Podvedená rodina se nechce vzdát bez boje

Obě veřejné dražby vyhlásil Exekutorský úřad Praha 1 na základě usnesení Městského soudu a Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci k vymožení povinnosti Jana Tauše zaplatit oprávněnou pohledávku ve výši jednoho milionu korun, úroky ve výši 239 150 korun, náklady nalézacího řízení za 192 215 korun a další úroky z prodlení, které teprve budou vypočteny za dobu od 15. června 2012 do vyrovnání celé dlužné částky. Ohlášené dražby se však nekonaly. Na poslední chvíli byly odročeny na neurčito. Pro rodinu z východních Čech, které Tauš uvedenou částku dluží, to je další nemilé překvapení, opakovaně totiž poznala, že vymahatelnost práva a peněžitých dluhů je u nás hodně malá. Redakce se setkala s nejmladší členkou poškozené rodiny.

Jak a kdy tak vysoký dluh vůči vaší rodině vznikl?
Jan Tauš jménem své firmy různými přísliby a lákavými vizemi mého otce v roce 2007 přesvědčil, aby milión korun, který získal prodejem našeho bytu v Praze, investoval do Taušovy společnosti TAAWIN a stal se tak jeho společníkem. Zneužil důvěřivost a psychické rozpoložení mého otce, který byl v té době nezaměstnaný a zoufale hledal způsob, jak finančně zabezpečit naši rodinu.

To znamená, že k předání peněz opravdu došlo?
Tauš peníze od otce vymámil a okamžitě převzal, ale společníkem firmy jej, v rozporu s daným slibem, nikdy neučinil. Tátu udržoval v naději, že společníkem brzy bude, ale na to, proč se tak ještě nestalo, měl spoustu výmluv. Prý tomu brání stavba nové haly na výrobu větrných elektráren, která se samozřejmě nestavěla, otce přesvědčoval, jak je o Taušův údajně revoluční vynález v celém světě zájem, nabádal ho k trpělivosti, vyprávěl mu další a další pohádky.

Kdy nastal zlom?
Brilantní plán promyšlené hry narušilo nenadálé úmrtí mého otce. Na zhoršení jeho zdravotního stavu měl podle našeho názoru určitý podíl i Tauš. Tátovo psychické rozpoložení se výrazně zhoršilo po jeho poznání, že slibovaným společníkem firmy nebude. Pochopil, že byl oklamán a o peníze přijde. Situaci paradoxně změnila jeho náhlá smrt v roce 2008, po níž se přišlo na to, že Tauš peněžní prostředky od našeho táty přijal na svůj, nikoliv na firemní účet. Maminka firmu o smrti svého manžela ihned informovala. Tauš přislíbil, že nás navštíví a své závazky vypořádá, maminku ujišťoval, že o peníze nepřijdeme. Brzy se však přestal ozývat.

Vy jste o kontakt s věřitelem neusilovali?
Chtěli jsme se s ním setkat, ale on to nikdy nepřipustil. Takže jsme ho doposud ani neviděli. Pokaždé se vymluvil, jednou na chřipku, podruhé na práci. Četli jsme esemesky nekonečných výmluv. Až najednou přišla naděje, věc prý probere s firemním právníkem a hned potom se za námi vydá a celou záležitost spolu uzavřeme. Ovšem po další opět dlouhé prodlevě nám stroze, jakoby mimochodem, oznámil, že firmu přivedl do likvidace. On osobně nic nevlastní, a pokud se s tím nehodláme smířit, máme se soudit. Podali jsme trestní oznámení pro podvod, ovšem policie nás odkázala na občanskoprávní řízení.

Podali jste tedy k soudu žalobu?
Rozhodování, zda do soudního sporu máme vstoupit, bylo velmi obtížné. Vstupní náklady dělaly čtyři procenta z žalované částky, v našem případě jsme před zahájením soudního řízení museli složit 40 000 korun. Tuto částku jsme doma neměli. Odrazovala nás i časová náročnost soudních řízení, obtížná vymahatelnost prostředků od dlužníků a představa, že i při úspěchu můžeme přijít nejen o milion korun, které tatínek do firmy Taawin vložil, ale že navíc budeme muset zaplatit odměnu za naše právní zastoupení. To se dle množství úkonů a průběhu kauzy může vyšplhat na statisícové částky, a že náklady exekuce poneseme my, nemluvě o tom, že v případě prohry budeme ještě hradit náklady Taušova právního zastoupení.

Takže jste rezignovali?
Přes všechny tyto hrozby a právní rizika jsme se nechtěli vzdát bez boje a nechat cizímu člověku, jehož jsme vůbec nikdy neviděli, naše jediné rodinné peníze. Vždyť mu nepatřily, bez ostychu a beztrestně se jimi obohatil. K soudnímu řešení jsme tedy nakonec jako právoplatní dědicové přistoupili. Trvalo to několik dlouhých let, až se nám přes všechny problémy a komplikace podařilo právní spor vyhrát. Soud rozhodl, že žalovaný Jan Tauš, je nám, dědicům, povinen vrátit částku 1 000 000 korun, zaplatit také úroky z prodlení a uhradit náklady našeho právního zastoupení.

Jak soud probíhal?
Bylo to konfliktní a dramatické. Žalovaný Tauš v průběhu řízení o mamince hovořil jako o amorální nenasytné vdově, neváhal jí obvinit z úkladné vraždy manžela – mého a bratrova tatínka, z pokusu vraždy její tchyně, tedy naší babičky, o kterou se maminka v těžké nemoci obětavě starala, na naši mámu podal trestní oznámení. Tímto způsobem se ji pokoušel zastrašit, přimět k tomu, aby se našeho dědictví, které on ukořistil, zřekla. Také našeho advokáta počastoval spoustou urážek. Tentýž vzorec chování rozvíjel po nabytí právní moci rozsudku. Svůj hněv obrátil vůči soudkyni, která spor spravedlivě rozhodla, a úplně nakonec vůči exekutorovi pověřenému vymáháním soudně definované pohledávky.

Jaká je situace nyní?
Soudním nařízením exekuce ronovského majetku Jana Tauše naše rodina vleklou kauzu považovala za takřka uzavřenou. Další série výhrůžek a neseriózního chování jsme si nevšímali, stačilo nám, že alespoň formálně bylo spravedlnosti učiněno zadost a že z nařízené exekuce nám začalo přicházet alespoň pár stovek měsíčně. Tento stav však trval velmi krátce. Poté, co exekutor obstavil Taušovy nemovitosti v Ronově nad Sázavou a na letošní únor nařídil jejich dražbu a publikoval ji mj. na webových stránkách města Přibyslav, do jehož samosprávy, vesnice Ronov patří, se stalo něco zcela nepochopitelného, nejen pro zdravý selský rozum, ale také z hlediska právního. Jan Tauš 23. prosince 2015 podal k soudu žádost o oddlužení a již 5. ledna 2016, tedy šestý(!) pracovní den po jejím podání, navíc mezi tím byly Vánoce, Silvestr a Nový rok, soud jeho insolvenci bleskurychle schválil. Pracovala jsem řadu let v advokátní kanceláři a ze zkušenosti vím, že standardně tento proces trvá šest i více měsíců, nikoli šest dnů. Souhlasím s tím, co ve vašem Deníku nedávno vyslovil havlíčkobrodský exekutor Stanislav Molák, že vlivovým aspektem snížení vymahatelnosti je trend stále většího rozšiřování osobních bankrotů a benevolence v jejich schvalování. Roste tedy počet spekulací oddlužených osob na úkor osob poškozených. Dlužníci jsou čistí, když v průběhu pěti let splatí 30 procent svých dluhů, zatímco věřitelé – příslovečně řečeno – utřou nos. Podle mého názoru jsou zde faktory, které musí soud pečlivě zvážit dříve, než oddlužení žadateli povolí. Moje zásadní otázka je tudíž nasnadě: Jak je možné, že člověk, který již prokazatelně podvedl několik lidí, nyní několik dlouhých let zadržuje dědictví a přitom prokazatelně měl příjmy, z nichž dluh mohl uhradit, je najednou oddlužen za pouhý týden? Oddlužení bylo navíc schváleno jen měsíc před vyhlášenou dražbou, z níž nejen naše pohledávky mohly být velmi dobře uspokojeny.

Víte, co mělo být vydraženo?
Vím. Šlo o dům u historického mostu přes Sázavu, v klidném místě, s rozlehlou zahradou a stovkou stromů v Ronově nad Sázavou. Náš dlužník to vše koupil v roce 2014, dva roky potom, co padl konečný výrok, že nám naše dědictví musí vrátit. Právem se tedy domníváme, že nemovitost, která měla být před několika dny vydražena, si pořídil za peníze, které jako šíbr získal od našeho již nežijícího otce. Není bez zajímavosti, že tuto nemovitost náš dlužník ještě počátkem roku, ačkoli již byla na katastru zablokována, nabízel k rychlému prodeji za dvojnásobek toho, co za ni předloni dal. Nevěřím, že bez pomoci vás, novinářů a médií, je možné podobné lidi zastavit a předejít jejich dalším podvodným intrikám.

Ivo Havlík, Jaromír Kulhánek