První tři domácí dvouhry prohrál, ale proti Lubomíru Pištejovi předvedl fantastický výkon, a tak velice důležitý bod k obratu zápasu. Po skončení utkání a celé série poskytl Deníku rozhovor.

Petře, bylo na vás vidět, jak moc chcete získat titul doma, ale dlouho se vám nedařilo, přesto jste formu načasoval v nejlepší možný čas…

Nemohl jsem se na ničem chytit. Potřeboval jsem se nakopnout, ale v prvním zápase se mi to nepodařilo. Vždycky mi říkal táta: Když to jde, tak umí každý hrát, ale když jsi dole, tak je těžké se z toho dostat.

Bod s Lubomírem Pištejem přišel v pravou chvíli…

Všechny body přišly v pravou chvíli. Bylo to těžké, prohrávali jsme 2:1.

Co vás tak nakoplo?

Dneska mě nakoplo to, jak se Lubo choval. To se nedělá. Fandit si, když soupeř zkazí servis nebo když zahraje prasátko. Někdy se stane, že si člověk nevšimne, ale on to dělal extra. Bylo toho až moc. Měl jsem o motivaci navíc.

Váš bod byl určitě zlomovým okamžikem zápasu…

Já jsem cítil, že se do toho dostávám. Začal jsem trefovat balonky, že jsem konečně chytl rytmus.

Před čtyřhrou byla většina lidí pesimistická. Jak jste ji viděl vy?

Je to všechno o hlavě. Kluci měli danou taktiku. Co bylo super, tak že perfektně odstartovali první sadu a dostali se do takového tranzu.

Jak jste prožíval čtyřhru?

Já jsem to nemohl ani sledovat. Vždycky, když jsem se kouknul vzadu na televizi, tak naši ztratili balon. Musel jsem jít pryč.

Atmosféra byla opět strhující…

Obdivuji diváky, kteří jsou z hokejového prostředí, ale fandí tu bezvadně. Fandí férově, na nikoho nepokřikují, nevyrušují, nenadávají. To se o hradeckých fanoušcích říct nedá.

Včera tam byl s někým zase nějaký problém…

Provokoval tam jeden mladý kluk, který bubnoval. A paradox je, že je to pingpongář. Já jsem byl v Hradci na exhibici a on byl tenkrát malý a přišel za mnou, jestli si s ním nezahraji. Tak jsem se divil, že vyrušuje.

Kolikátý titul je to pro vás?

Český titul mám s Horní Suchou a jinak mám československý.

Kam budete řadit tento titul?

Je to potřeba rozdělit, protože moje kariéra už je pomalu na sklonku. Já už přemýšlím rok od roku, jestli pokračovat. Už to zdraví tolik neslouží, letos jsem měl hodně problémů. A přemýšlím, jestli tělo neříká, tak už stačilo. A tím, že jsme vyhráli, tak mě to jenom povzbudí. Navíc jsme rád, že jsem mohl bodově přispět. Nebyl jsem tam ten třetí někde vzadu, který sedí jen na lavičce.

Nejčerstvější pocity máte jaké?

Měl jsem slzy v očích, když jsem tam chodil vzadu při čtyřhře. Už se mi do toho Hradce nechtělo. Bylo to takové ne ani tak fyzické, ale fyzické napětí. Když jsem si představil tu hernu, diváky tam a tu přípravu… Slavit doma, to je nejlepší.

Už se určitě těšíte na odpočinek. Jak ho budete trávit?

Teď pověsím stolní tenis na chvilku na hřebík. A o víkendu jedu na golfový turnaj. Moc se tam těším.

Zklamáním je určitě pro všechny, že se ani jeden zápas nevysílal v přímém přenosu…

Jednou jsme olympijský sport, podpora by měla být určitě daleko větší a stolní tenis si to zaslouží. Finále je vrchol sezony, co se týče mančaftů a podle toho by to mělo vypadat, když chceme, aby se stolní tenis vrátil tam, kde byl v minulých letech. Musí se to začít dělat jinak. Máme dlouholetou tradici. Pro mě osobně je to složitější, že jsem byl dlouhou dobu v zahraničí.

Do Havlíčkova Brodu vás jezdil povzbuzovat váš otec, na finálové zápasy chyběl. Proč?

Tatínek finále nestihl, byl na Novém Zélandu na mistrovství světa veteránů.

Už ví, že se povedl titul?

Asi těžko, protože momentálně je asi ve vzduchu v letadle, ale možná už mám na mobilu zprávu nebo volal. Pokud to neví, tak se bude informovat.