavy z Vítkova a zelenou od Železného Brodu. Dnes se k nám břidlice i dováží. Dělám z černé španělské břidlice, z brazilské břidlice, která má tři barvy – černou, šedou a zelenkavou, a indické břidlice. Ta může mít všechny podzimní barvy, bývá i do červena. Teď se sem vozí i břidlice z Číny, která je kvalitní. Je tvrdší, dají se z ní vyrobit věci, které bych z naší břidlice vůbec nedokázal udělat. Břidlice se dováží v centimetr tlustých deskách, které ještě štípu napůl. Dělají se z ní obklady nebo podlahy. Nakupují ji pro mě známí, kteří ji odebírají ve velkém. Pro prodejce bych nebyl zákazník, nemůžu koupit celý vagón břidlice za tři miliony. Jednou jsem ale měl zprávu, že přestanou vozit indickou břidlici, protože je drahá. Tak jsem za šílené peníze koupil zbytek, teď tu musím být takových ještě osm let, abych to zdělal.

Jak obtížné je uživit se dnes takovou uměleckou tvorbou?
S odbytem je opravdu problém. Malým vázičkám, které vyrábím, říkám střelivo. To je to, co mě živí. Lidé je koupí, pokud na ně galerista nedá přirážku sto nebo dvě stě procent. Věci ode mě za hotové kupují jen dvě galerie, zbytek jde do komise Nebyl jsem dvanáct let na dovolené, dělám i v sobotu a v neděli. Mám tu práci rád, i když je tak špinavá. Je to život ze dne na den, ale já tak umím žít. Taky se stane, že nemám co jíst. Za ty léta už vím, že leden, únor a březen jsou hladové měsíce a že musím mít našetřeno, abych uživil rodinu. Když nemám, tak si musím půjčit a spoléhat, že v třeba květnu dluhy splatím. V galeriích mám odevzdanou do komise práci za nějakých tři sta padesát tisíc. Jenom není prodaná, nebo je prodaná a galerista mi ještě nezaplatil. To mě drží. Ze střední šlo pár lidí na vysoké školy, všichni jsou vesměs zaměstnaní, protože je umění neuživí. Na druhou stranu, já si už jednadvacet let dělám, co chci. Nemám nadřízeného, manželku neposlouchám. To je blaho na duši, neměnil bych.

Kdo je Jiří Doucha
- narodil se v roce 1952 v Poličce
- absolvoval Sklářské učiliště ve Světlé nad Sázavou (1968 – 1971), poté i SUPS sklářskou v Železném Brodě (1971 – 1975)
- kromě řady kolektivních i individuálních výstav v tuzemsku vystavoval také v Rakousku, Německu, Francii a Nizozemí
- v současné době pracuje ve svém Ateliéru D ve Světlé nad Sázavou
- více z autorovy tvorby je možné najít na internetovém tržišti www.fler.cz

Zuzana Klementová