Václav Chalupa, Jana Formánková a Standa Michek jakožto členové chotěbořského divadélka DIK vědí, že zabavit a především nadchnout žáčky škol a školek není vůbec jednoduché. V budoucnu se nebrání ani velkému divadlu, prozatím jim však stačí, že rozdávají radost dětem na Vysočině.

Kdy vaše divadlo vzniklo?
První představení jsme měli loni jedenáctého března, o založení divadla jsme však začali uvažovat už od začátku roku. Tehdy jsme domluvili i termín naší premiéry a od té doby také spolupracujeme s místní knihovnou.

Co vlastně název DIK znamená?
Divadélko Ivany Kozubové. Ona bylo hodně činná v kulturním životě. Už v osmdesátých letech o ní můžeme mluvit jako o velké divadelnici. Po revoluci se její divadlo bohužel rozpadlo, protože se všichni herci vrhli na podnikání. Po roce 2000 však obrodila Soubor chotěbořského ochotnického divadla (Schod). V něm hodně sázela na nás, tedy na mě (Václava) a na Standu. Dokonce říkala, že aby hra za něco stála, tak v ní musí hrát alespoň jeden z nás.

Divadlo jste tedy pojmenovali na její počest?
Ano. Já jsem musel Schod z rodinných důvodů v roce 2005 opustit, a ona o rok později zemřela. Tehdy jsem měl takový špatný pocit z toho, že jsem v divadle skončil, a když jsme se my tři později rozhodli, že založíme toto divadélko, tak jsme si řekli, že ho pojmenujeme po ní. Za všechno, co umíme, totiž vděčíme právě jí.

Kde všude hrajete?
První hru jsme hráli v prostorách městské knihovny. Od té doby jezdíme do okolních měst i vesnic, kde hrajeme hlavně pro děti ve školkách, případně pro první stupeň základních škol. Začínali jsme s hrou Lesanka, Palouček a kouzelný dědeček, která měla napoprvé veliký úspěch. Trvala hodinu a dvacet minut a dětem se po představení ani nechtělo domů. Tehdy nám ředitelka řekla, ať tu hru nabídneme i dalším školkám a školám, a od té doby hrajeme čím dál častěji.

Jste tedy pouze tři?
Zatím ano. Uvažujeme do budoucna, že nějaké další herce přibereme, ale ti, co by přicházeli v úvahu, mají problém s volným časem. My jsme vlastně dva podnikatelé a jeden důchodce, takže si čas pro dopolední představení dětem vždycky uděláme, ale lidé, kteří chodí například na směny, to mají složitější.

Takže všechny hry hrajete v této sestavě?
V podstatě ano. Je pravda, že když ředitelka knihovny viděla, že jsme schopní představit pěkné hry, tak nás pozvala na pasování prňáčků na čtenáře. Tam jsme však potřebovali obsadit další dvě role, tedy čerta a skřítka Knihovníčka, takže jsme přizvali i dva členy Schodu. Toto pasování mělo nakonec takový úspěch, že si nás následně pozvali na obdobnou akci do Ždírce nad Doubravou.

Kolik her ve svém repertoáru máte?
Hrajeme zatím pouze dva díly Lesanky a Paloučka. O tom prvním jsme už mluvili, druhý se jmenuje Jak Lesanka a Palouček napravili loupežníka Brumajzla. Je o tom, jak loupežník Brumajzl likviduje pohádky a my ho chytáme do pasti na myši, ve které je jako návnada kniha o Rumcajsovi, a do podběráku (směje se). Připravujeme další dva díly, ale ty zatím ještě nehrajeme.

Hrajete tedy pouze pro děti?
Dá se říct, že ano. Za posledního půl roku jsme pro ně odehráli sedmnáct představení. S blížícími se oslavami města Chotěboře spojené s výročím narození Ignáta Herrmanna nás ředitelka knihovny požádala, abychom připravili kostýmový průvod městem, kterého se zúčastnili i dospělí. Většina lidí si myslela, že k tomu nikoho nepřemluvíme, ale nakonec nás spolu se členy Schodu a dalšími známými šlo přes třicet.

Jaký mají vaše představení obvykle průběh?
Kombinujeme hru nacvičenou podle předem napsaného scénáře spolu se čtením knížek a velkou roli hraje samozřejmě také improvizace. Příběh je úvodem a zároveň důvodem k tomu, abychom přečetli nějakou pohádku. Tím pádem dostaneme do naší hry i takové, jako je například perníková chaloupka. Není to však jen o tom, že bychom se převlékli do kostýmů a četli. Je to pouze součást té hry jako celku, a nastudované máme i to čtení. Pracujeme s hlasem, přidáváme různá gesta a podobně.

Knížky tedy hrají při vašich představeních poměrně velkou roli?
Rozhodně. Chceme dětem ukázat, že i knížky mohou být zábavné a že dětství není pouze o koukání na televizi. Většinou bývají z představení nadšené, a my jim na konci říkáme, že takové pohádky má knihovna také, když přijdou, tak si je mohou půjčit a rodiče jim pak budou takhle číst. Tím podporujeme činnost knihovny a děti ke knížkám doslova přitahujeme.

Kam všude s divadlem jezdíte?
V podstatě všude, kde o naše divadlo projeví zájem. Zatím jsme nikomu naše hry nenabízeli, zájemci se ozývají sami a my se snažíme všem vyhovět. Bohužel nemůžeme hrát kdykoli, protože nejsme profesionálové a musíme se také věnovat naší práci.

Jak často tedy hrajete?
To je různé. Někdy odehrajeme třeba tři představení za týden, jindy za měsíc ani jedno. Samozřejmě se musíme hodně přizpůsobit školám a jejich dlouhodobým plánům. Od března jsme hráli poměrně hodně, a vyvrcholilo to právě oslavami narozenin Ignáta Herrmanna. Teď už zase plánujeme další zkoušky a představení.

Takže o publikum nemáte nouzi?
Nemáme. Je pravda, že s kulturou je to dnes všelijaké. Občas se stane, že při vystoupení pro veřejnost není účast tak hojná, ale když přijedeme do školy nebo do školky, tak tam to obecenstvo je a ihned reaguje.

Jak reaguje?
Na dětech hned vidíme, jestli je naše představení baví, nebo ne, a podle toho pak improvizujeme. Vidíme, kdy musíme přidat, abychom je zabavili. Po každém představení něco vylepšujeme, nespokojujeme se pouze s tím, co už umíme.

Divadélko DIK
Založeno v lednu minulého roku. První hru Lesanka, Palouček a Kouzelný dědeček odehráli jedenáctého března.
Soubor tvoří tři herci: Václav Chalupa, Jana Formánková a Standa Michek. Hrají převážně hry pro dětí mateřských a základních škol, za dobu svého působení však secvičili i celou řadu příležitostných vystoupení, jako například pasování prvňáčků na čtenáře či vystoupení k příležitosti oslav sto šedesátého narození Ignáta Herrmanna. Ve svém stálém repertoáru mají v současné době dvě hry, další dvě nacvičují.

Jan Štrobl