Protože na něj neměla, babička běžela do nejmenované finanční společnosti a honem si půjčila. Samozřejmě na vysoký úrok, ale tím už se nechlubí.

Kdyby měla babička rozum, doporučila by dceři, ať děcku koupí kočárek na burze nebo v bazaru. Důležité není, jak drahý má dítě kočárek, ale jestli ho v něm rodiče vozí s láskou. Zastavárníci si stěžují, že je válcují rychlé půjčky až do domu, nedivím se. Do finanční tísně se může dostat každý. Se zastavárníkem se domluvíte, s finančním drakem už ne. Kvůli kočárku pak třeba přijdete o barák, ale nechat si peníze doručit do bytu je asi víc nóbl, než šoupat botkama v zastavárně. Ale za luxus se platí.

Někdy mi připadá, že jsme se z toho konzumního života, který vytlačil do pozadí hodnoty duchovní, už pomátli. Na slogan „tohle musíte mít“, jsem alergická, zvlášť když jde o nějakou spotřební blbost. Nic není tak důležité (kromě vzduchu, vody a základních potravin), abychom se bez toho neobešli.

Vzpomínám na svoje školní léta, kdy jsme až do páté třídy já a mnozí moji vrstevníci nedostali kačku kapesného. Když jsme si chtěli něco koupit, rodiče rozhodli, zda to skutečně potřebujeme. Od páté třídy jsme dostali tak padesátikorunu na týden, na střední škole nám byli rodiče ochotni přispět na hmotné statky s tím, že si půlku vyděláme na brigádě.

Rozcapenému puberťákovi, co dnes dostává na týden skoro polovinu toho, co bere běžný zaměstnanec měsíčně, který doma vydírá rodiče, že jestli mu nekoupí super drahé džíny a bundu jako má synek pana poslance, bude ve škole beznadějně out, odepsán navždy, by výchovné metody našich rodičů připadaly jako teror a volal by Linku bezpečí.

Já říkám, že naši rodiče, narozdíl od mnoha dnešních, měli rozum. Naučili nás vážit si peněz a práce, a my včas pochopili, že všechno, co kolem sebe vidíme, nemusíme mít.

Opravdu nemusíme.