Navázal tak na to, co pro Žďár vytvořil jeho dědeček Rudolf Manoušek starší. Jeho firma totiž v roce 1926 vyrobila náhradu za zvony zrekvírované v první světové válce. „Mám vždy radost, když se zvony obnovují tam, kde dřív bývaly. A když jsou od mého táty či dědy, těší mě to o to víc," říká Petr Rudolf Manoušek, usměvavý muž, který o zvonech ví snad všechno.

Zvony pro Zelenou horu jsou hotové, šla práce hladce?

V rámci možností ano, jsou už pečlivě uskladněné, tak jsem rád. Proti původním dispozicím jsme pro ně modelovali nové reliéfy, k reliéfům světců, jimž budou zasvěceny, i znak města, brněnské diecéze a Žďasu, které na ně přispěly. Ale ty zvony si to zaslouží. Vždycky mi dělá radost, když chce někdo zvony obnovit.

Co ještě zbývá připravit na zavěšení zvonů?

Zvony jsou hotové včetně závěsných hlavic, k dispozici jsou už i zvonicí stroje. Teď v zimě pracujeme na tom, aby bylo na co zvony zavěsit. Ty konstrukce byly při úpravách areálu v minulosti zlikvidovány, a museli jsme je nově budovat. Jsme stále v kontaktu s tesaři kvůli montáži konstrukcí na věžích, kde je komplikovaná přístupnost, stanovili jsme si definitivně rozměry na zavěšení zvonů, s elektrikáři jsme se domluvili na přívodech a tak dále.

Na Zelenou horu tedy zvony instalujete příští rok?

Ano, ale kdy přesně, zatím nevím. Kostel je navíc pod dohledem UNESCO, vše tam podléhá schvalování, a to je trochu zdlouhavý proces. Přes zimu vše připravíme a zvony se pak při vhodné příležitosti vysvětí. Je to teď trochu jiné než obvykle, většinou děláme zvony s vypětím sil, protože si vzpomenou pozdě, a tady máme zvony hotové a není je zatím kam dát. (usmívá se)

Jistě i žďárské zvony vypravíte do světa osobně…

Rozhodně, to jinak ani nejde, ještě se nestalo, abych nebyl u montáže svých zvonů. Moc se těším, až bude vše hotovo. Každý zvon bude mít vlastní věž, a jak budete procházet areálem, ten zvuk se bude měnit, to bude na poslech zajímavé. S panem farářem Záleským jsem se už setkal, dělal jsem zvony pro jeho dřívější působiště na Moravě, a potěšilo mě, že se mi po pětadvaceti letech ozval. S dobrými lidmi se dělá hezky. Jsme v kontaktu kvůli harmonogramu prací, protože vše musí klapnout napoprvé. Zatím předpokládáme, že zvony přivezeme v předstihu a vystavíme je v kostele.

Takže si je lidé budou moci prohlédnout zblízka?

Přesně tak, a doufám, že se to podaří. Snažíme se prosazovat, aby byly zvony nějakou dobu „dole" v kostele k vidění. Lidé si na ně chtějí sáhnout, prohlédnout si je, někteří se u nich fotografují… Když je přivezete ráno, při mši se posvětí a hned pověsí, je to škoda. Jakmile je vytáhnete na věž, nikdo se k nim už nedostane. Takže vždy doporučuji udělat stojany, aby zvon mohl i v kostele trochu zazvonit, a aby měl každý příležitost vidět zvony opravdu zblízka, tím spíš, když na ně třeba sám přispěl.

Mluví se o vás jako o „posledním zvonaři v Čechách", je to nadsázka, nebo realita?

Téměř to tak je. U nás je ještě jedno zvonařství dílna Dytrychových v Brodku u Přerova. To je Morava, ale v Čechách jsem zřejmě skutečně jediný. Dnes mám ale dílnu vzdálenou. Firma Manoušek má stále sídlo na Zbraslavi, ale fyzicky se i žďárské zvony narodily v Nizozemsku, kam jezdím dělat veškeré své zvony od roku 2002, kdy naši dílnu zničila povodeň. Je to pro mě smutné, nicméně je to způsobeno administrativou. Za tolik let po povodni nejsou schopni udělat protipovodňovou ochranu v takové kvalitě, abych ten dům mohl nechat pojistit, a bez pojištění mi samozřejmě žádný úřad obnovu zvonařství nepovolí.

V Nizozemsku odléváte zvony stále v jedné dílně?

Ano, ve zvonařství Royal Eijsbouts v Astenu. Jejich jméno dávám na zvony také, protože to považuji za správné i z hlediska historie jednou se ty zvony narodily tam, a oni byli tak laskaví, že mi dali k dispozici svou dílnu. Já jsem za to moc vděčný, a tohle je jediné, co pro ně mohu udělat.

Kolik času pak při práci na zvonech v zahraničí trávíte?

Všechno si připravím doma, a skutečně důkladně, abych nic nezapomněl, protože zpátky si pro to nemůžu odskočit, je to trochu z ruky. (smích) Pak vyrazím tam, a podle práce je to někdy na otočku, tak dva, tři dny, někdy na týden i na delší dobu. Ale to putování mě ničí, to vám řeknu to je minimálně den na cestě, a mně to přijde jako velká ztráta času. Dokud ale nikdo nevymyslí, jak se posílat faxem, tak jiné řešení nemám. (usmívá se)

Vaším snem před třemi lety bylo, aby byla letos dílna už v provozu a mohl jste tam uspořádat kongres evropských zvonařů. Povedlo se to?

Ano, přál jsem si to. Máme kongres každý rok, vždy druhý či třetí víkend v září, pokaždé v jiné evropské zemi a vždy je hostitelem firma z té země. Já jsem si už před mnoha lety zablokoval rok 2015, protože my jsme poprvé kongres evropských zvonařů měli v roce 2000. Bylo to prestižní datum, Praha byla evropským městem kultury a navíc jsme slavili firemní výročí sto let zvonařství Manoušek. A zvonařům jsem pak slíbil, že až přijedou do Prahy znovu, budu mít už dílnu obnovenou. Věřil jsem tomu, jenže jsem netušil, že administrativa bude tak urputná, že mi to vlastně znemožní. Kongres ale proběhl, v září tu byli zvona- ři z celé Evropy. Měl jsem radost, protože přijeli opravdu všichni, a to se taky vždycky nepodaří, ovšem musel jsem se omluvit, že jsem nedostál slibu a obnovenou zvonárnu jim ukázat nemohu.

Jak to tedy se zvonařstvím vypadá aktuálně?

No, je to hezký objekt pro fotografy, co hledají nostalgická zákoutí a zátiší. Jsou tam třeba desítky zvonových srdcí, obrůstá je břečťan, mezi to se proplétají pavučiny, to se fotografům líbí. Já ale z toho mám docela depresi, když tam přijdu. Vyrostl jsem tam, a po povodni, kdy mi všichni tvrdili, že je to konec firmy, jsem vehementně oponoval, že ji zas postavím na nohy. Ale načerno to dělat nemůžete a oficiálně to stále nelze. Dnes už si tedy bohužel nemyslím, že ji půjde obnovit, a spíš se kochám nadějí, že se mi z ní podaří udělat aspoň rodové muzeum. Ale to vše zas zůstává na povolení, jestli to lze, nebo nelze, a s „úředním šimlem" na magistrátu mám hrozné zkušenosti. Je to škoda, tak díky pomoci jednoho z kolegů, pana Joosta Eijsboutse jezdím odlévat do Astenu.

Jaký je to pocit, vytvořit něco tak dokonalého a trvalého, slyšet zvonit „své" zvony?

Krásný, i když se mě třeba velmi často lidé ptají: „Proč děláte něco, co vydrží tisíc let, připravujete se sám o zákazníky!" (směje se) Já se třeba před pár týdny vrátil z Bulharska, z Veliko Tarnovo, kam mě pozvali na oslavy třicátého výročí projektu artcentra. V roce 1985 jsme tam dodávali šest velkých zvonů. Po třiceti letech jsem se tedy potkal se svými zvony, a neumíte si představit, jak jsem byl rád, že ty zvony skutečně už třicet let fungují, lidé je poslouchají a mají z nich stále radost. Víte, jaká je to nádhera?

Musí to být skvělé…

Je! Hodně to potěší a přináší uspokojení, jež vám vyrovná většinu trablů a potíží, co jsou s tou prací také spojené. Třeba jako když mě pozval pan starosta do Klatov, kde je velký zvon, Vondra. Má čtyři tuny a docela pohnutou historii v roce 1936 pukl a můj děda ho v roce 1940 svařoval. Já jsem pak dostal pozvánku s dovětkem, že „právě uplyne padesát let od opravy provedené vaší firmou", a žádali, abych přijel udělat prohlídku a revizi, což mě taky moc potěšilo. Po padesáti letech to je přece radost!

To ano, když je firma stále živoucí a může si tu revizi svých zvonů udělat…

Máme i zvony, kam jezdím každých dvacet let, tak jsem říkal: jednou vám to slíbím určitě, dvakrát, to už nevím… (smích)

Nástupce, který by zvonařství po vás vedl, zatím nemáte?

Já byl přesvědčený, stejně jako kdysi můj táta, že můj syn bude pokračovat. Bohužel se tak nestalo, což je pro mě zklamáním, a nikoho jiného nemám. Zájem o manuální práci je dnes minimální, to si nebudeme nic namlouvat. Všichni chtějí sedět u počítače, být manažeři, ale navlíknout si montérky a postavit se k peci nechce nikdo. Já se tedy zatím nechystám do důchodu, byť na něj začnu mít brzo teoreticky nárok. Dokud budu stát na nohou, budu zvony dělat. Doufám, že to bude co nejdéle. Měli jsme v rodě tetu, co se dožila 107 let a bylo jí už přes sto, když ještě řídila auto, tak mám v úmyslu ji v tom následovat. (směje se) Doufám tedy, že mi to lékaři nezhatí, i když někteří mě už přesvědčovali, že není zdravých lidí, jsou jenom ti nedostatečně vyšetření.