Je pravda, že první listí začíná padat už koncem října, ale ten hlavní čas nastává právě v listopadu. Jsou ale roky, kdy drží na stromech, a to je znamení tuhé zimy – „když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá", zní lidová pranostika. Letos to neplatí a listopad je v mnoha ohledech výjimečný a dokonce bych řekl, že takový snad nepamatuji. K listopadu patří plískanice, mlhy, vítr, deště, zkrátka počasí, kterému se říkalo „psí", mírněji „vlezlé". Letos nic takového není, naopak, padají teplotní rekordy až 20 stupňů, je dost slunečních dnů, listí opadlo v naprostém poklidu a kolem stromů vyčarovalo krásné barevné kruhy, větrů moc nebylo – asi je nechal Krakonoš zavřené ve větrných komůrkách.

Fantastický podzim potkal naše vinaře a dovolím si milovníkům vína poradit. Víno z letošní sklizně je třeba kupovat, bude naprosto skvělé, řekl bych skoro, že co do kvality to bude jeden z ročníků století. Takže takhle na pohled vše pěkné, ale tato pohoda má jeden velký problém – zoufale chybí voda, je málo srážek a pokud by srážkový deficit pokračoval i v zimních měsících, tak nás nebude v příštím roce čekat nic dobrého. Počkejme si ale, třeba se to změní a bude to jako dřív, jak to známe ze svých vzpomínek. Ty jsou nejlepší, protože ty špatné věci jsme zapomněli a v hlavě zůstávají většinou jenom ty dobré a příjemné.

A tak tedy, jak to bývávalo v listopadu za našich mladých let? Myslím si, že trochu jiné, než to je dnes. Tatínek byl sedlák a k tomu patřila i myslivost a právě listopad byl začátkem honů. Moc dobře se na to pamatuji. Polní oranice to byl ráj zajíců, stejně tak meze, remízky a také hejna koroptví. Myslivci i honci si před první lečí tenkrát dávali hlt slivovice, nikomu to nepřišlo nijak divné a ulovené zvěře bylo tolik, že se odvážela koňským potahem na gumáku, jak se tehdy lehkému povozu na gumových kolech říkalo. Ten byl vždy plný – desítky zajíců, bažantů, nějaká koroptev, divoké kachny, tu a tam liška. Ono stačilo jenom doma poslouchat tu kanonádu, jedna rána za druhou, při které maminka vždy říkala, že tatínek přinese určitě zajíce a že nám ho udělá na smetaně. Té zvěře bylo tolik, že to nebyl jenom jeden zajíc, ale k tomu třeba několik bažantů, kteří se pověsili někam na trám a třeba po týdnu konzumovali.

Samozřejmě, že to takhle šlo dělat, když byla zima a ne jako letos, kdy zima není a i kdyby byla, tak by to nebylo nic platné, protože není zvěř. Po honu se šlo do hospody, byl připraven guláš, pivo, k tomu množství panáků, jejichž první rundu platil nejlepší střelec, tedy král honu. Znal jsem jednoho myslivce, jméno po mně nechtějte a ten se vyznačoval tím, že když se šlo z honu do hospody, tak vedl svého loveckého psa. No a když často kolem půlnoci se vydal na cestu domů, tak pes vedl jeho. Jo bejvávalo a už je jinak.

Listopad ale také, jeho počátek, znamenal dokončování výlovů rybníků, nemyslím ty velké kolem Třeboně, ale ty malé venkovské, kterých bylo hodně. S dychtivostí jsme jako kluci stáli na hrázi a čekali až voda steče a objeví se na hladině první ploutve kaprů. A potom až rybáři odjedou a my se vydáme do rybníka paběrkovat a hledat v bahně zapomenuté ryby.

Mohl bych dál psát o všem co souviselo s přípravou na zimu. Úklid chalupy, uložení strojů, příprava dřeva na topení, sklizeň ořechů, pálení pohrabaného listí.

Bylo toho hodně a zkrátka se završoval klasický a tradiční roční cyklus a vše se připravilo na zimu, která velmi často přicházela už na Martina, tedy 11. listopadu, což teď nepadá v úvahu a místo ní tu máme Svatomartinské víno a k němu husičku. Víno je naše, husa povětšinou z Maďarska, ale je to pěkný nový zvyk a tak tedy „na zdraví" a na počtenou v prosinci.