Jeho generálním ředitelem je Lubomír Stoklásek z Brna, který byl v konkurenci 72 finalistů zvolen českým Manažerem roku. Ptáme se na to, co patří k jeho profesi, ale i na otázky oživení české ekonomiky.

Máte nějaké heslo, které se vztahuje k vaší práci?
Pořádek dělá nejen dobré přátele, ale je podmínkou pro vznik kvalitních produktů a zároveň je i dobrým systémovým opatřením.


Podle psychologů má manažer vlastně „jen" tři povinnosti: rozdat úkoly, zkontrolovat je a ohodnotit. Souhlasíte?
V podstatě ano, někdo ale musí úkoly vymyslet, stále je systematicky kontrolovat, třeba dle systému Kaizen a konečnou kontrolu kromě manažera provede i zákazník.


Říká se, že Češi nemají moc úctu k autoritám. Pociťujete to? Jak si lze získat autoritu na řídícím postu?
Lze ji získat jen kladným osobním příkladem. Nejtěžší je si ji dlouhodobě (deset až patnáct i více let) udržet.


Jak se vyrovnáte se stresem a jaké máte koníčky?
Vyrovnat se se stresem mi pomáhá smysluplná práce, to, že jsme obklopeni pozitivními lidmi a že se firmě daří.  Jinak od svých patnácti let sportuji, samozřejmě jsem se ve svém středním věku musel přizpůsobit i novým sportovním aktivitám. Nyní se potápím, plavím na lodi a hraji golf.


Slovo manažer bylo v začátcích 90. let v Česku skoro nadávkou. Bylo to kvůli těm, kdo rychle a mnohdy nepoctivě nabyli jmění a ještě to okázale dávali najevo. Jaké to mělo důsledky?
Slovo manažer zde skutečně nezakořenilo ve správném významu. Je pravdou, že spousta prapodivných manažerů k majetku přišla prapodivným způsobem a budu-li hodně tolerantní, což není mým zvykem, i toto bych jim odpustil. Problémem ale je, že nebyli schopni investovat a rozvíjet své podniky, které se nestaly konkurenceschopnými v Evropě ani ve světě. Pak ukončily činnost a hodně vzrostl počet nezaměstnaných. Největší ztrátou však bylo, že výrobní programy převzala zahraniční konkurence a v Česku tyto výroby vymizely.

Vy jste začínal jako projektant a investiční technik. Které vaše vlastnosti vám umožnily chopit se příležitosti, investovat a poté vést podnik?
Jsem přesvědčen, že pokud člověk rozvíjí své myšlenkové pochody a je součástí dění, pak vše, co se naučí, přispívá jak k jeho osobnímu rozvoji, tak k rozvoji ve firmách. Člověk se ale musí učit nejen v Česku, ale především v Evropě a ve světě, jelikož naše země je příliš malá. Firmy, které vytvářejí 50 procent HDP, zde totiž většinou nerealizují vývoj, ale jen výrobu a montáž.


Pokud vím, před rokem 1997 jste zvažoval investovat své peníze z akcií na burze do tří podniků. Proč jste se rozhodl pro Agrostroj, když jeho tehdejší hlavní segment, zemědělství, se zdálo být v útlumu?
Investovat do Agrostroje jsem se rozhodl, protože jsem v té době už vlastnil Humpolecké strojírny. A ty byly dříve s Agrostrojem jedním podnikem a před revolucí byla struktura výroby velice dobře rozdělena, v Humpolci se zpracovávaly materiály o větší tloušťce, v Agrostroji  o menších tloušťkách. Proto nápad sloučit oba podniky. Nyní je Agrostroj Pelhřimov největším univerzálním kooperantem v Evropě nejen v zemědělské technice, ale i dalších odvětvích. Má 16 zahraničních partnerů a dodává do 36 závodů jak v Evropě, tak celosvětově.


Čím podle vás Agrostroj dokázal zastínit ostatní zdejší firmy ve stejném odvětví?
Především pojetím „strojírenství od A až do Z", což znamená řetězec: konstrukce – nástrojárna – výroba – lakování – montáž – logistika. Nejsme jen výrobce, ale zabýváme se i vývojem pro naše dodavatele. To nám umožnilo získat náskok. A také to, že už v roce 2000 jsme vsadili na zásadní restrukturalizaci vzdělání v Agrostroji i Humpoleckých strojírnách. Investujeme do kvalitní pracovní síly. Za 12 let jsme změnili strukturu pracovníků, teď zaměstnáváme 2100 pracovníků, průměrný věk je 37 let, 42 procent z nich má technickou maturitu. Pelhřimov díky Agrostroji drží v Česku první místo v zaměstnanosti do 25 roků. A to považuji za jeden z největších úspěchů, který se Agrostroji podařil. 


Co je pro váš podnik výzvou do budoucna a co je kvůli tomu potřeba změnit?
Chceme něco zásadního změnit v technickém školství, které neprodukuje kvalitní pracovníky. Za období dvaceti let od roku 1989 se vytvořila jen dvacetiprocentní náhrada za odborníky odcházející do penze. Pokud během tří až čtyř let nenastane v tomto školství změna, mohou od nás začít odcházet zahraniční firmy a zvýší se nezaměstnanost – asi 15 procent už jich z tohoto důvodu odešlo.

Ony chtějí kvalifikované pracovníky, a ty v Česku neumíme „produkovat". 
A jak toho lze docílit?
Potíž je už v tom, že školství ani nedokáže pojmenovat profesi, kterou dnes moderní podniky potřebují. Vystihuje to mechatronika? Voláme už léta po vyšším podílu praxe. V některých zemích mají studenti tři týdny praxe a jeden týden školy. Nebo Němci na rok přerušují vysokoškolské studium, jdou do praxe, a po návratu do školy už tuší, které znalosti budou pro své povolání nejvíc potřebovat. Pokud se tohle nezmění, tak budou nadále učni a studenti zažívat šok při přechodu ze školy do zaměstnání a podnik pro ně bude cizím prostředím. Proto máme v Agrostroji vlastní svářečskou školu a vzdělávací středisko na obráběcí stroje. Další potíž je v tom, že skripta pro nový předmět dělají lidé, kteří neznají praxi. Ani učitelé na technických středních školách často neznají nejmodernější lasery a roboty. A další věc je, že mladým chybí důležité znalosti technického kreslení a jazyků. Před rokem 1989 neexistovalo, aby někdo neznal výkresy. A co se týče cizích jazyků, jeden už dnes nestačí, kromě angličtiny by měla být ještě němčina. My umožňujeme zaměstnancům jazykově se vzdělávat a ti, co se domluví, jezdí k odběratelům do ciziny. Připravujeme svůj systém výuky cizích jazyků a vlastní technická a obchodní skripta v angličtině a němčině. Systémem výuky by mělo ročně projít 40 až 60 lidí. 


Proč je potřeba klást takový důraz na jazyky, praxi a technické vzdělání?
Naše země sice má dobrou geografickou polohu, ale nemá nerostné bohatství, takže může najít uplatnění jen ve vzdělanostní ekonomice. Můžeme nabídnout šikovné české ruce. Kvůli tomu se ale asi budeme muset vrátit k systému, kdy studenti jsou přímo zaměstnanci podniků, ve kterých zároveň vstřebávají podnikovou kulturu a získávají pracovní návyky. Máme ostatně co dohánět i v počtu pracujících lidí. Podíl práceschopných obyvatel v Česku je jen 45 procent, kdežto v Německu je to 60 a v Japonsku dokonce 70 procent. 


Kdo ty věci ve školství má změnit?
Mělo by se začít zpracováním dat z regionů a stát anebo kraj by měl investovat do těch oborů, které jsou v daném regionu nejvíc potřeba a tomu přizpůsobit i kapacitu škol. Třeba na Pelhřimovsku je teď asi 17 středních škol, a z toho jen dvě technické. Přitom struktura hrubého domácího produktu v Česku je opačná: technika tvoří drtivou většinu. Strojírenství by ostatně mělo být pilířem ekonomiky i do budoucna. Pokud se nevyjde vstříc těmto trendům, vznikne nezaměstnanost a tím i další negativní společenské jevy jako drogy. 


Kam hodlá Agrostroj dál expandovat? Říká se, že hlavní hospodářská velmoc bude Čína – lze i tam prorazit?
Snaha uspět v Číně nebo v Indii je sice zajímavá, ale daří se hlavně firmám z velkých států, ze silnějších ekonomik než naší. Největší státy prostě s malými zeměmi nechtějí komunikovat. My vyvážíme do Německa, Francie, Švédska a dalších zemí západní Evropy a kromě toho i do Brazílie a Mexika. Regionem, který se pro nás přirozeně k expanzi nabízí, je východní Evropa. Ostatně i 80 procent našich partnerů teď má namířeno do Ruska. Tamní podíl obdělávané zemědělské půdy je jen 20 procent a země chce být v potravinách zcela soběstačná, takže je tam prostor pro zvýšení výroby potravin a tím i nákup strojů a techniky. I my chceme v Rusku postavit přímo svůj výrobní závod asi o kapacitě asi 20 tisíc metrů čtverečních. Je to riziko, protože v Rusku je problém menší kvalifikovanost pracovníků a horší infrastruktura, což pro nás znamená vyčlenit i kapacity na vzdělávání lidí a jejich ubytování.

Jaký vliv má na Agrostroj hospodářská krize?
Musíme si zvykat na trend, že světové hospodářství se pohybuje v sinusoidách. Sinusoida byla v historii vždy, ale teď turbulence přicházejí častěji. My se tomu snažíme čelit tak, že našich 16 obchodních partnerů – mimochodem se drží na 1. až 5. místě ve světě ve svém odvětví – je z různé branže, čili naše výroba je více rozptýlená a nejsme závislí jen na jednom či dvou segmentech. Pokud něco selže v jednom odvětví, funguje většinou to druhé.  Krize začala roku 2008 u nákladních aut a teprve po čase se projevila v zemědělské výrobě. Na začátku krize jsme snížili všem plat o dvacet procent, a proto si ho teď můžeme dovolit postupně zase zvyšovat. 


Jaké jsou plány pelhřimovského Agrostroje do budoucna?
Stavíme další výrobní kapacity a během dvou až čtyř let chceme stavět další výrobní kapacity o rozloze 60 tisíc metrů čtverečních.


Řada podniků spoléhá na levnější pracovníky, hlavně z východní Evropy. Je to i váš případ?
Dříve jsme měli 360 agenturních zaměstnanců, řada z nich pocházela hlavně ze Slovenska, ale dnes jich je jen 110. Zredukovali jsme jejich počet, protože nám nevyhovovalo, že oni chtěli dělat tři týdny dlouhé přesčasy i víkendy, a pak mít týden volna a jet domů – kdežto my potřebujeme pružněji reagovat na poptávku a navíc při více než osmihodinové pracovní době je už znát únava.

Lubomír Stoklásek
Lubomír Stoklásek se narodil roku 1950. Absolvoval Střední průmyslovou školu v Brně, kde také žije – do Pelhřimova dojíždí. Od roku 1997 řídí Agrostroj Pelhřimov jako generální ředitel. Kromě Agrostroje a Humpoleckých strojíren vlastní i ČAD Blansko, která na Pelhřimovsku sváží zaměstnance. Mimo Pelhřimovsko mu patří mj. Moravská Agra, VUCHZ, Námořní jachting Brno nebo firma S.M.K., pod kterou kromě hotelu Skalní Mlýn v Moravském krasu spadá i pelhřimovský hotel Slávie.