Domek hned pod schody kostela v Lipnici nad Sázavou místní dobře znají. Bydlí tu už desítky let potomci akademického malíře Jaroslava Panušky, a i mistr tady k rodině svého nejstaršího syna Jaroslava často jezdil. Právě dnes si připomínáme padesát let od smrti Jaroslava Panušky, jehož díla obyvatelé Světelska dobře znají.


V domku žije prostřední ze tří dcer Jaroslava Panušky mladšího – Radana. Ostatní ze čtyř dětí malíře neměli děti. „Byli jsme kvůli tomu, že jsme byli jediné děti v rodině, velmi vítané,“ začíná vyprávění Radana Panušková a pokračuje: „Ale hlavou rodiny byla spíše babička. To byla moudrá žena a výborná hospodyně,“


Syn Jaroslav s rodinou žil v kochánovském srubu, ale když měla jít do školy nejstarší dcera Alena, která se tam narodila, zakoupili domek v Lipnici nad Sázavou a přestěhovali se tam. Dnes je ve vlastnictví všech tří sester.


Když dědeček zemřel, bylo Radaně necelých patnáct let. „Vzpomínám si na to jako dneska. Také bylo takhle teplo. Už dva a půl roku před tím byl ale nemocný, nepoznával nás, zemřel na úplné vyčerpání organismu. Pamatuji si ho jako velkého silného mužského, ale ke konci už byl jak věchýtek, ani moc nejedl,“ vzpomíná. V dalších čtyřech letech zemřeli oba jeho zbylí synové, třetí – Jiří, zemřel jako dvanáctiletý.


V lipnickém domku měl Jaroslav Panuška také svůj ateliér. Největší vzpomínkou na jeho tvorbu má Radana díky tomu, že svá vnoučata nechával tu a tam ťuknout štětcem na obraz, a ihned se jí také vybaví barvami vonící ateliér. „Neexistovalo, že by šel jen tak na procházku. Za všech okolností u sebe měl náčrtník a vždycky něco udělal. Nikdy nezahálel,“ dodává. Tím a obrovskou vůlí lze vysvětlit jeho odkaz: stovky obrazů, náčrtů a skic…


Přesto stihl být ještě velmi společenský. U Panušků se často scházela společnost, pilo se víno, besedovalo. Byl oblíbený společník, miloval i zvířata, rád chodil na houby. „Když ale neměl náladu, klidně to návštěvníkovi řekl, ale ten se často vrátil druhým vchodem, a stejně zůstal. Věděl, že Panuškovi jsou velmi pohostinní,“ usmála se vnučka malíře.

Rozhovor s Radanou Panuškovou

Radana Panušková je hovorná, milá dáma. Povídat by se s ní dalo celé odpoledne. I v parném čase po obědě bylo v úterý v lipnickém domku příjemně chladno. Z každé místnosti tady dýchá vůně krásných starých časů. Usedám na pohovku jak vystřiženou z pohádky a začínám se ptát.


Jezdila jste do Kochánova na prázdniny?


V létě jsme tam byli hodně. V zimě to tam pod sněhem nebylo jednoduché. Všude bylo odtamtud daleko. Hodně často byl dědeček i u nás na Lipnici. V Kochánově po smrti babičky převzala roli hospodyně jeho dcera Jarmila.


Mohli jste být s ním v ateliéru, nebo potřeboval na práci klid?


Ne, mohli jsme se pohybovat i kolem něj při práci. Nechal nás občas ťuknout na plátno. Byla tam absolutní svoboda.

A dědeček byl asi velký jedlík, soudě podle jeho figury…


Ano, potrpěl si na dobré jídlo. Třeba na Vánoce musel mít kapra alespoň na šest druhů. Ryby měl rád. Jídlo a víno jsme mu dávali i k Vánocům. Jak byl ale veliký, tak byl skromný. Ale měl cukrovku, píchal si i inzulín.


Zdědila jste něco po dědečkovi z povahy, ze zevnějšku, z jeho zálib?


Jsem mu prý velmi podobná. Je to dost vidět. Také jsem beran, jako byl on. A taky mám podbradek…(úsměv). Žádná z vnuček se malířství nevěnujeme, ale nadání měla mladší Marie.


Kochánovský srub dál patří vaší rodině?


Ano. Srub a celou usedlost vlastní rodina – tedy všechny tři vnučky Alena, Radana a Marie, a pravidelně se tam s rodinou, dětmi a vnuky scházíme. Teď právě je tam moje sestra Alena, která se tam narodila, a cítí k němu největší pouto.


Ale ateliér ve srubu a velký dub před ním stále jsou, že?


Ano, ale ateliér je velmi skromný. V minulosti byl několikrát vyloupen a poškozen.Také dub tam stále stojí, ale je napadený nějakou houbou. Nikdo se o něj nestará, přestože jde o památný dub. Děd ho měl tak rád, že mu dali i větvičku z dubu do rakve.

Rodokmen Panuškových


Rodiče Jaroslava Panušky: František (geometr u zeměměřičského ústavu, často měnil působiště, 25 let pobýval na Bálkánu, často i s rodinou) a Josefa, roz. Kellerová, měli celkem 10 dětí

Jaroslav Panuška, akadem. malíř, manželka Marie, rozená Suková

děti: Jaroslav Panuška (ak. malíř), manželka Marie, dcery Alena, Radana, Marie
Vladislav (ak. malíř, autor Atlasu hub), svobodný
Jarmila, rozvedená
Jiří, zemřel ve dvanácti letech

Medailonek

Jaroslav Panuška se narodil 3. března 1872 v Hořovicích. Roku 1880 se rodina přestěhovala z Proseče u Skutče do Prahy. Kreslířské nadání se u něj projevilo už na gymnáziu. Dva roky prožil s otcem na Balkáně, a vrací se sem i v pozdějším věku. Do výtvarného světa vstoupil v 90. letech. Jeho současníky byli Bubeníček, Slavíček, Hudeček, Kaván a další. V roce 1889 nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval u Maxe Pirnera, později ve škole Julia Mařáka. Jeho prvními pracemi jsou portréty rázovitých postav a různých pochybných existencí, ale i pohádkové bytosti vodníků, upírů, čarodějnic… Začátkem 20. století na něj měla vliv záliba v historii a archeologii. Studuje plány středověkých hradů a tvrzí, pátrá ve zříceninách, čte místní kroniky. Zálibou mu byla i astrologie. Počátkem 20. let se trvale usadil poblíž Lipnice nad Sázavou a zachycuje posázavskou krajinu i hrad samotný. Zemřel 1. srpna 1958 po delší nemoci ve věku 86 let. A ještě jednu zásluhu si Jaroslav Panuška připsal. V roce 1921 přivedl s sebou z Prahy spisovatele Jaroslava Haška.

Úryvky z pamětí Jaroslava Panušky