VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Devítinásobná mistryně světa: nepíše jak kulomet, ale rovnou jako tři

Havlíčkův Brod - Víte, v čem je Česká republika téměř neporazitelná? Není to fotbal ani hokej, ale disciplíny spojené s psaním všemi deseti na počítači.

14.1.2008
SDÍLEJ:

Jaroslav Zaviačič diktuje šampiónce Heleně Matouškové text, který ona neuvěřitelnou rychlostí přepisuje.Foto: DENÍK/Hana Tonarová

Od roku 1998 vítězí Česká republika na všech světových soutěžích především díky devítinásobné mistryni světa – Heleně Matouškové. Ta se spojila s budoucím tvůrcem unikátního programu pro výuku psaní na počítači Jaroslavem Zaviačičem a začala sbírat titul za titulem. Její osobní rekord je 928 úhozů za minutu. Jaroslav Zaviačič o ní říká: „Jestli se o někom tvrdí, že píše jak kulomet, tak Helena má kulomety aspoň tři.“

Můžete vysvětlil princip svého psaní? Nepíšete písmenko po písmenku, jak tedy?
Základem je to, že klávesnice jako taková dokáže hardwarově 10 až 11 stisknutí za vteřinu, které je počítač schopen správně interpretovat. To odpovídá zhruba rychlosti 600 až 700 úhozů za minutu. Když jsme narazili na tuto hranici, uvažovali jsme, co dál. Od Jaroslava Zaviačiče tu existoval systém, který se zabýval myšlenkou krácení textu. V padesátých či šedesátých letech se setkal s jedním ruským profesorem. Ten přijel do Prahy, aby mu naši odborníci potvrdili, že svůj systém pro obyčejný psací stroj má smysl dál v Rusku rozvíjet. On tam už tehdy třeba měl takovou fintu, že častá předpona nebo zápor ne- se píše jenom na jednu klávesu. To Jaroslava nadchlo, že si začal dělat analýzu českého jazyka, což bez počítačů tenkrát bylo velmi komplikované.

A jak je to dnes?
Dnes si ve velkém souboru zadáte požadavek a vyjede vám, kolikrát se tam konkrétní slovo vyskytuje. Na základě toho, jak frekventovaná jsou která slova v češtině, jsme začali těm nejpoužívanějším přidělovat podle systému zkratky. Dnes jsou jich tisíce. Je to taková stavebnice, krátí se předpony, kmeny slov i koncovky. A to pořád stejně. Takže, když se zkratku jednou naučíte, tak už ji můžete použít pokaždé. Třeba koncovku –ický využijete ve slovech historický, stranický a tak dále. Je to jakýsi další cizí jazyk, pro který musíte mít nainstalovaný speciální software a pak napíšete třeba „Česká republika“ jako 4ika a vyskočí vám obě slova. Vypadá to velmi složitě, ale jakmile do toho jednou proniknete, naučíte se část, tak hlava a prsty se bezděky dožadují i krácení dalších věcí.

Kolik máte v hlavě zkratek, které aktivně používáte?
Neumím to odhadnout, byť se mě na to lidé hodně ptají. Myslím si, že mezi pěti a osmi tisíci. Ale zkratky navazují na sebe, umíte jednu a rázem si osvojíte deset dalších. Zkratek, které jsem se musela naučit v základu, je méně. Pak už se pouze rozvíjí.

Kolik úhozů je schopen udělat běžný uživatel?
Je to individuální. Naší podmínkou je udělat bez zkratek minimálně 350 úhozů za minutu, což už jsou nadprůměrní písaři. Průměr, když jdete třeba ke státní zkoušce, je 200 za minutu, což je velmi dobrá kancelářská síla. Ale jde o to, že se nemusíte třeba jako u cizího jazyka, naučit komplet, abyste mohla mluvit. Ale abyste mohla krátit a už se vám zvyšovala rychlost psaní, stačí vám třeba deset zkratek. Bariéra je v tom, že se píše trošku jinak než u běžného psaní. Když píšete normálně, jste zvyklá automaticky po slově dát mezeru a to je třeba tady často odbouráno. Než se to člověk naučí a zvykne si, jeho rychlost dokonce i poklesne. Takových pět šest týdnů je třeba bojovat, ale pak už jde rychlost s každou novou zkratkou hodně nahoru. Když někdo začíná s 350 úhozy za minutu, po půl roce je schopen psát minimálně rychlostí 450 úhozů za minutu.

Jaké bylo vaše původní povolání?
Tohle, jiné jsem neměla. Nastoupila jsem totiž na Střední ekonomickou školu ve Slaném a psaní na stroji tam bylo pro mne předmět, který jsem naprosto nenáviděla. Ve čtvrtletí jsem z něj propadala a vycházela mi čtyřka. Když mi něco jde, tak to makám, ale co nejde, hodím k ledu. Ale když hrozila čtyřka na vysvědčení, Ježíšek mi donesl k Vánocům v roce 1985 mechanický psací stroj a pak se to nějak samo zlomilo. Začalo mě to bavit, začala jsem cvičit a potkala jsem Jaroslava Zaviačiče, kromě toho ještě vystudovala vysokou ekonomickou školu, ale kromě účetnictví ji zaplaťpánbůh nevyužívám.

Jaké bylo setkání s panem Zaviačičem? Bylo to už na základě nějakých vašich úspěchů?
Ano, bylo. On to rád vypráví tak, že se díval na zprávy v televizi a já jsem tehdy byla žákovská mistryně republiky, ve zprávách byla reportáž o tom, že jsem na základě úspěchu byla vybraná na festival mládeže a studentstva do Koreje. Ale ve stejnou dobu se konalo Mistrovství světa v Drážďanech, na které jsem měla poprvé jet. Nakonec jsem jela do Drážďan. Jaroslav mě vyhledal a začala naše spolupráce.

Jaký byl váš první velký úspěch?
Tehdy tu existovala soutěž pro středoškoláky. Byla jsem na ní ve druhém ročníku a pamatuji si, jak mnou tehdy cloumala puberta. Říkala jsem si: Jé, ňáká soutěž. Tehdy jsem psala už celkem dobře, ke čtyř stům úhozů na tom mechanickém stroji. Před soutěží jsem byla nervózní jak pes a vedle mě seděla dívka a já viděla, jak odhodila papír. To jsem ztuhla, protože jsem nebyla ještě ani v polovině listu a ona už to měla? Kolik ona píše, když já píšu čtyři sta? Teď mi to v té hlavě šrotovalo, ale pak vidím, že ona chudinka loví papír po zemi, že ho shodila omylem. Tam jsem vyhrála, a to byl první úspěch – na krajské soutěži. Ale za největší považuju první získání titulu mistra světa, což bylo ve Švýcarsku v roce 1998. Ten byl asi nejhezčí. Všechny další byly pěkné, ale ten první byla bomba!

Teď se vám daří shánět ty talenty na soutěžích?
Máme hodně širokou základnu, spolupracujeme asi s dvěma sty školami a když se v každé té škole pár set lidí učí psát, je z čeho vybírat. Samozřejmě to nejde každému. Každý rok se ale rekrutuje pár desítek lidí, kteří ten talent mají a z nich musíme najít ještě ty, kteří chtějí, protože to není jen o talentu.

Máte ve světě někoho, kdo vám dýchá na záda?
Určitě. Když jsme začínali, byli pro nás vzorem a těmi lepšími soutěžícími Němci. Ty už jsme porazili, vlastně jsme porazili všechny. Hodně nám šlapou na paty i Turci a Španělé. To se týká psaní. Pokud bychom se bavili o těch soutěžích diktovacích – těsnopisných, ať už se zaznamenává jenom grafickým těsnopisem, nebo stenostrojem nebo diktováním do počítače, tam jsou na tom velmi dobře Američané, Italové a Číňané.

Za dva roky v Pekingu se bude konat další mistrovství světa, sáhnete si na tu desátou, případně i jedenáctou a další medaile?
To je moc těžká otázka. Hodně a dlouho jsem se rozhodovala, jestli soutěžit letos v Praze. Bylo moc pro a proti. Hodně jsem se chtěla angažovat organizačně, na druhou stranu mi všichni říkali, ať nejsem hloupá, když můžu získat doma desátý titul. Ale vyhrálo to organizační a také to, že už jsem vlastně nejstarší závodník mezi českými soutěžícími. A zjistila jsem, že organizace mě baví, chci poskytovat servis závodníkům, připravit předlohu, zařídit vše na soutěžích. Letos to bylo specifické tím, že jsme měli šampionát doma, tak to byla práce extrémní. Na druhou stranu vím, že Jaroslav jako trenér by byl rád, abych ještě soutěžila.

Takže?
O Pekingu se budu ještě rozhodovat. Přesvědčilo by mě, pokud by se pro češtinu podařilo udělat ten systém strojového krácení a překonala bych v sobě to, že neumím psát v akordech. Jsem totiž nemuzikální. Většinou lidem, kteří se třeba učí hrát na klavír nebo jiný hudební nástroj, jde velmi dobře psaní. Jednak mají rozzhýbané prsty a jsou schopni převádět čtený vjem v hlavě na nějaký pohyb. A já jsem naprostá výjimka, jsem amuzikální, neslyším rytmus, neumím zpívat, neumím tancovat. Řekli jsme si, že bychom to zkusili obráceně, že se začnu učit na klavíru, ale já tam ty prsty prostě nesložím. Na stenostroji bych totiž musela mačkat víc kláves najednou, což na běžné PC klávesnici není. Kdyby se toto povedlo, tak ano, ale jinak raději zůstanu na straně organizátorů, už ne závodníků.

Vozíte si s sebou na soutěže nějakou svou oblíbenou klávesnici?
Vozíme si všechno. I v minulosti jsme s sebou tahali mechanické psací stroje, což bylo horší. A když začaly počítače, to bylo ještě horší, vozil se počítač, monitor, klávesnice, tiskárna. Dneska už se to hodnotí všechno elektronicky, považuji to za ideální. Notebook dáte do kabely a klávesnici pod paži.

Máte svoji ošahanou klávesnici?Vždycky jsem dřív hledala staré spínačové klávesnice, ve školách mi ředitelé nabízeli, ať vyzkouším ty jejich a vezmu si ji, a měla jsem ji zásobu. Pak nastala móda vyrábět tiché klávesnice, aby co nejméně rušily. Na ty sáhnete a máte pocit, že saháte na koberec nebo na gumu. A to je hrůza, na tom se nedá psát, protože nemáte zpětnou vazbu. Asi před osmi lety jsem na nějaké soutěži vyhrála klávesnici, jejíž název mi nic neříkal, a tak jsem ji hodila do skříně. Ale pak přišla doba nouze, a tak jsem ji vyzkoušela a zjistila, že je to naprosto úžasná záležitost, fantastická klávesnice, výborný pocit i výkon.

Koupila jste si jich zásobu?
Chtěla jsem si koupit další, ale zjistila jsem, že je téměř nikde nemají. Až pak jsem ji sehnala, ale byla velmi drahá, asi 2,5 tisíce korun. Dostali jsme se na výrobce a našli jsme i pobočku v České republice. Drahá je proto, že má zlaté kontakty a tím pádem je téměř nezničitelná. Pro mě je úžasná ta zpětná vazba (když na klávesu ťuknu, ozve se zvuk a klávesa se opravdu promáčkne, dnešní už takové vlastnosti nemívají – pozn. redakce), přesnost, kvalita, člověk ty peníze za to velmi rád dá, obzvláště když je pro něj hlavní nástroj pracovní.

14.1.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jak reklamovat koupený dům či byt

Ilustrační foto.

Vzala stopařku a přišla o pěněženku

Tvrdohlavě kráčím proti proudu

Žďár nad Sázavou /ROZHOVOR/ – Ještě během vysoké školy začala rodačka ze Žďáru nad Sázavou Michaela Horáková (25) budovat své sny, oprostila se od stereotypní společnosti a založila vlastní architektonické studio. K tomu přišla tento rok s vlastní módní značkou Mishe.

Dobrohostov opět naservíroval porci dobré muziky

Dobrohostov - Magické prostředí letního parketu v Dobrohostově opět přivítalo festival Stock Dobrohostov. Největší přehlídka regionálních kapel z Vysočiny přinesla nadupaný program a dobrou atmosféru. Tahouny letošního ročníku byly kapely Krausberry, Morava nebo Šohajka.

OBRAZEM: Úroda na Sádku je nejlepší za pět let. Suchu navzdory

Vysočina /ROZHOVOR/ – V nejzápadnější a nejvýše položené viniční trati Znojemské podoblasti právě dozrávají hrozny. Pro vinaře Lubomíra Lampíře z Vinařství Sádek u Kojetic a jeho spolupracovníky tím začíná jedno z nejnáročnějších období. Hrozny ze Sádku i z ciziny se začnou měnit v burčák a následně i ve víno. Vedla k tomu náročná sezona, která nejspíš přinese výjimečnou úrodu.

OBRAZEM: Krucemburk láká na výstavu květin

Krucemburk - Po dvou letech opět rozkvetly reprezentační prostory Úřadu městyse Krucemburk. Spolek zahrádkářů zde po celý víkend 19. a 20. srpna pořádá tradiční výstavu květin. Výstava je milovníkům kvetoucí krásy zpřístupněna vždy v době od 9 do 17 hodin.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení