Tito obyvatelé Vysočiny, kteří se narodili ještě za Rakouska-Uherska, nemusejí mít pouze dobrý pocit s dosažení významného životního jubilea, ale také se mohou těšit ze zvýšení starobního důchodu. „Lidem, kteří se dožijí sta let, se procentní výměra důchodu automaticky zvyšuje o dva tisíce korun," řekla mluvčí České správy sociálního zabezpečení Zdena Bočarovová. Zvýšení důchodů má seniorům kompenzovat náklady na zdravotní péči. Stát tímto způsobem sto- a víceletým přispívá už od roku 1969. K navýšení částky došlo naposledy v roce 2006. Důchod vzroste lidem automaticky, nemusí o to žádat.

Celkově však staletých a starších lidí v Česku v posledních letech ubývá. Důvodem může být i to, že se tohoto vysokého věku nyní dožívají slabé ročníky, které přišly na svět během první světové války. Tehdy bylo narozených dětí méně nežv jiných obdobích. Zatímco před rokem 1910 se podle údajů Českého statistického úřadu v českých zemích rodilo přes 300 tisíc dětí ročně, ve válečných letech to nebyla ani polovina.

Když už se člověk stovky dožije, má štěstí, pokud je to v rodinném kruhu. Zdravotní stav takto starých lidí totiž často vyžaduje odbornou péči.

Rovněž v zařízeních pro seniory však lze oslavu uskutečnit. „Za pár dní se jedna naše klientka dožije úctyhodných 102 let," zmínil ředitel Domu sv. Antonína v Moravských Budějovicích Ladislav Chloupek. „Nebude to ale nic bujarého, protože paní na tom není zdravotně nejlépe. Poblahopřejeme jí v klidu u ní na pokoji," dodal.

Jako jedna z mála může i Blažena Šedá z Nového Města na Moravě tvrdit, že zažila obě světové války. Narodila se totiž v roce 1917. „Tu první si nepamatuji, byla jsem malinká," usmívá se pamětnice, která letos v lednu oslavila nádherné životní jubileum – sto let.

Její recept na dlouhý život je jednoduchý. „Člověk by měl žít skromně a střídmě. Jak v jídle, tak i ve všem ostatním. Rodiče nám vštěpovali, že se každý den máme snažit udělat někomu radost. A taky nám říkali, že když můžeme udělat něco dobrého, máme to udělat hned.

Nenechávat to na jindy. Protože ta chvíle, kdy to člověk neudělá, se už nikdy nevrátí," prozradila tajemství dlouhověkosti Blažena Šedá, který po celý svůj život učila a vychovávala děti.

Povolání učitelky měla moc ráda. Kromě vědění se dětem snažila předávat také národní hrdost. „Vzpomínám si na jeden školní výlet, to jsme jeli do Prahy. Ještě před odjezdem jsme děti poslali do přírody a měly tam natrhat polní kvítí – kopretiny, zvonečky, kohoutky a další.

To všechno jsme pak svázali do kytic a dali do kbelíků s vodou. Naložili jsme je do autobusu a odvezli do Prahy. Dětem jsme neprozradili, co s nimi chceme udělat. V Praze jsme zamířili ke Slavínu. To už děti tušily, co se s kyticemi stane. Jednu dostala Ema Destinnová, další Jan Štursa a taky Josef Václav Sládek. Mnoho hrobů českých osobností ozdobily kytice lučních květů z Vysočiny," zavzpomínala stoletá pamětnice.

Mimochodem když bylo Blaženě Šedé 97 let, se svou literární prací vyhrála seniorskou soutěž na téma Život mě baví.