Večer jdete spát, zpocení a smradlaví po celodenním šlapání na kole. I po setmění je skoro třicet stupňů a zateplený spacák je vám v tu chvílí úúúúplně na nic. Noc strávíte jen v trenýrkách dlouhým převalováním se, spát se v tom nedá. Alespoň ale vstanete brzo sluneční paprsky promění stan v neobyvatelnou saunu pár desítek minut po rozbřesku. A hledáte vodu.

Dnešní noc jsem měl docela štěstí (minimálně ráno jsem si to myslel). Tábořiště jsem rozbil na kraji vesničky Wasenbruck, asi dvacet kilometrů od Neziderského jezera. Od něj mě dělil zalesněný kopeček. Ten se dal přejet po silnici nebo po cyklostezce. Nebo spíš „cyklostezce". Značení mizerné, cesty ještě horší a navíc je to překvapivě do kopce. Připomnělo mi to Český ráj, kde jsem se v dobré víře na kole pustil po červené, abych po pár kilometrech narazil na skály a žebříky. To se tady naštěstí nekonalo, ale i tak jsem se opotil parádně. Malou útěchou budiž alespoň milá rozhledna císaře Franze Josefa.

Od ní je to k jezeru z kopce. Až se cesta srovná, dojedete na opravdovou cyklostezku. Neziderské jezero je totiž ráj cyklistů. „Jezdíme sem každý rok dvakrát nebo třikrát. Přijedeme autem, ze střechy shodíme kola, objedeme jezero a jedeme domů. Je to asi sto dvacet kilometrů a pravidelně tu otevíráme i zavíráme sezónu," líčil mi Slovák, kterého jsem na asfaltu u jezera potkal.

V tu dobu už jsem tušil, že vytoužené koupání nejspíš neklapne. K vodě se totiž jenom tak nedostanete. Jezero je obklopené rákosím a mokřady a na těch málo místech, kde by se dalo namočit, se chovají velmi kapitalisticky. Koupaliště s tobogány, plot a vstupné pět euro. Na půl dne klidně, ale pokud tu chcete zůstat patnáct minut…

Město Šoproň s nádherným historickým centrem leží nedaleko maďarsko-rakouských hranic.Jsme v Maďarsku

Nedá se nic dělat, vzhůru do (už) maďarské Šoproně. Sice je to trochu z ruky, ale doporučení od kamaráda cestovatele ve stylu „Tam vážně zajeď, stojí to za to," vyhrálo. A bylo to dobře. Moc útulné městečko s krásným historickým centrem. Když se budete pohybovat poblíž, zkuste si sem zajet. Já nelitoval. Jedinou drobnou komplikací snad byl poměr času a ujetých kilometrů. V Šoproni zněl tři odpoledne ku 60. Pěkná bída. Jenomže jsme v Maďarsku.

Asi už jste slyšeli, že Maďarsko je pěkná placka. Minimálně u rakouských hranic to platí dokonale. A když vám ještě foukne do zad, svištíte po zdejších suprových silnicích jako Armstrong v nejlepších letech. Akorát je to pěkná nuda. Skoro nic tu nejezdí a slovo zatáčka tady taky skoro neznají. Až někdo vymyslí autopilota na kolo, tady by našel využití. Na konci dne každopádně svítilo na tachometru přes 140 kilometrů. Koupání v Neziderském jezeře sice nevyšlo, ale zítra už budu u Balatonu!

S takovou myšlenkou se probouzím v lesíku poblíž Jánosházy. V lesíku, jehož okraj je pokrytý asi tunou odpadků. Ale zase tu je klid, takže když to vezmete kolem a kolem… O jízdě maďarskými nížinami se těžko cokoliv píše. Zážitky nula nula nic. Jak říkám rovina, nuda, rovina, nuda. Desítky kilometrů. A je snad ještě větší hic než včera. Fuj teda!

Ppoommaalluu se blíží Hévíz. Lázeňské městečko. A pořádně zazobané. Na každém rohu tu je vidět, že sem jezdí turisti. Je tu čisto, Lázeňské město Hévíz.spousta obchodů a dokonce tu mají sdílená kola. Hlavní atrakcí jsou zdejší termály, krásné jezírko s budovami postavených uprostřed hladiny na sloupech. Tady mě vstupné nepřekvapilo, ale třicetistupňová voda v pětatřicetistupňovém vedru vážně neláká. Takže pokračujeme.

Balaton je naštěstí na dohled. Pobřežní městečko Keszthely je fajn. Mají tu dobrou zmrzlinu a ochotnou paní v informační centru, která mi věnovala velmi nepodrobnou (byť alespoň nějakou) cyklomapu Maďarska. ALE!!! Koupat se tu taky nedá. Tedy vlastně dá, ale buď mezi loděmi v přístavu (silně nedoporučováno) nebo opět v jakémsi pobřežním akvaparku (poměr cena vs. namočení se je zase značně nevýhodný), přičemž obě varianty shledávám nedostatečnými. Nezbývá mi, než jet dál. A věřit, že se konečně vykoupu. Zadarmo a bez plotů, jako u rybníka někde u Třebíče. Tak se snad poštěstí…