VYBRAT REGION
Zavřít mapu

My mezi uprchlíky. Na zastávce za štěstím

Třebíč, Bapska - Je noc z pátku na sobotu, asi tři hodiny ráno. V reflexní vestě stojím na okraji kukuřičného pole, pár desítek metrů od srbsko-chorvatských hranic. Na nedalekém plácku zastavuje další autobus, tuhle noc přibližně dvacátý. Za pár okamžiků se z něj vypotácí pár desítek lidí. Rodiny s dětmi, starci, mladí muži. Uprchlíci. Pár hodin jízdy od naší vlasti jim pomáhají desítky českých dobrovolníků. Já se mezi ně zařadil alespoň na pár hodin.

1.10.2015
SDÍLEJ:

Dvojice syrských uprchlíků na poli u chorvatské vesničky Bapska.Foto: Eliška Blažková

Pro lidi, kteří nemají jiné východisko než ve své zemi všechno nechat a s batůžkem na zádech se pustit na riskantní a nejistou cestu do Evropy, jsme v Třebíči uspořádali sbírku. Na odvoz věcí tam, kde budou nejvíc potřeba, jsme sehnali dodávku. Podle počtu darů by ale využití našel i malý náklaďák. Sbírku jsme přitom rozjeli jenom skrze Facebook a trvala pouhé tři dny, přesto počet hodných lidí překonal i moje nejsmělejší očekávání.

Během prvních pár hodin přišli třeba skoro samí důchodci. „Řekla mi o tom vnučka, tak jsem doma sbalila pár věcí a jsem tady. Ještě to řeknu kamarádkám, určitě vám taky něco přinesou," líčila téměř osmdesátiletá babička. Než odešla, ještě nám doslova vnutila dvě stovky na naftu. Peněz se nakonec sešlo tolik, že nám to bez problémů zaplatilo cestu, zbylých pár stovek putovalo směrem k českým dobrovolníkům.

Ne všichni však byli ze sbírky nadšeni. Na facebookové události jsme mazali stovky příspěvků. Hoaxy, cílené lži, nadávky, pomluvy a smutné množství lidsky odporných vzkazů. S bratrem jsme se o sobě dozvěděli spoustu zajímavého, mezi nejslušnější (a nejpoetičtější) označení patří židobolševičtí Mahelové.

Nějaký dobrák si dal dokonce tu práci, že nám doručil hnůj, seno, shnilé ovoce a pár dalších nechutností. Málo lidí bylo schopných ukázat nadhled. Jedné mamince se to přesto povedlo krásně. „Já si vlastně nejsem vůbec jistá, co si o uprchlících myslím, a nevím, jestli je tu chci. Každopádně není normální, aby někde na poli mrzly malé děti," povídala mi při předávání desítky zánovních dětských zimních bund.

Problémy na hranicích

S dodávkou po střechu narvanou ponožkami, kalhotami, svetry, bundami, čepicemi a šálami, botami nebo vodou a trochou jídla jsme vyrazili ve čtyřech. Já, brácha Jáchym, fotografka Eliška a Bolek, který nezištně pomáhal s tříděním oblečení a jehož táta nám onen vůz půjčil. Cíl je na hranicích mezi chorvatskou vesničkou Bapska a srbským městečkem Šid. Doporučení od českých dobrovolníků a koordinátorů znělo jet přes Srbsko. To se přímo na hranicích ukázalo být neřešitelným problémem. Srbové totiž přes noc změnili pravidla a dobrovolníky s humanitární pomocí přestali do země pouštět. „Nemáte potvrzení, jeďte na další přechod," slyšeli jsme od celníků hned několikrát. Jaké potvrzení nikdo neví, na každých hranicích chtějí něco jiného.

Na těch posledních dokonce 35 euro za clo a zvážení auta. „Dal bych mu tak tři eura, jinak ať jde do prdele," rozčiluje se Jáchym. Spolu s Eliškou se jim nakonec daří uhádat nulu. Do Srbska nás ale stejně nepustí. Přitom máme v pasech hned tři vstupní razítka, fyzicky se nám však nepodařilo dostat dál než pár metrů za celnici. Na každém přechodu čekáme dlouhé desítky minut. Pohraničníci si navíc neodpustí jedinou příležitost, kdy nás mohou nechat vycukat. „Just five minutes," obvykle znamená dobrou hodinu.

Zastávka při cestě za štěstím

Dlouhou zajížďkou a čekáním zahazujeme minimálně osm hodin. Osm hodin, které se daly využít pro smysluplnou práci v cíli cesty. Když už Srbové nepomáhají, nemuseli by alespoň házet klacky pod nohy těm, kdo se o to snaží… Nakonec jedeme přes Chorvatsko, na hranice u Bapske přijíždíme až k večeru. Je to, jako kdyby neplavce hodili do vody. Z fotek a televize jsem tušil, co mě tu čeká, pohled na vlastní oči je ale přece jenom něco jiného.

Parkujeme kousek od hřbitova. Na silnici v několika hloučcích sedí desítky, možná stovky uprchlíků. Celé místo přitom není uprchlický tábor, jenom jedna nevábná zastávka při cestě za štěstím. Funguje to tak, že Srbsko ze své strany lifruje autobusy stovky a stovky uprchlíků. Čeští dobrovolníci je pomáhají organizovat, dávají jim chybějící oblečení, teplý čaj a vodí je k hranici. Chorvatští (a podle informací dobrovolníků poměrně ochotní) policisté je pak po skupinkách pouštějí přes hraniční plot a vedou je právě k onomu hřbitovu, kam jsme přijeli. Tady uprchlíci čekají na další autobusy, které je odvezou do osmnáct kilometrů vzdáleného uprchlického tábora. Někdy ale autobusy vůbec nepřijedou, a lidé tak musejí po svých.

Hranice přecházejí tisíce lidí denně. Zázemí je přitom naprosto tragické. Všude bahno, mobilní záchody všehovšudy tři, žádné odpadkové koše, svoz odpadků neexistuje. Udržovat pořádek vlastně ani nejde. A že by řada lidí chtěla. „Nikdy nezapomenu na holčičku, která si ode mě vzala bonbón, aby mi za deset vteřin nesla papírek, že ho nemá kam vyhodit. Na zemi přitom byla asi tuna odpadků," líčí ve své sugestivní reportáži dobrovolník s přezdívkou Ripley.

Malý zázrak na srbském poli

Máme problém. Stan českých dobrovolníků je na srbské straně. My na chorvatské. Cesta je asi půl kilometru dlouhá, s těžkými pytli na zádech třikrát taková. Naštěstí se tu zjevuje Dan, student medicíny, který vyrazil pomáhat už potřetí za pár týdnů. „Přece se s tím nebudete tahat, počkejte tady a já to s policajtama domluvím," přesvědčuje nás. A skutečně nás o chvíli později nechávají projet hranice, vyložit náklad a vrátit se zpět. Řidič Jáchym, unavený po dlouhé cestě, jde spát, já s Eliškou a Bolkem jdeme dělat to, co je zrovna potřeba.

Roznášíme jídlo, vykládáme ostatní dodávky, z bývalé srbské celnice pomáháme budovat kuchyň. Taky potkávám Ondru a Pavla, kluky z Třebíče. První přijel jako my na otočku, druhý je tu už přes týden. Za tu dobu toho viděl a zažil hodně, takže dobře ví, že se Čechům v Bapske podařil malý zázrak a organizační struktura, kterou zde vytvořili, funguje. „Dobrovolníci na místě teď dokáží odbavit až několik tisíc denně v bezpečí a bez komplikací, což je obrovský rozdíl oproti událostem, které tomu předcházely. Už žádné děti se zlomenými končetinami, žádný pepřový sprej, žádné ztracené děti a rozdělené rodiny. Není to všechno, je to jen jeden hraniční přechod na jejich dlouhé cestě, ale dokázali jsme tam udělat velký rozdíl."

Party začíná

Vše nicméně úplně hladce nejde. Chorvatští policisté z ničeho nic dobrovolníkům zavřeli hranice. Lidé, jednoduše rozpoznatelní pomocí reflexních vest přitom až dosud přecházeli ze země do země podle toho, kde byla jejich pomoc potřeba. Prý „blbá" směna. No jo, ale my máme na druhé straně auto a v něm pasy. Naštěstí i spícího řidiče, který bude muset udělat menší okruh, projet oficiální přechod a vyzvednout nás v Srbsku. (Stejně je to paradox. Nejdříve se snažíme do Srbska dostat přes tři hraniční přechody, pak si chodíme přes čáru tak trochu ilegálně, jak se nám zlíbí, a teď se odsud nemůžeme dostat pryč). Ale až ráno, teď máme jiné starosti.

Očekáváme příjezd uprchlíků. Nevíme, kolik jich bude, zprávy se tu totiž neuvěřitelně rychle mění. První informace mluvily o čtyřech tisících lidí, další o padesáti autobusech a ještě další tvrdily, že se tahle řeka rozdělí mezi tři přechody. Do toho se dozvídáme, že asi dva tisíce uprchlíků vysadili Srbové na poli kdesi na srbsko-chorvatsko-bosenském trojmezí, kde nejsou žádní dobrovolníci a zázemí, zato tu na lidi číhají pozapomenutá minová pole. Na chorvatské straně přitom na uprchlíky nečekají žádné autobusy, Srbové se o novém místě svým sousedům nějak zapomněli zmínit. Služebně starší dobrovolníci, kteří stojí v čele českého kontingentu, posílají na místo auta s dekami, tu nejzákladnější pomoc na přečkání noci.

Před půlnocí začínají přijíždět první autobusy i k nám. „Je to tady, party začíná," suše konstatuje jeden z dobrovolníků. Během pár minut spolu s Ondrou a Bolkem stojíme na kraji pole a zdravíme přicházející uprchlíky. Náš úkol zní posílat je dál po skupinách z jednotlivých busů. To aby se nedělily rodiny a na hranicích nevznikal přetlak. Řadu lidí necháváme projít hned, další musíme na chvíli zastavit. Máme alespoň prostor prohodit s nimi pár vět nebo je alespoň vyprovodit slovy salam alejkum, tedy mír s vámi. „Alejkum salam," i s vámi pokoj, odpovídají, očividně potěšení tím, že slyší známý jazyk.

V každé skupině se najde někdo, kdo mluví anglicky, a naše pokyny přeloží ostatním do arabštiny. Hodně lidí se ptá, kde vůbec jsou. Na cestě tráví klidně přes dva týdny, jsou unavení a netuší, co se s nimi bude dít dál. To jim neumíme říct ani my. Co postrádají na informovanosti, každopádně uprchlíci dohánějí odhodláním. Mají cíl, za kterým si zarputile jdou. Včera tu prý hranici přejela osmdesátiletá stařenka na kolečkovém křesle, dneska vezeme přes hranice invalidu v kotouči. Takoví lidé musejí mít skutečně pádný důvod, proč se na dlouhou a strastiplnou cestu vydat.

Po čtvrté ráno mě střídají další dobrovolníci. Pod rukama nám prošlo hrubým odhadem dvanáct set lidí. Voláme Jáchymovi, aby pro nás přijel. S prázdnou dodávkou ho do Srbska pouštějí už bez problémů, my se nad ránem loučíme s ostatními a vyrážíme směrem k domovu.

Mělo to smysl

Odjíždíme od fantastických dobrovolníků. Své lidi na místě sice mají Lékaři bez hranic, Spojené národy nebo Červený kříž, ale právě bez dobrovolníků by nefungovalo nic. Vládl by naprostý chaos a zmatek, všem frajerům ve svítivě žlutých a oranžových dresech (a to nemluvím jenom o Češích, na chorvatské straně jsme potkali třeba Poláky, Němce, nebo dokonce Švédy), kteří v přetěžkých podmínkách zůstávají několik dní, spí tři hodiny denně a pro lidi v nouzi dělají první poslední, patří obrovská poklona. Já bych to nedal. Stačil mi den. Klobouk dolů, kluci a holky!

Co se naší výpravy týče, myslím, že i když byla blesková, měla smysl. Pomoc několika desítek Třebíčanů našla uplatnění tam, kde je jí nejvíc potřeba. „Jsem hrozně ráda, že jsem jela. Fakt mě ta cesta duševně obohatila a zase trochu mi pomohla pochopit životní priority," napsala mi Eliška pár dní po návratu. A úplně nejlépe to napsal Jáchym. „Viděli jsme plno lidí na pokraji sil, kteří toho v životě už moc nemají. Co mají, je sen a odhodlání. Pokud mě někdo chce odsoudit za to, že s někým takovým soucítím a nabídnu mu pomoc, když v dešti a hladový stojí uprostřed pole, poslužte si."

Večer a noc na srbsko-chorvatských hranicích byl asi nejintenzivnější den v mém životě. Náročný jak po fyzické, tak psychické stránce. Člověk odkojený naší blahobytnou zemičkou si absolutně nedokáže představit, jaké to asi musí být v kůži lidí, kteří za sebou nechají celý svůj dosavadní život, aby se vydali na těžkou cestu s nejistým koncem. Nikdy to poznat nechci. Těm, co jsou stále na cestě po Evropě, těm, kdo se na ni ještě vydají i těm, kteří se bojí vlastního strachu, vzkazuji jediné: Salam alejkum!

Autor: Tadeáš Mahel

1.10.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Obyvatele paneláku vyděsil had ve sklepě

Policie. Ilustrační foto.

Policisté dopadli zloděje traktoru

Letní kina opět táhnou, vstupné je většinou dobrovolné

Vysočina – Mezi oblíbené prázdninové kratochvíle patří letní kino.

Dolní ulice v Havlíčkově Brodě prošla opravou

Havlíčkův Brod - S dopravním omezením se museli dočasně smířit řidiči v centru Havlíčkova Brodu.

Děti se s prázdninovými kursy rozloučily tvorbou z FIMO hmoty

Havlíčkův Brod – Tématem posledního výtvarného kursu pro děti, pořádaného brodskou galerií byly hrátky s FIMO hmotou.

Právě se narodili. Podívejte se

Havlíčkobrodsko - Na Havlíčkobrodsku se narodila další miminka.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení