VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Táta byl tátou doma a na tréninku trenérem

Nové Město na Moravě - Atletika se musí dělat s láskou a s trpělivostí. Své o tom ví i Petr Hubáček mladší z Nového Města na Moravě. Stejně jako jeho otec také on se této královně sportu věnuje celý život. Jako sportovec i coby trenér.

31.12.2016
SDÍLEJ:

etr Hubáček starší (na snímku vpravo) i Petr Hubáček mladší (vlevo) se sportu věnovali odmalička. Oba vyzkoušeli kde co, prim ale u nich nakonec hraje atletika.Foto: archiv Petra Hubáčka mladšího

„Můj tatínek odmalička sportoval. Hrál fotbal, lyžoval bruslil,dělal gymnastiku i kulturistiku. A sem tam si také zašel odběhnout nějaký závod, v tom byl poměrně úspěšný. V té době byla ale ještě atletika v Novém Městě na Moravě doslova v plenkách, takže si jej trenéři všimli, až když byl na vojně. Tam dokonce úspěšně závodil na armádním mistrovství republiky v přespolním běhu," popsal začátky sportování svého tatínka Petr Hubáček mladší.

V Novém Městě je ale váš otec atletickou legendou.

To ano, ale tou byl už i v době, kdy v Novém Městě žádný atletický oddíl neexistoval. Tam se vždycky více uznávalo lyžování, o to byl rozjezd atletiky těžší. Táta navíc jezdil do práce do Brna, trénoval a při tom doma opravoval dům. Bylo to složité období. Pak začal pracovat v Novém Městě na pile a začal organizovat lyžařské i atletické závody pro zaměstnance a jejich děti. Byla tam skvělá pracovní parta.

To byly počátky atletického oddílu v Novém Městě na Moravě?

Začátky byly krkolomnější. Na základních školách chtěli, aby se někdo dětem věnoval, a jelikož jsme byli již školou povinní, tak táta začal spoluorganizovat sportovní tábory v Podolí. A za městem u říčky Bobrůvky spolu s ostatními, kteří chodili cvičit do Sokola, postavili hrazdu a my děti jsme tam vždycky s nimi odběhly a zacvičily jsme si. Když jsem byl na základní škole, tak vytvořil skupinu v rámci pionýra, kde jsme dělali gymnastiku a atletiku. A z toho pak vznikl současný atletický oddíl.

Jaké byly vaše první tréninky?

Táta bral mě i sestru s sebou na své tréninky do Michova, což je les u Nového Města. Táta běhal a my jsme chvilku běhali s ním. Pak jsem si šel házet šiškami, než táta odběhá. To se mi pak hodilo, díky tomu jsem měl velký švih a na gymnáziu jsem pak byl dobrý v hodu granátem. Od táty bylo skvělé, že nás vždy brával s sebou. Hodně jsme se nasmáli, dělali jsme nejrůznější blbiny. Skákali jsme do závějí, honili jsme se, lyžovali, běhali… Byl prostě hodně s námi, věnoval se nám.

Dělal trenéra atletiky profesionálně?

To nikdy, i když si všichni mysleli, že když trénuje čtyřicet svěřenců, tak to dělá za peníze. On ale žádné odměny nedostával. Stejně jako nám se věnoval i ostatním dětem.

Jaké to bylo, když vás trénoval spolu s ostatními vlastní otec?

Táta byl tátou doma a na tréninku trenérem. Své pocity z tréninku jsem si netahal domů, zůstávaly na stadionu.

Měl jste ve svém otci vzor?

Měl. Když se nás paní učitelka v první třídě ptala, co chceme dělat, kluci většinou říkali, že chtějí být piloty nebo popeláři. A já jsem prohlásil, že chci být atletem. Paní učitelka mě ale napomenula, že to není povolání. Mně se tento sen přesto nakonec splnil.

To jste chtěl dělat atletiku profesionálně už od první třídy?

Ano, už od první třídy jsem snil o tom, že stanu jako dospělý v celorepublikových závodech na stupních vítězů. A to se mi splnilo. Už v deseti letech se mi podařilo zaběhnout půlmaraton hodně rychle.

Mluvil jste mimo jiné také o tom, že Nové Město vždycky více fandilo lyžování. Lyže vás nebraly?

Naopak, bavily mě. Dokonce jsem byl i členem místního lyžařského oddílu. Ale mrzelo mě, jakým způsobem trenéři postupovali. Nejprve tvrdili, že nové lyže dostane ten, kdo bude nejlepší v přespolních podzimních závodech. A nakonec je dostaly děti trošku výše situovaných rodičů. Pokaždé, když jsem zkusil nějaký jiný sport, dopadalo to podobně. Výsady měli ti privilegovaní. Táta mě odmalička učil, že to tak být nemá.

Mluvíte o dnešním stavu, nebo o situaci za minulého režimu?

O minulém režimu. Táta nikdy nebyl komunista, což byl problém. Sestra třeba měla na základní škole samé jedničky, ale na gymnázium se nedostala. Až po intervenci paní ředitelky, která se jí zastala a vyžádala si její práci, tak odhalila podvod. Ne každý komunista byl zlý. Paradoxně můj prastrýc byl sice členem české školní inspekce, ale táta žádné protekce neuznával. Chtěl mít vše podle pravidel. Dnes jsem rád, že jsem zažil komunismus i jeho přerod v demokracii. Udělal jsem si vlastní obrázek o lidech.

Jak pokračovala vaše sportovní aktivita na gymnáziu?

Byl jsem ve třídě, kdy nás bylo sportovců víc. Dělal jsem basketbal, gymnastiku, házel jsem oštěpem a dělal jsem i další sporty. Spolu s dalšími se nám také podařilo vyhrát krajskou soutěž družstev v přespolním běhu. To nás tehdy trénoval táta. Nakonec jsme vyhráli i republikové kolo. Byli jsme šťastní. Republiku jsme vyhráli i rok nato. A byl jsem také pátý v republice na osmistovce.

Kolik měl atletický oddíl, který vedl váš tatínek, tehdy členů?

To přesně nevím, ale před nedávnem jsme spočítali, že za třicet let jeho existence jím prošly dva tisíce sportovců. Samozřejmě, že jich zpočátku bylo mnohem méně. Postupně se ale dostavovaly úspěchy a s nimi i další zájemci o tento sport.

Po gymnázium jste šel kam?

Na pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity do Brna, měl jsme zaměření matematika, tělesná výchova. Chtěl jsem se i nadále věnovat sportu. Tehdy jsem nedostal koleje, musel jsem denně jezdit domů. Bylo to hrozně náročné. Vstával jsem ve čtyři ráno, jel jsem do Brna, absolvoval výuku a pak ještě trénink.

Jak dlouho to trvalo?

Po půl roce jsem koleje naštěstí dostal, paradoxně přes lyžování, i když jsem běhal. Často jsem trénoval s ostatními a dostavily se úspěchy. Stal jsem se trojnásobným atletickým akademickým mistrem republiky, v jeden den jsem vyhrál tři zlaté medaile.

Co následovalo po vysoké škole?

Bydlel jsem u rodičů. Začal jsem učit na základní škole matematiku a tělocvik. Na výuku jsem měl svůj vlastní názor, dělal jsem to trochu jinak, než bylo dříve zvykem. Rodiče některých žáků společně s tehdejším vedením na mě za to začali vyvíjet nátlak a nakonec na mě poslali i školní inspekci. Ta vyšetřovala a vyšetřovala, a nakonec došla k závěru, že jsem nic špatného neudělal. S tou školou jsem se ale nakonec rozloučil, už jsem neměl zájem tam pracovat. Tehdy mi bylo šestadvacet let a začal jsem se připravovat na olympiádu. Chtěl jsem to zkusit. Za peníze, které jsem si vydělal učením, jsem odjel na soustředění. Navíc jsem musel zaplatit člověka, který za mě odučil hodiny na základní škole. Musel jsem peníze nějak dostat potom zpátky.

Povedlo se?

Vyhrál jsem pár závodů. Po jedněch jsem ale dostal zápal plic a nemohl jsem vůbec běhat. Pořádně jsem začal trénovat až před celorepublikovou soutěží, ani se mi tam moc nechtělo, ale skončil jsem třetí. Vysílala to i televize, tehdy jsem byl hrozně šťastný, že se mi forma vrátila. Nějaké závody jsem pak rozbíhal Keňanům, tak se mi podařilo něco vydělat. V srpnu roku 2004 jsem pak analyzoval proč jsem se bez podmínek dostal relativně daleko. Atleti z Brna sháněli trenéra a já jsem hledal, kde si začnu mimo Nové Město dělat jméno. Přišla i nabídka učit matematiku a tělesnou výchovu v Jihlavě na gymnáziu.

Kterou jste zvolil?

Jihlavu. I tam jsem trénoval atletiku a podařilo se mi s mými žáky vyhrát největší atletickou soutěž středních škol v Českém rekordu. Měli jsme spoustu úspěchů. Mí svěřenci se účastnili mistrovství Evropy, mistrovství světa i evropských pohárů. Stal jsem se také členem reprezentačních sekcí (vrhy, běhy) Českého atletického svazu.

Z Jihlavy jste se ale do Nového Města na Moravě vrátil.

Zmáhalo mě dojíždění. A trošku i závistivost místních. Navíc jsem dostal nabídku od ředitele novoměstského gymnázia, abych byl u zrodu rozšíření sportů o atletiku na gymnáziu. A protože pro sport má toto gymnázium nesrovnatelně lepší podmínky a přístup, tak jsem tu nabídku přijal.

A co novoměstský atletický oddíl, ten jste opustil?

Táta ho pořád vedl a já jsem mu pomáhal. A pomáhám pořád. Nejen trénuji, ale dělám i fyzioterapeuta nebo maséra. Naši svěřenci mají velké úspěchy.

Jaká je vaše spolupráce s tatínkem, míváte odlišné názory na trénink?

Neshodneme se pouze v tom, že táta kdysi tvrdil, že všechno lze dělat bez peněz a na koleně. Podle mého to už dnes není možné. Atletika se musí dělat s láskou a s trpělivostí, ale peníze občas také potřebujeme. Především pro závodníky od dorosteneckých let výše. Ti jsou pak vzory pro ty mladé. Dávat nepřiměřeně mnoho úplně nejmenším, tou cestou nikdy nejdeme. O to více se jim věnujeme pracovně. Atletika je však nejlépe měřitelná a jedna z nejlevnějších variant sportu, vychází z přirozených pohybových potřeb člověka. S dobrým základem z mládeže pak můžete dělat jakýkoliv sport.

Autor: Helena Zelená Křížová

31.12.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Pro kurzy laické resuscitace používá nemocnice speciální defibrilátory.

Kurzy první pomoci pro veřejnost prošly v nemocnici stovky zájemců

Pod městským znakem se ukrýval fragment původní fasády radnice ze 17. století. Zlaté slunce v modrém poli. Podle odborníků se jednalo o mechanické hodiny.
2

Fasáda Staré radnice skrývala renesanční fresku usměvavých hodin

Na brodské koupaliště míří stovky lidí za den

Havlíčkův Brod – V letních měsících, kdy počasí přímo vybízí trávit čas u vody, nemají občané Havlíčkova Brodu zase tolik možností, kam za vodou ve městě vyrazit.

Hrad v Ledči obsadili filmaři. Natáčejí pohádku Čertí brko

Ledeč nad Sázavou - Od soboty 19. do úterý 22. srpna obsadili hrad v Ledči nad Sázavou filmaři. Natáčejí zde pohádku Čertí brko pod vedením režiséra Marka Najbrta. V hlavních rolích se představí herci Judit Bardós a Jan Cina, Ondřej Vetchý se ve filmu objeví v roli Lucifera. Na ledečském hradě se natáčejí pro film velké komparzní scény, kterých se účastní i místní obyvatelé.

Velké Meziříčí i nadále kraluje třetí lize

Vysočina – Také třetí vystoupení Velkého Meziříčí v letošním ročníku MSFL skončilo úspěchem, přivezlo body z Hulína. V divizi D se poměrně dařilo dalším fotbalovým týmům z Vysočiny.

Chotěboř vyhrála ve Speřicích a vede tabulku

Vysočina – Po třech kolech krajského přeboru jsou jediným týmem, který neztratil ani bod, fotbalisté Chotěboře. Derby mezi Humpolcem a Košeticemi totiž skončilo bez branek.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení