VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Reportáž psaná pod oprátkou

Havlíčkův Brod - Na stránkách Havlíčko〜brodského Deníku jsme již přinesli vzpomínku bývalého politického vězně Miloslava Růžičky na to, jak v roce 1951 proběhlo jeho zatčení příslušníky STB. Vyprávění pokračuje tím, jak se mu vedlo po odsouzení.

26.2.2008
SDÍLEJ:

Miloslav Růžička, konfederace politických vězňůFoto: Archiv

Když byla protistátní skupina faráře Josefa Chadraby 18. ledna 1952 odsouzena, nenaplnilo se k naší velké úlevě přání prokurátora Čížka, který pro mnohé žádal šibenici.

Po soudu nás hned převlékli do halinových trestaneckých oděvů, naše šaty byly odeslány nevyplaceně domů. Čekali jsme ve velké transportní cele, do které se muselo na zem vejít padesát slamníků naplněných žitnou slámou. Odtud prý budeme převezeni do jáchymovských lágrů.

Noci nebyly klidné. Cela byla v prvním patře pankrácké vězeňské budovy a zvenčí pod oknem byla ve zdi kotevní skoba, ze které byl natažen silný drát přes dvůr a i tam ukotven do zdi. Po drátě se posunoval řetěz dole na zemi pobíhajícího hlídacího vlčáka. Pohyb psa vyvolával veliký hukot. Kvůli té kotvě ve zdi jsme to slyšeli i my v cele a nemohli kvůli tomu spát.

Když však ráno ve čtyři hodiny tento rámus přestal a pod okny jsme slyšeli kroky více lidí, věděli jsme, že se na dvoře konají popravy odsouzených na smrt. Končily před šestou hodinou.

 

Pod šibenici

Dne 6. února po budíčku přišel jako obvykle na celu bachař a ukázal na čtyři z nás se slovy: půjdete na malou brigádu.

Byl jsem určen a skoro se těšil na čerstvý vzduch a přál si jen, aby to bylo zase navážení uhlí do kuchyně, kde potom byla naděje na kus buchty pro vyhublá těla. Jenže nás čekal jiný úkol. Museli jsme si vzíti kolečko, lopaty a koště. Bachař nás zavedl za budovu vězeňské nemocnice, kde stály dvě šibenice.

Provazy na nich se mírně pohupovaly, já jsem ale ztuhl a naskočila mi husí kůže po těle. Tak tady nás prokurátor chtěl vidět!

Rozkaz zněl: perfektně vše pod šibenicí i kolem ní zamést. Štítil jsem se těch nedokouřených cigaret a vajglů i dalších zbytků, které zde zanechala mnohočlenná komise, nutně vždy přítomná každé popravě. Za ty dvě hodiny bylo včetně střepů po alkoholu co uklízet. Koště tančilo a na mne dotíraly myšlenky, kdo že to zde před dvěma hodinami vydechl naposled.

Po čtyřiceti letech, po převratu roku 1989, jsem se v tisku dočetl, že v ten den, kdy jsem zametal pod šibenicí, byli popraveni: Jaroslav Dvořák, Emanuel Rendl, Petr Čížek a Jan Hošek.

U posledního jména se mi naráz vrátila vzpomínka na dobu ve vazební cele s Rudou Veselým, který byl řezníkem a hostinským v Chlumu u Třeboně a byl zatčen jako komplic Jana Hoška.

Případ kapitána četnictva Hoška jsem z vyprávění Veselého znal… Hošek sloužil v Chlumu a pak v Tachově a pomáhal lidem utéci přes hranice. Když se to provalilo, stačil se skupinou svých podřízených menším autobusem přejet hranice do západního Německa. Několikrát se jako agent–chodec vrátil a pokoušel se zde založit odbojovou skupinu. U Rudy Veselého také někdy přespal. Záměr nestačil uskutečnit a 31. července 1951 byl zatčen.

Z Veselého vzpomínek jsem pochopil, že můj spolužák z Vilémova Josef Tůma, který po roce 1945 odešel k četnictvu a sloužil na posádce v Chlumu u Třeboně, musel být mezi těmi četníky, kteří se svým nadřízeným prchli autobusem přes čáru.

To, že Tůma utekl za hranice, se před mým zatčením u nás ve Vilémově šeptalo, nic bližšího se ale nevědělo.

Po dalších sedmnácti letech od revoluce jsem viděl fotografii kapitána četnictva Jana Hoška. Obraz celého jeho tragického případu se mi doplnil a zarytá vzpomínka na pankráckou šibenici mi dovoluje říci, že poslední otisky bot tohoto hrdiny v písku pod oprátku jsem zametal právě já, aniž bych to tehdy tušil.

Můj spolužák Tůma po útěku žil v Austrálii, kde také zemřel.

Člověku, který ho udal, nemusel odpouštět. Chápal ho…

O statek ve Vilémově na Havlíčkobrodsku Růžičkovi přišli, ale k obvyklému vystěhování nakonec nedošlo – sousedé–komunisté se zachovali lidsky a odmítli podepsat vystěhovací výměr. Růžička tak nadále bydlel ve Vilémově, upadl však do velké nouze a musel platit nájem za bydlení ve vlastním domě. Později byl zatčen za šíření letáků, v nichž vyzýval ke svobodným volbám.

O svých zkušenostech dodnes přednáší na školách a snaží se spolu s dalšími sedláky dosáhnout toho, aby bylo tehdejší vystěhovávání označeno za zločin proti lidskosti.

Pane Růžičko, ve svých svědectvích o komunistických vězeních a lágrech líčíte útrapy, jaké si dnes mladá generace ani neumí představit. Myslíte, že by je dnešní člověk dokázal nést stejně klidně? Vy jste měli tvrdší výchovu, žili jste skromněji – byli jste proto silnější? Tehdy jsem byl přesvědčen, že komunisté deroucí se k moci nemají šanci dosáhnout moci absolutní. A kdyby jim to vyšlo,že to bude jen nakrátko. Prožívané útrapy jsem tudíž snášel lehčeji. Zejména, když jsem poznal stupeň vzdělanosti těch primitivních živlů, které se chopily moci a také se zmocnily majetku jiných! Jen jeden prozíravý člověk mi tehdy řekl: „Bude to trvat desetiletí…“ Brzy jsem na tuto větu zapomněl. Naivně jsme věřili… Byl jsem venkovský chlapec, co od školního věku poznával těžkou práci rolníka. Ta ale byla tak rozmanitá, nepřikazovaná nikým jiným než matičkou přírodou. Byl jsem naučen žít určitě skromněji (a žiji tak dodnes), než žije mládež dnes. Měl jsem i své vzory: T. G. Masaryk, Antonín Švehla… Být mladý dnes – opravdu nevím, koho bych měl za vzor.

V komunistickém vězení jste trpěli hlady, měli jste takřka na očích časté popravy, bili vás… Co z toho jste vy sám nesl nejhůře?
Nepoznal jsem nikoho, kdo by ve věznici netrpěl nedostatkem jídla. Já v den soudu vážil jen padesát kilogramů, o dvacet méně než normálně. A věřte, každý z nás po odsouzení se už těšil na nasazení na práce, že se více, snad i dosyta konečně nají! Nejvíce hladu jsem zažil za ostnatým drátem v lágru, když jsem se dvakrát dostal do korekce, vždy na deset dní.

Na šibenici v pankrácké věznici skončil i život Milady Horákové. Byla popravena o více než rok dříve, než jste byl zatčen vy. Potkal jste ve vězení někoho, kdo mohl pod šibenicí zamést její poslední stopy, stejně jako vy jste zametl poslední otisky bot kapitána Jana Hoška? Či někoho, kdo ji ve věznici viděl a vyprávěl o ní?
Byly nás stovky, tisíce a po opuštění soudních budov jsme se setkávali na různých pracovištích, kde jsme si pak vzájemně sdělovali svoje „provinění“. Přímého komplice ze skupiny Milady Horákové jsem nepotkal – ti byli ponejvíce drženi v kamenných věznicích, jako byl Mírov či Leopoldov. Já jsem jen rozšiřoval letáky, vyzývající občany, aby chtěli svobodné volby. Tato výzva vyšla z protistátní skupiny Milady Horákové, a zde je první moje spojitost s jejím jménem. Nyní mne k ní váže členství v Klubu Milady Horákové. Účastním se každý rok pokládání věnce při výročí její popravy – na místo, kde stála ona šibenice.

Nehodláte své vzpomínky také vydat knižně?
Myslím, že takovýchto vzpomínek je již knižně vydáno dost od jiných muklů, kteří trpěli více než já – jen si nejsem jist, zda se nachází tam, kde by měly být: ve školních a obecních knihovnách. Něco mám zachyceno pro rodinnou kroniku, o vydání knihy neuvažuji. Čas zatím věnuji sbírání příběhů sedláků vystěhovaných při akci „Kulak“.

Mluvil jste později osobně s někým, kdo měl podíl na vašem tehdejším osudu?

Ano, s člověkem, který mě vyzradil, jsem mluvil, a dokonce se denně potkával, než předčasně zemřel na následky styku s uranem. Při domovní prohlídce u něho našli můj leták a zatkli ho pro jeho „členství v protistátní skupině“. Neměl jsem mu za zlé, že když ho při výsleších „bicí komando“ v Pardubicích mlátilo, řekl nakonec, kde onen leták vzal. Byla to zřejmě i moje chyba, že jsem se mu přiznal, že leták dostal ode mne. On se totiž původně domníval, že mu ho zaslala STB a čeká, zda to ohlásí – to byla občanská povinnost! Nebylo třeba se mi omlouvat. U mne stále převládá vnitřní uspokojení, že jsem já po zatčení při výsleších neprozradil jméno kamaráda, který mi při rozmnožování letáků pomáhal. Já byl za dráty a on se mohl v klidu oženit, protože jsem ho nestáhl s sebou. Takže – vše odpuštěno!

S postupujícím časem se i padesátá léta stanou jen stránkou z učebnic dějepisu. Na co by se ale podle vás nemělo nikdy zapomenout, co nejdůležitějšího bychom si ze zkušenosti tehdejší doby měli vzít?
Demokracii je třeba vylepšovat, udržovat a bránit. Nepřipustit již vládnutí jen jedné politické strany! K tomu je nutné poučit se z minulosti: jak se třeba z malých demonstrujících skupinek vyvinul fašismus a podobným způsobem i komunismus! Ne žádnou tlustou čáru! Znalost minulosti je nadějí pro lepší budoucnost, a tu si jistě všichni přejeme.

klub Milady Horákové
Adresa Klubu Milady Horákové pro zájemce o členství: ZŠ Na Planině, 140 00 Praha. Členský příspěvek je dobrovolný. Každý člen dostává zdarma čtvrtletník Masarykův lid.

Autor: Jan Typlt

26.2.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Bývalý český zápasník v řecko-římském stylu Marek Švec z Havlíčkova Brodu má vysněný olympijský bronz.
30

Pumpař z Brodu má olympijský bronz. Medaili si můžete potěžkat i vy

Lukáš Krpálek ve finále olympijských her v Riu porazil Elmara Gasimova.
9

Stihne Krpálek MS? Spíš ne, mrzí judistu

Sexuolog Weiss půjde k soudu v říjnu. Hrozí mu trest až šest let vězení

Pelhřimov – Až šest let vězení hrozí sexuologovi Petru Weissovi z Prahy za to, že loni v září podle policie způsobil na Pelhřimovsku dopravní nehodu, při níž zemřeli dva lidé, a jeden byl vážně zraněn. Dvaašedesátiletý lékař tehdy vyvázl s lehkým zraněním. Policie nakonec dospěla k závěru, že Weiss se před nehodou nevěnoval řízení a jel příliš rychle. Vyšetřování bylo ukončeno a spis už je i s podanou obžalobou u Okresního soudu v Pelhřimově.

Vyděrač, který obtěžoval ženu ze Světlé, skončil za mřížemi

Světlá nad Sázavou – Ztrátou svobody za své činy zaplatí čtyřiatřicetiletý vyděrač z Frýdku – Místku. Brodští kriminalisté na něj podali návrh na obžalobu ze tří trestných činů. V případě prokázání viny mu hrozí, že stráví ve vězení deset let.

Pálenice se teprve rozjíždí, slabší začátek zavinily třešně

Vysočina – Padesát. Tolik pěstitelských pálenic funguje na Vysočině podle statistiky Celního úřadu pro Kraj Vysočina. Většina z nich však sezonu teprve startuje. Může za to nedostatek třešní. Palírník Roman Koudela z Polné na Jihlavsku začne až v září.

Středeční nehoda na D1: Mladý řidič se nevěnoval řízení, a to ho stálo život

Vysočina - Dvacetiletý řidič se plně nevěnoval řízení, nezareagoval na vzniklou situaci, a to pro něj nakonec bylo osudné. Tragická nehoda se stala ve středu kolem půl páté odpoledne na 93,5 kilometru dálnice D1 ve směru na Prahu. Ke středu dodávky a nákladního auta došlo v místě, kde se jen pár minut před tím odehrála jiná dopravní nehoda.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení