Jan je prvním člověkem, který zareagoval na výzvu sexuoložky Želmíry Herrové, aby jí kontaktovali lidé, kteří tuší, že mají problém, a dosud se báli vyhledat odbornou pomoc.

Bylo to na začátku roku, kdy se na Vysočině objevila série případů obtěžování dětí neznámými devianty. Herrová nabídla prostřednictvím Deníku těmto lidem pomoc dřív, než udělají něco horšího. O výzvě lékařky poté informovala další média v zemi.

„O nabídce paní Herrové jsem slyšel z rozhlasu,“ říká Jan. Nakonec mu to trvalo dlouhých devět měsíců, než se odhodlal přijít. Několikrát už v Havlíčkově Brodě byl a nakonec si to vždy rozmyslel.

Kdy jste do léčebny přišel a proč?
Před týdnem. Je to díky výzvě v médiích, kterou učinila paní doktorka Herrová.

Proč vám to rozhodnutí trvalo tak dlouho?
Myslel jsem si, že to zvládnu sám. Dřív mi nepřipadalo divné, když jdu venku na záchod, otočím se na holku a hned se uspokojím. Jenže se k tomu přidal alkohol, který odbourává veškeré zábrany.

Jaké zábrany?
Jsem spíše exhibicionista. Vždycky mi stačilo se na veřejnosti ukájet jednou a potom jsem měl na dva i tři měsíce klid. Jenže v poslední době jsem musel vyjít ven dvakrát až třikrát do týdne a z toho jsem začínal mít strach.

Proč?
Čím dál víc jsem ztrácel zábrany a nemohl jsem vyloučit, že bych začal toužit po něčem víc. Dřív jsem měl strach z kriminálu a dluhů, ale v poslední době jsem se bál, že bych mohl někomu ublížit.

Už jste někomu ublížil?
Ne. Já mám problém se seznámit se staršími ženami. Proto vyhledávám děti kolem jedenácti let. Ony to spíš berou jako hru a nedělají kvůli tomu hned takový povyk jako dospělí.

Kvůli čemu nedělají povyk?
Nejdřív si vyhlédnu takové děti, které to mohou brát jako zábavu a pobavení. Dávám si pozor, abych je moc nevystrašil. Nejdřív sleduji, o čem se baví. Když například slyším dvě děvčata, jak řeší, že jim někdo sáhl na zadek, tak si říkám, že to bude dobrá oběť. Ta nebude hned řvát a ještě si o tom budou s kámoškou povídat a nebudou si stěžovat rodičům. Přitom si zajdu kousek od nich jako na záchod a snažím se na sebe upozornit. Když mě sledují, je to to pravé.

Můžete dětem poradit, jak se mají takovým lidem, jako vy bránit?
Aby nebyly tak zvědavé. Když už někoho podezřelého potkají, ať si ho raději nevšímají, protože právě navázání jakéhokoli kontaktu může devianta inspirovat k další aktivitě. Děláme to hlavně proto, abychom byli středem pozornosti.

V jakém teritoriu jste své oběti hledal?
Po celé republice. Byl jsem bezdomovec, takže jsem si také vydělával žebráním. Děti jsem hlavně vyhledával u škol a na místech, kde jsou možnosti se schovat.

Jak dlouho už máte sexuální problémy?
Od roku 1991, kdy se mi při autonehodě zabila přítelkyně. Osm let jsem pak neměl pohlavní styk a po takové době jsem se už nedokázal seznamovat. Léčil jsem se z patologického hráčství. Ale už v dětství jsem se raději kamarádil s děvčaty. Byl jsem uzavřený do sebe. Později jsem byl několik let v kriminále za krádeže. Tam jsem poznal, jak těžké to mají ti, kteří zneužívají děti. I díky tomu jsem se držel zpátky a nikdy bych nikomu neublížil. Jenže v poslední době jsem cítil, že bych mohl mít problém. Proto jsem se šel dobrovolně léčit a jsem rád, že jsem zaslechl výzvu paní doktorky v médiích.

Když slyšíte o deviantech, kteří obtěžují děti, jak to vnímáte?
Hnusí se mi to. I když touha si šáhnout je velká, ale takové zprávy z televize či novin mi vlastně zabraňovaly pustit se do nějakého fyzického obtěžování.

Jste první, kdo zareagoval na výzvu lékařky. Co by mělo motivovat ostatní, aby přišli také?
Měl by je motivovat strach z toho, že se bude jejich deviace zhoršovat. Měli by se léčit, aby mohli žít s čistým svědomím.

Policie na Vysočině zatím žádného devianta nedopadla. Proč?
Protože se to policie dozví pozdě. Děti – a nejen ony, ale i jejich rodiče – to mnohdy drží v sobě. Mají strach z reakce okolí. Bojí se to oznámit a to nahrává deviantům.

Máte děti?
Nemám. Chybí mi vlastní rodina. Chtěl bych se starat o domácnost. Jsem domácí typ. Rád peru, vařím i uklízím. Jsem přesvědčen, že kdybych měl rodinu, tak by moje problémy ustaly.