Libor Mráz si proti rozsudku Krajského soudu v Brně, který potvrdil i Vrchní soud v Olomouci, podal dovolání k NS. Mluvčí Krajského soudu v Brně Simona Tesařová ale potvrdila, že soud dovolání nevyhověl.

Mráz zbil ženu tak brutálně, že málem zemřela. Zůstala upoutána na invalidní vozík a potřebuje asistenční péči. „Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě zjištěn skutkový stav věci nezákonným způsobem či nedostatečně tak, jak bylo vytýkáno v podaném dovolání," uvedla mluvčí soudu Tesařová.

Mráz, pocházející z Hanušovic na Šumpersku, své oběti jako zedník opravoval byt. Loni 9. ledna se rozhodl byt vykrást. Dovnitř vnikl přes vypáčené dveře, byt prohledal a odcizil notebook, další elektroniku a peníze.

Při odchodu narazil na majitelku bytu a surově ji napadl. V koupelně ji bil pěstmi do hlavy, znalci nevyloučili ani rdoušení.

Žena, křestním jménem Pavlína, utrpěla při útoku zlomeninu čelisti a zhmoždění mozku s trvalými následky. Obhajoba při procesu tvrdila, že závažná zranění způsobil ženě někdo jiný. Soudy však argumentům obhajoby neuvěřily. Podle verdiktu existuje řada důkazů, které svědčí o Mrázově vině. Uložený trest je úhrnný, pokrývá i několik předchozích vloupání v Praze.

Pavlína bydlela v Unčíně asi pět let. Starala se o dvanáct psů a třináct koček. Už v minulosti se stala obětí domácího násilí. Pavlína ovládala plynule čtyři jazyky. Kromě češtiny mluvila ještě holandsky, německy a anglicky.

Po brutálním útoku se ocitla na hranici života a smrti. Zůstala v domě ležet bez pomoci dlouhých dvaadvacet hodin. Naštěstí pomoc přece jen přišla. Pavlína se dostala do nemocnice ještě včas. Na ARO ležela šest týdnů. Lékaři nebyli vůbec optimističtí. Nedařilo se jim ji probudit z umělého spánku. „Nedávali jí příliš šancí. Jenže ona musela mít obrovskou vnitřní sílu a nakonec to dokázala. Jsem na ni hrdý," svěřil se Pavlínin otec Jiří Vodička.

Když se Pavlína konečně probudila, přeložili ji z ARO na JIP v téže nemocnici. Tam ležela dalších šest týdnů. Její stav se však už mírně zlepšil.

Silou vůle se pak žena dostala do stavu, kdy už byla schopná jednoduše komunikovat. Lékaři nakonec usoudili, že na JIP už nemůže zůstat. „Lůžka na oddělení JIP jsou prý drahá a její diagnóza už podle lékařů neodpovídala tomu, aby mohla dál zůstat na tomto oddělení," vysvětlil Jiří Vodička.

Otec tedy nechal dceru převézt do zařízení DIOP (dlouhodobá intenzivní odborná péče) v Českém Brodě. „Tam ji dávali dohromady další dva měsíce. Nakonec jsem usoudil, že bude lepší, když půjde do nějakého rehabilitačního centra v Praze, kde k ní mám i blízko," poznamenal Vodička.

Domluví se, mozek je však pomalejší

A Pavlína dělá další pokroky. Už dokáže komunikovat s okolím a pomocí chodítka se učí znovu chodit. „Domluví se svým hlasem, ale mozek je pomalejší. Je vidět, že si na plno věcí nepamatuje. Někteří lidé jí splývají v jednoho člověka. Když jí řeknu něčí jméno, začne mluvit o někom jiném a myslí si, že je to on," popisuje otec a dodává: „Na druhou stranu lékaři říkají, že je zázrak, v jakém je nyní stavu."

Pavlína si z osudného dne skoro na nic nepamatuje. Dokáže si vzpomenout pouze na to, že začala s Mrázem komunikovat, ale od okamžiku, kdy ji praštil, má naprostý výpadek paměti.

Na svůj předchozí život si vzpomíná. Pamatuje si, že se starala o spoustu koček a psů. „Byla to milovnice zvířátek. Vždycky jsem jí říkal, že tomu nerozumím, mít doma tolik zvířat. Ale ona je prostě milovala. Byla spíš sběratelka než chovatelka zvířátek," vzpomíná s úsměvem Jiří Vodička. Do Unčína už se ale Pavlína nikdy nevrátí.

Výpadek paměti se u ní projevil i v tom, že jedno období dokonce mluvila cizí řečí, jako by češtinu úplně zapomněla. „Její matka žije v Holandsku. Když ji navštívila v DIOPu, začala s ní mluvit holandsky. To jí na nějakou dobu zůstalo a zdravotní sestry se s ní nedokázaly domluvit. To už naštěstí pominulo a zase si na češtinu vzpomněla," vysvětluje otec.

Pavlína cvičí, rehabilituje a posiluje víc, než musí. Podle otce však bude jeho dcera potřebovat asistenci do konce života.