Ráno si s sebou do práce balím tenisky, jsem totiž domluvená s paní Marcelou Kubíčkovou na vyzkoušení skákacích bot, které už třetím rokem půjčují v humpoleckém infocentru. Skáčou tam od jara do podzimu 
a zvlášť v poslední sezoně se tato vychytávka těší velkému zájmu turistů i místních.

Paní Kubíčková, která pracuje v humpoleckém infocentru, sice není přímo instruktorkou, ale o skákacích botách ví snad vše. Hlavním instruktorem je její syn Štěpán a pomáhá mu parta dalších mladých instruktorů. „Skákání už přenechávám mladším, přece jen čím je člověk mladší, tím má menší pud sebezáchovy," vysvětluje se smíchem Kubíčková, ale dodává, že boty jsou pro každého. „Jediné omezení, které máme, je váha. Zaskákat si u nás může každý, kdo má od třiceti do sto třiceti kil," dodává a vypráví mi, že jednou si boty obula i osmdesátiletá paní.

Tato informace mi dodává trochu kuráže, a jdu se obout. Boty vypadají samy o sobě 
jako části nohou nějaké vesmírné kobylky a jsou pěkně těžké. „Jedna váží čtyři 
a půl kila, takže obutý člověk je těžší asi o devět kilogramů," vysvětluje mi Kubíčková. Ve skladišti mají deset párů bot, vždy po dvou nebo čtyřech pro každou váhovou kategorii.

Po obutí do bot následují ještě chrániče a helma, prý kdyby náhodou. „Většinou nikdo moc nepadá, ale jistota je jistota," dodává Kubíčková. Pak už se stavím na nohy a rázem jsem o dobrý půlmetr vyšší. Ze začátku mi moje instruktorka nabízí podporu, kterou ráda využiji. Radí mi nepředklánět se, koukat dopředu, a pokud možno ne pod nohy, které musím hodně zvedat. „Chytím vás za ruce 
a půjdu kousek s vámi," slibuje mi. Procházíme se po asfaltovém povrchu kolem infocentra, a i když se mi to zpočátku nezdálo, úplně to stačí. „Když instruktor vede nějakou skupinu, po chvíli rozchození už s nimi jde například přes město nebo do parku, aby si vyzkoušela 
i delší trasu," popisuje mi Kubíčková. Upozorňuje, že dobré je pronajmout si boty minimálně na hodinu. „Hlavně děti je pak nechtějí ani po té hodině sundat," směje se.

Když chodíme už pět minut, začínám cítit nohy, přece jen zvedat skoro pět kilo při každém kroku do výšky není žádná legrace. Chodíme sem a tam a mými záchytnými body jsou sloupy, po chvíli se odvažuji pustit, ale jistá se necítím ani trochu.

Na salta, které na botách umí instruktoři, nebo skoky přes zábradlí se však opravdu neodvažuji ani pomyslet. Jsem ráda, že chodím, občas trochu poskočím a jen lituji, že s sebou nemám partu lidí, protože jak potvrzuje i Kubíčková, boty jsou ideální na nějakou akci ve více lidech. „Hodně jezdíme na oslavy narozenin nebo do škol," popisuje mi.

Kdo chce skákací boty vyzkoušet, stačí, když zavolá, já je rozhodně doporučuji.

Tereza Konířová