Ráda bych se vyjádřila k některým jejím výrokům a doplnila informace, které snad paní Kratochvílová opomněla uvést či z nějakých důvodů uvést nechtěla.

Můj muž pracuje jako řidič autobusu u této firmy a s tvrzením jeho kolegy, který odmítl uveřejnit své jméno z obav před sankcemi zaměstnavatele plně souhlasím. I já jsem nucena svou totožnost zatajit právě z těchto důvodů.

Zastavila bych se hned u informace zmiňující motivační příspěvek 50 tisíc korun. Tento tzv.motivační příspěvek není ničím jiným než úpisem na pět let za ne právě výhodných podmínek pro ty, pro které má být benefitem, tedy pro řidiče. Každý, kdo si zmíněný příspěvek nechá vyplatit, zaplatí po dobu zmíněných pěti let asi 20 tisíc na úrocích, čistý zisk je tedy zřejmý. Po dobu těchto pěti let ale řidič nesmí odejít, byť by byl nucen z jakýchkoli důvodů třeba rodinných - stěhování atd., nemluvě o odchodu z důvodu nespokojenosti.V takovém případě vrátí svému zaměstnavateli 75 tisíc. Zaměstnanci „uvázaní“ smlouvou se také daleko lépe ovládají. Tento projekt je neustále „zdokonalován“, takže i prodlužován, tzn.že, oddechl-li si nějaký řidič, že mu již zbývají pouhé čtyři roky splácení úroků, byl nemile překvapen tím, že dle nově nabíhající úpravy tohoto projektu se počítá od začátku, takže zase pět let.. Dalším podobně výhodným benefitem je životní pojištění Garance. Pětiletá lhůta je samozřejmě stejná a vrácení peněz při odchodu dříve také. Možná je to právně v pořádku, ale s etikou to nemá nic společného.

Také můj muž byl stejně jako jeho kolegové seznámen s výhodami práce u firmy ICOM prostřednictvím textu ve formátu A4. Sedmým bodem výčtu je výplata v termínu. Až do dnešního dne jsem se domnívala, že se jedná o zákonnou povinnost zaměstnavatele. Další zajímavou položkou je bod č.10 a sice bezplatné vydávání firemního stejnokroje pro řidiče. V podstatě bezplatné je, ale po odchodu řidič zaplatí, jak se říká, „vše i s chlupama„ a nelze vrátit ani oblečení v původním obalu, které nebylo použité. Snad kdyby se jednalo o zakázkové šití na míru bych pochopila, proč košile nemůže obléknout nikdo druhý.

U uniforem stojí ještě za zmínku doplněk snad všemi muži „milovaný“, kravata. Řidiči jsou nuceni je nosit i v tropických vedrech. Je sice pravdou, že existuje firemní úlitba, že nad 25 stupňů již kravatu mít nemusí, ale rozumí se teplota venku. Každý z nás ví, jaké je cestování ve vedrech prostředky hromadné dopravy, když chybí klimatizace. Venku je možná 25 stupňů, ale ve voze klidně 40! Nechápu, proč je venkovní teplota rozhodující, když řidič vykonává svou profesi uvnitř vozu, kde je teplota mnohdy o 15 – 20 stupňů vyšší. Snad kdyby se jednalo o dálkové ovládání vozu řidičem z lavičky na autobusovém nádraží.

Mluvím-li o zdravotně nevhodných nařízeních, za zmínku stojí i nepohodlí z hlediska zázemí řidiče. Nejnovější příkaz zakazuje řidičům mít u sebe kromě osobních věcí, jako jsou doklady, cokoli dalšího. Nemají si kam odložit svačinu, pití (pitný režim řidičů kontrolovaný zaměstnavatelem u ICOMu neexistuje), tašku s penězi atd. Řidič smí něco málo odložit v předpisovém kufříku za sebe na síťku do prostoru pro cestující nebo do kufru autobusu. Je snadné si představit, jak je to účelné a praktické. Řidič, který se v pětiminutové pauze chce napít (a pití má v kufru vozu) a musí ještě uklidit autobus po každé lince (další pokyn zaměstnavatele samozřejmě bez jakýchkoli mzdových změn), se má co otáčet.

Na příkaz zmizely rohožky (protože v Evropě se prý nepoužívají), které pomáhaly alespoň trochu mírnit nepořádek v autobuse a usnadňovaly i samotnou údržbu podlah.. Linky vedoucí přes prašné zastávky ve vesnicích, ty, které vozí děti do a ze školy se všemi chipsy a svačinami, se tak stávají noční můrou. Není v silách řidiče takové linky zvládat z hlediska pořádku. Každou chvíli zametat, utírat prach atd., a přitom jezdit na čas. Tato podmínka se snad lépe plní na dálkových linkách, kde je asfaltový koberec až ke schůdkům autobusu a minimum zastávek. Přesto si myslím, že to není jednoduché. Každé nesplnění se přitom samozřejmě odrazí na mzdě řidiče jako trest za přestupek proti pracovní kázni.

Co ovšem nechci přejít, je tvrzení paní Kratochvílové o tom, že každý řidič si může vybrat trasu. Připomnělo mi to větu pana premiéra Topolánka, kterou reagoval na výtku, že jsou v našem státě špatně placeny dělnické profese. Řekl, že každý mohl studovat a dělat něco jiného. To jistě, i když to také není zcela reálné. Jenže tak jako všichni nemůžeme být ministry a právníky, tak všichni řidiči nemohou jezdit na dvaceti nejvýhodnějších linkách. Roli hraje nejen stáří a strojová kvalita vozu, ale také terén a technické zázemí tras. Jestliže první řidič se svým autobusem neušetří a druhý se svým ano, nutně to neznamená, že ten první neumí jezdit. V podstatě jde jen o vyvíjení dalšího tlaku na řidiče. Neustále udržování ve stresu, nervozita z toho plynoucí jsou faktory, které jen těžko mohou přispět k bezpečnému cestování. Přičteme-li způsob odměňování - zmiňovaný v článku uveřejněném v Deníku 19.9. - založený na stejně nespravedlivém principu, pochopíme, proč to mezi řidiči vře, proč jsou nespokojení a proč někteří odchází.

Zmínka o nadstandardním odměňování má také několik slabin, protože o nadstandardních výdělcích se dalo hovořit, ale před třemi lety. Od té doby se nezvedla mzda ani o čtvrtinu inflace. Proto byl zaveden nástroj všemohoucí – motivační příspěvek a životní pojištění Garance, které řidiče nejen na pět let uváže, ale také usměrní. Rozhodně je to úspornější než plošné navýšení mezd o inflaci. Mnozí řidiči tyto „výhody“ nepřijali právě z obav před lety možných a pravděpodobných nevýhod - jako je snížení mzdy převedením na jinou linku, dalšími činnostmi nad rámec povinností bez úhrady atd.
Vím, že cestovat autobusem by mělo být především pohodlné a bezpečné, ale nelíbí se mi, že tato dvě slůvka se stala pro představitele ICOMu zaklínadlem a důvodem k neetickému zacházení s řidiči. Mnozí odchází a na jejich místa přichází řidiči bez let praxe alespoň na nákladním voze. Nakolik je tento stav bezpečný, posoudí každý sám.

Denně řidiči převáží děti, studenty i dospělé do škol, do zaměstnání či k lékaři. Měli by být klidní a vyrovnaní, a ne ve stresu. Neměli by se bát dalších nesmyslných nařízení, bát se, že když mají horší autobus, padnou do nižší skupiny prémií, bát se o své stávající linky, protože někdo s lepším vozem obstojí lépe. Je to tlak, který řidiče rozděluje a diskriminuje v rámci kolegiálních vztahů a nemohu se ubránit dojmu, že je to záměr. Vlastně patrně ideální situace při nefunkčních odborech, takže není dovolání.

Mnozí řidiči v noci starostmi nespí, mají strach, jaká nařízení se druhý den objeví, ráno pak dostávají SMS zprávy, že probíhá neustálá kontrola na kravaty, na rohožky, na otevřená okénka…

Tento tlak je opravdu nesmírně silný a napětí z něho vznikající je úměrně tomu nebezpečné nejen pro řidiče, ale i pro cestující, které vezou. Ve světle těchto skutečností vyplývá, že touto personální strategií ICOMu vzniklo riziko, které je tím horší, uvědomíme-li si, jak velkou zodpovědnost řidič autobusu každý den má.

etzi@seznam.cz