Tomuto sportu a zdravému životnímu stylu se naplno věnují od svých studentských let. Už dosáhli několika výborných výsledků, ovšem v běhu, ve kterém našli smysl života, se snaží stále zdokonalovat a zlepšovat. V rozhovoru se podělili o své zkušenosti a doufají, že by jejich příběh mohl inspirovat další nadějné sportovce.

Jak jste se vlastně k běhání dostali?

Tereza: K běhání mě přivedli táťka a brácha Tomáš. Prvním sportem, kterému jsem se trochu více věnovala, byla terénní jízda na kole (MTB). O běh jsem se vůbec nezajímala, ale jelikož taťka a brácha stále pravidelněji běhali a účastnili se menších běžeckých podniků, tak i mě postupem času běh zlákal. A poté, co jsem se postavila na start svého prvního závodu v běhu a zažila ten úžasný pocit dosažení cíle a společného zážitku, který jsem mohla sdílet s ostatními běžci, jsem tomuto sportu propadla. Od té doby na běh nedám dopustit.

Tomáš: Mě už odmalička bavily různé sporty. Hrával jsem fotbal, florbal, tenis, stolní tenis a občas i běhal, ale pouze občas, při hodinách tělocviku. Rozhodně jsem nebyl žádný atlet. Při studiu střední školy jsem většinu času trávil spíše v hospodách, barech a na diskotékách. Jen příležitostně jsem navštívil posilovnu. Nakonec mě však neustálé opíjení a střízlivění přestávalo bavit. Občas jsem se proběhl, jelikož taťka už pravidelně delší dobu běhal a někdy jezdil i na závody. V prvním ročníku studia vysoké školy se mi do rukou dostala knížka Jez a Běhej od Scotta Jureka. Po jejím přečtení jsem se do běhu neuvěřitelně nadchl. Tím započala moje éra, kdy jsem se začal zajímat o běh a postupně se na něm stal závislý.

I díky vašemu poměrně čerstvě vytvořenému webu „2 Běžci", kde si mimo jiné vedete tréninkové deníky, píšete o zážitcích ze závodů, které jste absolvovali, a blogujete o vašem běžeckém životě, je vidět, že svůj sen a tento životní styl žijete spolu. Znamená to tedy, že vždy jezdíte společně na závody, společně trénujete, vymýšlíte zdravé a zajímavé recepty a navzájem se podporujete?

Tomáš: Na závody jezdíme společně, většinou i s taťkou, který už také dlouho běhá. Závody pro nás tak představují příjemné rodinné výlety, které mají něco úžasného do sebe. Vždy si pořádně zazávodíme, popovídáme si s běžeckými přáteli, a pak si zajdeme na společný rodinný oběd nebo na večeři do restaurace. Přes týden máme bohužel dost odlišný časový plán, kdy Terka musí jezdit každý den do práce. Přesto se snažíme častěji a častěji společně trénovat, a tak většinou dvakrát týdně vybíháme na společný trénink. Recepty na náš blog připravuje a sepisuje spíše Tom, jelikož na to má více volného času, kdy se může věnovat zdravému vaření.

Jste bratr a sestra. Ve většině sourozeneckých vztahů to chodí tak, že jeden druhého nemůže vystát, u vás je to ale přímo naopak. Můžete říci, čím to je?

Tomáš: Odmala jsme se měli poměrně rádi. V dět-ství jsme se sice občas hádali a rvali, ale tak to prostě u sourozenců chodí. Byly i doby, kdy jsme k sobě neměli tak blízko, v posledních letech však díky stejným zájmům, lásce k běhu a společnému životnímu stylu, jsme se zase hodně sblížili. Jelikož už nebydlíme ve společné domácnosti, tak se vídáme a trávíme spolu čas, jen když chceme. Vždy si máme, co říct, baví nás spolu trénovat, jezdit na závody a starat se o náš společný blog.

A co vás na běhání baví nejvíc?

Tereza: Tato otázka by pro někoho mohla být celkem složitá, ale já mám v odpovědi jasno. Občas se mi přihodí, že se mě lidé v mém okolí ptají, co mě na běhu tolik baví. Moje odpověď je vždy stejná. Je to pocit volnosti a toho, že běh mám jenom ve svých rukou a no-hou, A nikdo a nic mi nebrání běžet právě tak, jak chci já sama.

Tomáš: Na běhu mě asi nejvíce baví jedna konkrétní věc, totiž všechno, co je s ním spojené. Hodně mě baví závody, atmosféra a přátelé, kteří se na závodech sjíždějí, a hlavně ten skvělý pocit, když proběhnete cílem. Baví mě trénovat, vařit si zdravá jídla a snažit se co nejvíce zlepšovat, rychle regenerovat, radit, pomáhat a motivovat ostatní běžce. A samozřejmě, jak vždy většina běžců říká, pocit svobody při běhu samotném!

Co považujete za svůj dosud největší úspěch? A jaké máte osobní rekordy?

Tereza: Za svůj dosavadní největší osobní běžecký úspěch považuji letošní účast na půlmaratonu v rakouském Linci, kde jsem se umístila mezi ženami na prvním místě v čase 1:25:23. Tento závod se řadí mezi ty známější, a proto jsem si poslední stovky metrů závodu mohla užívat nadšeného fandění a povzbuzování obrovského publika. Po doběhnutí jsem poskytla rozhovor několika reportérům a potřásla si rukou s prvním závodníkem v mužské kategorii, který byl keňské národnosti. Tento závod pro mě navždy zůstane hodně silným běžeckým zážitkem. Zatím jsem se ve svých běžeckých plánech nesoustředila na delší běžecké vzdálenosti, než je půlmaraton, a proto jsem ani v tréninku neabsolvovala o moc delší běhy. Nejdelší vzdálenosti, které běhám, se pohybují kolem 25 až 30 kilometrů.

Tomáš: Osobní rekord na půlmaraton mám kolem jedné hodiny a dvaceti minut, který jsem zaběhl loni také na závodě v Linci. Deset kilometrů jsem zaběhl nejlépe na závodě v Pečkách v čase 36:20. Za svůj největší úspěch však paradox-ně jelikož to není klasický běžecký závod považuji nedávné druhé místo na Spartan Race, kterého se zúčastnilo více než dva tisíce závodníků. V tomto závodě nejde pouze o běh, je tam i mnoho překážek, bahna a dalších úskalí, která na trati čekají. Na Spartan Race jsem přitom vůbec specificky netrénoval, rozhodl jsem se až pár dní před závodem, že se ho zúčastním. Nakonec jsem skončil druhý na trati dlouhé přes 27 kilometrů s 34 překážkami a s pře-výšením kolem 1 800 metrů. Jinak svůj nejdelší běh jsem zatím odběhl tréninkově před rokem v USA, kdy jsem měl dobrého parťá- ka, který vedle mě jel na kole a občerstvoval mě. Tenkrát jsem si zaběhl trénink dlouhý přibližně 50 kilometrů v rámci kterého jsem uběhl maraton za zhruba 3 hodiny a 8 mi- nut.

Na jaké typy běžeckých závodů se soustředíte?

Tomáš: Nyní běháme většinou závody v délce od pěti kilometrů po půlmaraton. V budoucnu je však možné, že vzdálenosti ještě hodně prodloužíme. Zatím bychom však měli zůstat u kratších závodů a trénovat více rychlost, pokud chceme na těchto tratích zvyšovat svoji výkonnost. Čím je člověk starší, tím je složitější zrychlovat na kratších tratích. Prodlužovat však můžete pořád! Co se týče typů závodů, vybíráme si takové, které se nám líbí díky zajímavému profilu tratě nebo lokalitě. Větši- nou nejezdíme na závody ve městech a místech na druhé straně republiky. Pravidelně objíždíme menší závody Jihočeského Poháru a několikrát za rok se vy-dáme na větší a známější závod, jako je půlmaraton v Českých Budějovicích nebo v Praze.

Změnilo vám běhání život?

Tereza: Naprosto. Nyní je pro mě běh nejen koníčkem a sportem, ale i součástí mého životního stylu. Díky běhu a závodění jsem poznala spoustu nových přátel a úžasných lidí, se kterými mám hodně společného. Běhání mi dodává energii, když jsem unavená, zabaví mě, když se nudím, motivuje mě, když jsem na dně, zvedne mi náladu, když jsem smutná. Běh je a nejspíš už navždy bude velkou částí mého života.

Tomáš: O tom by vám možná pověděli více lidé, kteří mě znali, ještě když jsem chodil na střední školu. Běh mě změnil hodně, ale na druhou stranu myslím, že v duši jsem pořád stejný. Díky běhu se mi podařilo přestat kouřit a pít alkohol. Cítím se zdravější a neustále nabitý energií. Běh a zdravé stravování se tak postupně staly mým životním stylem a s jisto-tou můžu říct, že mi v životě dává to, co můžu bez-pochyby nazvat pocitem štěstí!

Podporuje vás ve vašem životním stylu rodina a přátelé?

Tomáš: Jeli- kož náš taťka běhá déle než my a sám s námi strašně rád jezdí na závody, je jasné, že od něj se nám dostává velké podpory. Máme velkou rodinu, ještě dva starší sourozence, kteří se sice o běh nezajímají, ale vždy rádi slyší, když se nám zadaří na závodě. Co se týče přátel, tak se oba shodneme, že drtivá většina našich přátel nám fandí a podporuje nás. Pro nás je to samozřejmě motivace, která nás popohání kupředu.

Čeho byste chtěli ve svém běžeckém životě dosáhnout?

Tereza: Právě teď se nacházím v běžecké fázi, kdy mě baví tvrdé tréninky a závodění. Chci se zlepšovat a překonávat své osobní limity. Kromě pracovního a studentského života mám dostatek času na to, plně se věnovat svému koníčku. Myslím, že tato fáze je jenom dočasná a brzy pro mě budou důležitější trochu jiné věci, jako například vlastní rodina. Neznamená to, že se hodlám běhání vzdát. Možná se zaměřím na běhání delších vzdáleností, tedy ultramaratonů, možná budu běhat jen pro radost. Mým životním cílem, kterého chci v běhání dosáhnout, je moci se tomuto sportu věnovat celý svůj život a vytěžit z něj co nejvíc silných zážitků a příjemných vzpomínek.

Tomáš: Sny a cíle mám velké až nereálné. Ale i když bych na ně nedosáhl, tak už pouhá cesta k nim mě strašně baví a naplňuje. Prostě dělám, co mě baví, snažím se maximálně zlepšovat a nikdy nezavrhuji představu, jak běžím třeba olympiádu. Rád pomáhám a radím s během ostatním. Nicméně přesně dané své dlouhodobé cíle nemám, vrátka si nechávám otevřená a sám jsem zvědav, kam mě nohy zavedou.

Inspiroval váš web nebo celkově vaše sportovní nadšení někoho, kdo o běhání například jenom uvažoval?

Tomáš: Jelikož bydlíme v malém městečku Kamenice nad Lipou, kde se zná a denně potkává téměř každý s každým, poslední dobou se nám stává, že při trénincích potkáváme nové místní běžce. Ještě nedávno jsme v našem městečku patřili do malé skupinky místních obyvatel, kteří pravidelně obouvali běžecké boty. Dnes máme pocit, že se naše běžecká skupina rychle rozrůstá a přibývá dalších nadšených běžců, z nichž některým jsme možná právě my dva inspirací a motivací. Přestože náš blog je teprve v plenkách a čeká nás ještě spousta práce, už teď nás těší a motivují pozitivní zprávy od našich čtenářů, kteří nám píšou, prosí nás o rady, doporučení a sdílí s námi své běžecké zážitky.