VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Se svým fotoaparátem se nejraději vracím 
na Šumavu, říká Vladimír Kunc

Havlíčkův Brod - Původně chtěl být chemikem, ale vystudoval geodézii a kartografii. Fotografování se mu stalo koníčkem už v šesti letech.

14.8.2014
SDÍLEJ:

V ateliéru.Foto: Archiv Vladimíra Kunce

 „Bylo to tím, že otec i děda fotografovali. Já jsem asi v šesti letech dostal svůj první foťák a začal jsem fotit. Přihlásil jsem se i do fotokroužku do domu pionýrů. Takže to byl takový koníček, který mě odjakživa bavil," vypráví fotograf a vystudovaný geodet Vladimír Kunc, na jehož webových stránkách můžete najít motto „Fotografování i filmování je pro mě koníček i profese".

Jste vystudovaný geodet. Jak se vám líbila vaše původní profese?
Abych řekl pravdu, původně jsem chtěl být chemikem. Dělal jsem zkoušky na chemickou průmyslovku v Pardubicích, ale tam jsem se nedostal. Dostal jsem se právě na střední průmyslovou školu zeměměřičskou do Prahy. Zprvu jsem moc nevěděl, co to obnáší, trošku mě do toho nabádal otec.  Ale pak jsem zjistil, že dělání map a podobné věci byl vlastně můj dětský koníček. Obor mě chytil, a rozhodně na geodézii nechci zanevřít, je to krásný obor. Ze začátku se mi profese geodeta velice líbila.

Jak dlouho jste se této profesi věnoval?
Vystudoval jsem ji v roce 1979 a asi do sedmaosmdesátého roku jsem dělal v Havlíčkově Brodě na geodézii a kartografii. V této době, tedy v 70. a 80. letech, jsem se opravdu tvrdě věnoval focení a filmování jako amatér, a z toho důvodu jsem geodézie poté zanechal.

Kam poté směřovaly vaše kroky?
Kulturní dům Ostrov v Havlíčkově Brodě mi nabídl, že u nich můžu dělat fotografa, a tak jsem se stal profesionálním fotografem.

V současné době vydáváte i vlastní obrazové publikace. Pracovat na svých knihách jste v té době ještě nechtěl?
Kdybych chtěl tehdy dělat svoje knihy, myslím si, že bych musel mít vystudovanou třeba FAMU, protože jinak by mi je nikdo nevydal. A sám jsem si je nemohl vydávat jako teď, kdy je v tom᠆hle mnohem větší svoboda a je to jenom otázka toho, jestli se to lidem bude, nebo nebude líbit.

Proč jste tedy nešel studovat nějaký obor zaměřující se na fotografii, když vás to tolik bavilo?
Tehdy to bylo hrozně složité, protože abych dělal to, co bych chtěl, tak bych se musel dostat právě na FAMU. Dostat se tam bylo tak problematické, že abych řekl pravdu, jsem to ani nikdy nezkoušel. Řekl jsem si, že raději zůstanu u toho svého řemesla.

Jaké publikace v současné době vydáváte?
Každý rok děláme kalendář o Vysočině, to už asi více než dvacet let. Jednak nástěnný, jednak stolní. Takže to je taková tradice. A co se týče knih, letos jsme dělali Zmizelý Havlíčkův Brod – není to ale kniha, pod kterou bych se podepsal přímo jako autor. Je to vlastně sebrání fotek, kde jsou i nějaké moje. Ale vedle toho jsou knihy, které si dělám od začátku do konce, to znamená, že všechny fotografie jsem fotil já, a to je třeba velká obrazová publikace Barevná Šumava, která by měla vyjít letos na podzim. Loni jsme dělali knihu o Jihlavě, před tím třeba knihu o přírodě Vysočiny.

To se na vás obrací sama města, že by chtěla nafotit nějaké fotky?
Já se to spíš snažím otočit, takže nápad jde ode mě. Rád bych třeba udělal knihu o Jihlavě, tak požádám některé subjekty, jestli by mi s ní nepomohly, samozřejmě i finančně, jestli si odeberou nějaké knihy. Spolupráci ne že přímo vyžaduji, ale jsem rád, když do toho subjekty, jako je město nebo některé firmy, vstupují. Lépe se to dělá. Ne že bych se vnucoval tak, že udělám knihu o Jihlavě, o kterou nikdo nemá zájem.

O fotografování se zajímáte odmalička. Jak byste zhodnotil vývoj fotografické techniky od dob, kdy jste začínal?
Teď máme digitální fotoaparáty. Éra, kdy se fotky retušovaly ručně štětečkem, už je dávno pryč. Když jsme ve fotoklubu, tak vždycky nostalgicky vzpomínáme na to, jaká to byla krásná éra, jak bylo tajemné zavřít se do fotokomory a pod červeným nebo zeleným světlem dělat fotky. Když si to ale tak uvědomíte, vrátit bych se do toho nechtěl ani omylem. To byla strašná práce, strašná taková nejistota, když uděláte fotku a potom zjistíte, že je špatná. A byly další problémy, třeba fotku vyretušovat. Nešlo pořádně nic odstranit.

V roce 1974 jste poslal svoji první fotografii do soutěže do časopisu Květy. Co to bylo za fotografii?
V sedmdesátých letech jsem hodně fotil přírodu a koně. Bylo to takové období, kdy jsem nefotil nic jiného než koně, takže různé závody, dostihy, Zlatou podkovu v Humpolci. Byla to fotka právě z tohoto období – na vodním příkopu, kdy kůň padá do vody a kolem je tříšť vody, bylo to celé v protisvětle, zajímavá fotografie.

Je podle vás fotografování spíš řemeslo, nebo umění?
Pokud neovládáte řemeslo, tak z toho nemůžete udělat velké umění. Takže v první řadě je třeba ovládnout řemeslo. Když máte ovládnuté řemeslo a když vás nesvazuje, to znamená, že nemusíte myslet na to, jakou clonu, jak fotit, tak potom můžete říct, že je to umění. I když slovo umění ve fotografii moc nemám rád. Fotografie je zajímavá a podobně, ale dělat z toho velké umění, to si myslím, že je něco jiného. Samozřejmě někdo to obrací. To znamená, že z neumění řemesla se dělá umění. Tváří se to sice zajímavě, ale časem se to prokoukne a nejde to takhle dělat.

Co nejraději či nejčastěji fotíte?
Teď fotím krajinu. Jednak mě to baví, jednak mě to živí. Ale abych řekl pravdu, nejvíc úspěchů jsem dosáhl v reportážích a v lidech. Když si někdy můžu udělat reportáž, strašně mě to baví. Dnes dělám knihy o různých regionech, takže daleko víc dělám přírodu, ale i v těchto knihách se snažím alespoň dvoustranu udělat takovou více reportážní.

Jaké reportáže fotíte?
Všeobecně lidi. V různých prostředích, třeba v pracovním. Před dvěma třemi lety jsem dělal knihu pro žďárské strojírny a to bylo hrozně krásné téma. Moc rád na to vzpomínám.

Fotíte raději v interiéru, nebo v exteriéru?
Každopádně raději v exteriéru.

A je nějaké místo, kam se s fotoaparátem rád vracíte?
Rozhodně je to Šumava, tam jsem hodně často. Točil jsem třeba propagační videofilmy o Šumavě nebo jsem dělal knihy. V současné době mám skoro pocit, že každý týden alespoň na jeden dva dny odjedu na Šumavu. Je to podle počasí a podobně. Takže jednoznačně Šumava, ale samozřejmě i jižní Čechy, Krkonoše, zkouším teď něco dělat na Slovácku a podobně.

Líbí se vám spíše barevné, nebo černobílé fotky?
Záleží na tom co a jak, ale rozhodně černobílou fotku mám stále hrozně rád. Dokonce třeba před čtyřmi lety jsem dělal knihu o Šumavě a udělal jsem ji černobíle. Byť je samozřejmě focena na barvu, digitálně. K některým věcem je černobílá fotka úžasná. Jak k některým krajinám, tak také většinu reportáží se snažím převést do černobílé.

Jako člen Fotostřediska Havlíčkův Brod se zúčastňujete soutěže Mapový okruh Vysočina. Co je to za soutěž?
Je to klubová soutěž. Jako členové sestavíme kolekci přibližně patnácti fotek, které vybírá fotoklub třeba ze dvou set fotek všech členů. Vybrané fotografie pak klub reprezentují. Kolekce se posílá mezi jednotlivými fotokluby a navzájem si ji hodnotíme. Je to taková každoroční tradiční soutěž, která má už asi padesátileté výročí. Téma je libovolné.

Věnujete se také natáčení filmů. Když jste s tím začal, natočil jste například filmy Jak se dělá trpaslík nebo Město mého syna. Jaké to byly filmy?
To byly čistě amatérské filmy. K filmování mě přivedla výborná parta brodských filmařů, se kterými jsme se jako fotografové přátelili a navštěvovali se. V určité době jsem si řekl, že si kameru koupím a zkusím si to také. Je to odvětví, které mě také strašně chytlo, že byly i doby, kdy jsem zanevřel na focení a jenom jsem natáčel.

Máte tedy raději focení, nebo natáčení?
To je strašně problematické. Teď je třeba doba, kdy víc fotím a minimálně natáčím. Souvisí to s tím, že z koníčku se stala profese, takže víc se teď zabývám fotografickými zakázkami.

V Havlíčkově Brodě máte ateliér. Na jakých zakázkách nejčastěji pracujete?
Ve fotoateliéru poskytujeme služby občanům, v současné době děláme hlavně svatební fotografie, ale třeba i fotografie na řidičáky. Hlavní část mé práce je ale něco jiného. Víc se zaměřujeme na reklamní a propagační fotku, to znamená, že děláme fotografie pro různé firmy, například pro Žďárské strojírny a slévárny. Dále zvětšeniny na veletrhy, katalogy a podobně.

Kolik lidí s vámi v ateliéru pracuje?
V ateliéru jsou tři zaměstnanci a ve video studiu, které je na náměstí v Havlíčkově Brodě, je střihačka a kameramanka.

Je ve fotografování ještě něco, co neumíte, a chtěl byste se v tom zdokonalit?
Ve fotografii je spousta oborů, které jsem nedělal nebo neumím, nebo jenom velice okrajově. Teď se zaměřuji hlavně na krajiny. Jako profesionál jste donucen fotit cokoli a je spousta věcí, o kterých si myslím, že je umím nafotit líp, a které umím nafotit hůř. Je to ale hlavně tím, že to neděláte často, že se do toho tak nějak nedostanete. Zrovna tak to platí třeba i v úpravě fotografií. Já jsem rád, že zaměstnankyně mi některé fotky upravují samy a podobně.

Pořádáte také výstavy svých fotek?
Poslední dva tři roky jsem s výstavami přestal, i když nedávno jsem měl výstavu fotografií ze Šumavy, a to v Jihlavě i v Havlíčkově Brodě. Spíš se nyní věnuji knihám, které považuji za lepší prezentaci než výstavy, na které dnes moc lidí nechodí.

Máte nějaký profesní vzor?
Líbí se mi například Martin Martinček, to byl slovenský fotograf krajiny, a teď samozřejmě někteří fotografové ze Šumavy. Martin Milfort je mi jakýmsi vzorem fotografa krajiny Šumavy.

Věnuje se fotografii i váš syn?
Samozřejmě fotí nebo dokáže natočit nějakou reportáž nebo rodinný film, ale myslím, že profesí se tomu věnovat asi nebude. Můj názor je, že to po mně asi nepřevezme.

Vy sám opravdu nerozlišujete mezi koníčkem a profesí?
Ano, je to i takové mé krédo. Dříve jsem pořád rozlišoval, že fotím pro firmy, podniky, modely do katalogu a vedle toho mám svou krajinářskou fotografii, kterou jsem bral jako koníček. Jenomže pak vám někdo řekne, proč nezkusíte udělat knihu. Já je vydávám asi devět let, takže to není zase až tak dlouho. Nyní ale zjišťuji, že je to ideální, že se mi koníček stává hlavní profesí. Najednou se vám ztrácí hranice, kdy pracujete a kdy je to koníček a odpočinek. Někdo by to možná bral jako minus, ale já to někdy beru i tak, že práce je pro mě něco jako dovolená. Kdyby mi někdo řekl, že pojedeme na čtrnáct dní k moři, bylo by to pro mě možná utrpení, protože tam mě to nebaví fotit. Ale když mi někdo řekne, že pojedeme na dva týdny na Šumavu, budeme tam chodit, tak to je ideální.

Když se jdete ven projít, musíte pořád přemýšlet, co by se kde z jakého úhlu dalo vyfotit?
Trošku deformován profesí jsem, že koukám na něco, co by šlo vyfotit, ale není to tak, že bych měl pořád fotoaparát. Ale vlastně na všechno se potom díváte z hlediska fotografa nebo filmaře. Například když jdu na film, který není až tak dobrý, tak mě třeba uchvátí, jak je natočený kameramansky. Pak se na to můžu dívat a řeknu si: To bylo fakt zajímavé.

Ačkoli většinou stojíte za objektivem, stojíte rád i před ním?
To určitě ne. (smích) Já si myslím, že to žádný fotograf. Když jsem si měnil občanku nebo řidičák, tak jsem focení co nejvíc oddaloval.

Zuzana Rodová

Autor: Redakce

14.8.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Petr Weiss
5

Sexuolog Weiss půjde k soudu v říjnu. Hrozí mu trest až šest let vězení

Ilustrační foto.

Vyděrač, který obtěžoval ženu ze Světlé, skončil za mřížemi

Pálenice se teprve rozjíždí, slabší začátek zavinily třešně

Vysočina – Padesát. Tolik pěstitelských pálenic funguje na Vysočině podle statistiky Celního úřadu pro Kraj Vysočina. Většina z nich však sezonu teprve startuje. Může za to nedostatek třešní. Palírník Roman Koudela z Polné na Jihlavsku začne až v září.

Středeční nehoda na D1: Mladý řidič se nevěnoval řízení, a to ho stálo život

Vysočina - Dvacetiletý řidič se plně nevěnoval řízení, nezareagoval na vzniklou situaci, a to pro něj nakonec bylo osudné. Tragická nehoda se stala ve středu kolem půl páté odpoledne na 93,5 kilometru dálnice D1 ve směru na Prahu. Ke středu dodávky a nákladního auta došlo v místě, kde se jen pár minut před tím odehrála jiná dopravní nehoda.

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Chcete mít přehled o kulturních, sportovních a dalších akcích ve všech regionech? Pak navštivte naši stránku www.tipydeniku.cz, kde najdete fůru inspirace co podniknout nejen o víkendu.

Śtáflova paleta v Havlíčkově Brodě má už číslo 26

Havlíčkův Brod – Akce s nejdelší tradicí. Každé léto se v Havlíčkově Brodě koná Štáflova paleta, týdenní setkání mladých výtvarníků. První ročník se uskutečnil už v roce 1991. Tenkrát sehnali hlavní organizátoři Štěpán Podešť a Tomáš Holenda jen pár zájemců, mezi nimiž nechyběl výtvarník Pavel Fiala nebo Daniel Koráb, dnes učitel gymnázia Havlíčkův Brod. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení