Před pár lety jsem absolvoval tři cyklovýlety po České republice. Maximálně týden, jeden kámoš, na těžko. Loni jsem se zase podíval do rumunského Banátu. V kopcích nad Dunajem tam leží hned šest českých vesnic, kam naši krajané odešli skoro před dvěma sty lety a jejich rodiny tam žijí dodnes. V jedné z nich, Eibentále, se koná hudební festival, kde hrají jen české kapely. Rozhodování netrvalo dlouho. Na letošní Festival Banát pojedu na kole!
Plán je to sice hezký, bohužel od prvních dní plánování vykazoval jisté trhliny. Za prvé: Pojedu sám. Jiného cvoka, který by do toho šel se mnou, se mi najít nepodařilo. Ani se nedivím, Za druhé: Svému trekovému kolu láskyplně přezdívám plečka. Pamatuje toho hodně, polovinu toho, co já. Snad dvanáct let. Za třetí: Na kole skoro nejezdím. Což o to, fyzička by byla z běhání, ale obávám se, že letošních ubohých tři sta kilometrů v sedle je i tak zcela nedostatečná příprava. Za čtvrté: Netuším, kudy mám jet. Mapy nemám, kupovat nové za těžký prachy nehodlám. Spoléhám na open street mapy v mobilu. A takhle by se dalo pokračovat docela dlouho.
850 kiláků
Přes všechna úskalí jsem se na cestu vydal. Od domu vyjíždím ve čtvrtek 13. srpna po poledni (chtěl jsem ráno, ale znáte to). Plán zní jednoduše: Vídeň, Neziderské jezero, Balaton, Szeged, Temešvár, Banát. Pak do Chorvatska k moři a domů vlakem. Festival začíná ve středu večer, tedy za šest dní a kousek. Podle mapy.cz je to do Eibentálu 850 kiláků. Jestli nekecají, měl bych to stihnout.
Pokud si ovšem po cestě něco nezlomím. Tahle možnost je docela reálná, na nohou mám totiž cyklistické tretry a na kole přimontované zacvakávací pedály. Bohužel, teprve druhý den. Škola jízdy v nášlapech na kole, které nákladem připomíná mulu, je docela sranda. Poprvé padám u pumpy v Příštpu. Ale nakonec se to rozjede. Spoiler alert: Jestli se v budoucích dílech hodláte na nějakou tu zlomeninu těšit, nedělejte to. Padat jsem se rychle naučil. Ony to ty naložené brašny stejně docela zmírní.
Potok a díry zmizely
První desítky kilometrů odsýpají. Ve Znojmě jsem coby dup, což oslavuju pivem. Byl to blbej nápad. Ani ne tak kvůli tomu, že bych se bál policajtů, v pětatřicetistupňovém horku se desítka vypaří stejně skoro hned. Ale i tak po ní mám strašně těžký nohy. Až na rakouské hranice do Laa, hodně přes hodinu jízdy, je zaboha nemůžu roztočit. A až do konce cesty si pivo dávám už jenom večer před spaním.
Je vážně horko. Potok, který má v Laa tvořit státní hranici, zmizel. Voda v bidonu se div nevaří a stín stromů vítám jako smilování. A to jsem se do Rakouska dostal v podvečer, ani ne dvě hodiny před setměním. I to ale stačí na poznání, že jsem se ocitl tak trochu v jiném světě. Cože, oni tady mají čisto? A silnice bez děr, kde se dá svištět bez obav, že co chvíli vletíte do kráteru a rozpadne se vám kolo? Hezký, fakt že jo.
Smráká se po osmé, o půl deváté je totální tma. Zaskočilo mě to nepřipraveného, takže první stavění stanu se odehrává po tmě a s čelovkou na hlavě (podle toho ložnice v jakémsi lesíku taky vypadala). Dneska jsem o sedm set metrů překročil stovku. Bída. Zítra by to mělo být lepší, nechci nestíhat hned druhý den. Proto chci ráno vstát brzo. Vídeň je na dohled.