Tenkrát, stejně jako každý rok, sklízela úrodu. Už měla skoro hotovo a ze čtyř a půl metru dlouhého žebříku se natahovala pro poslední hrušku. „Říká se, že člověk nemá být hamoun, a tu poslední nechat na stromě," podotkla Kateřina při sobotní debatě v Opatově u Jihlavy, kam přijela místním říci své zážitky z paralympiády v Riu de Janeiru.

Kateřině tehdy při trhání hrušek podklouzla noha 
a ona spadla a zlomila si obratel, který jí přerušil míchu. V nemocnici zjistila, že na nohy už si nikdy nestoupne. Ochrnula na dolní polovinu těla, a tak se musela rozloučit i s pravidelným běháním, půlmaratony 
i maratony.

„V nemocnici jsem měla hodně času, a tak jsem brouzdala po internetu 
a pořídila si handbike. Byla jsem zvyklá se hýbat a věděla jsem, že mi to bude chybět. V minulosti jsem byla s manželem na berlínském maratonu, kde před běžci vždy jezdí handbiky, takže jsem to vlastně znala a přišlo mi to úžasné, protože to je neuvěřitelná rychlost. Když se na to koukáte v televizi, tak to není vidět, to trošku zkresluje. Handbike jsem si pořizovala s tím, že s manželem budu moci zase na ten berlínský maraton vyrazit. On poběží, já pojedu," řekla Kateřina.

Jenže se ukázalo, že Kateřiny manžel při běhu jejímu tempu na handbiku zdaleka nestačí. „Začal se mnou jezdit na horském kole, to ale také přestalo stačit, a tak si koupil silniční," pousmála se Kateřina. Její tempo ale rostlo tak, že si nakonec zaplatila profesionálního trenéra, aby se mohla porovnávat se závodnicemi ve světě. „V Česku sice existuje handbikerská komunita, ale tvoří ji spíše muži. Žen tolik nejezdí, takže jsem se neměla s kým poměřovat," podotkla Kateřina.

Handbikerka poté začala vyrážet na závody do světa. Při pravidelném tréningu stíhala, stejně jako doposud, i chodit do práce, kterou ale nakonec omezila na poloviční úvazek. Podle jejích slov se za poslední čtyři roky handbiking zprofesionalizoval. To, co před pár lety stačilo na medaili, už teď zdaleka nestačí.

„Dnes už je úroveň taková, že ten handbiking provozují jen profesionálové, takže lidé, kteří trénují pod dohledem kondičního trenéra, a potom najíždějí kilometry. Cyklistika je časově velice náročná, protože jak zdraví tak postižení musí dát strašně moc kilometrů za rok. Zdraví najedou přibližně třicet tisíc kilometrů, já mám najeto asi jen devět tisíc za rok. Trénuji tak pětkrát šestkrát týdně, nejkratší trénink je hodinu a půl, ale sedím na tom občas i čtyři hodiny, kdy dám tak osmdesát kilometrů," zmínila Kateřina.

Kateřina Antošová se nakonec přes mistrovství světa probojovala až na paralympiádu v Riu. Tam si vybojovala 9. místo v časovém závodě na 20 kilometrů a 5. v silničním na 45 kilometrů ve své kategorii. A přestože s výsledkem není příliš spokojená, je ráda, že se paralympiády zúčastnila. „Na jiných závodech jsem měla i lepší výsledky, ale zase když vezmu v potaz, že jsem jedna z nejstarších závodnic, tak je to skvělé," zasmála se jednapadesátiletá Kateřina 
a dodala, že závody v Riu měly nezapomenutelnou atmosféru. „Vidíte mnoho lidí s nejrůznějším postižením, ale všichni se tam povzbuzují navzájem. Každý 
s něčím bojuje. Vidíte americké vojáky z Afghánistánu, stovky postižených Číňanů, kteří ale vypadají strašně sportovně. Ne jako když jdete v rehabilitačním ústavu a na chodbě potkáváte spoustu postižených, kteří sice bojují, ale ještě to nevybojovali. Zatímco na té paralympiádě potkáte lidi 
s různými vadami, ale vypadají zdravě, silně a energicky," přemítala Kateřina.

Jestli se bude snažit na paralympiádu dostat i za čtyři roky, ještě neví. „Člověk to přeci jen dělá i kvůli tomu uspokojení, že není poslední. Takže kdybych věděla, že to tak dopadne, tak už bych asi nejela," poznamenala se smíchem Kateřina. Trénovat ale chce dál. „Určitě by mi chyběl ten pohyb," konstatovala.
Na závody jezdí Kateřinu vždy podporovat její manžel. „Je to světově uznávaný fanoušek. Fandí všem a vždy si vezme slaměný klobouk 
a kravský zvon. Když se mnou není, hned se mě všichni ptají, kde ho mám," zasmála se Kateřina.

IVANA HOLZBAUEROVÁ