Málem to byl pro vás závod snů. Co říkáte?
(smích) Já si ze závodu moc nepamatuju, chtěla jsem si držet maximální koncentraci. Aspoň jsem se o to snažila. Ze začátku jsem využila soupeřek a šlapala pak do jejich stop, jenže potom jsem je sama projížděla.

Vypadalo to, že z 20. příčky na startu nakonec vyhrajete. Co se ale při druhé stojce stalo?
Poslední položka byla úplně jiná. Před tím jsem dala třikrát nulu, dokázala jsem si udržet klidnou mysl. Jenže potom už jsem cítila, že můžu vyhrát, chtěla jsem šanci využít. Bohužel, dala jsem dvě chyby a šla dvě trestná kola.

Chybovaly i soupeřky, z trestného okruhu jste vyjížděla čtvrt minuty za Domračevovou. Věřila jste v medaili?
Vůbec jsem nevěřila. Rychle mě předehnala Kaisa (Mäkäräinenová), a když mě předběhla i Laura (Dahlmeierová), tak jsme si myslela, že mě převálcují i další holky, co jely za mnou. Pak jsem se bála, aby to nebylo ještě horší. V cílové rovince jsem se pořád ohlížela, jaký mám náskok.

Vzpomenete si, kdy jste naposledy udělala posun o šestnáct míst ve stíhačce?
Ani, ne. To už je strašně dávno. Vlastně jo, na olympiádě v Soči. To bylo ještě více pozic. V každém případě to je super výsledek.

Co říkáte podmínkám během závodu? Před startem svítilo sluníčko, pak přišla vánice, při stojce zesílil vítr…
Při stojce to opravdu foukalo moc. Já mám ale radši, když je extrémní počasí. Závodí se mi lépe.

Takový skok vám však musí dodat sebevědomí, že?
Dodá. V některých závodech jsem se hodně trápila, teď mě bude biatlon zase víc bavit.

Veronice Vítkové zastřílela soupeřka do terčů, co tomu říkáte?
Já vůbec nevím, co se jí stalo. Ale znám to z vlastní kůže ze štafety. Franziska Hildebrandová mi jednou sklopila skoro všechny terče. Vystřílela jsem náboje do sněhu a jeden terč dočistila. Vydělala jsem na tom. (smích)