První díl jeho vzpomínání končil jeho přestěhováním z Prahy do rodného Havlíčkova Brodu v létě 1989. „Brod měl v té době výhodu, že tady byla skvělá parta mladých lidí okolo Havlíčkovy mládeže. Sehnal jsem na ně kontakty a byl jsem velmi rád, že mne v pohodě vzali mezi sebe. Zúčastnil jsem se i několika jejich akcí. Například pochodu do Borové, oslav Prvního máje 1989 nebo brigád v parku při úklidu listí,“ vypráví.

Pražských událostí se ale účastnil i nadále, z Havlíčkova Brodu občas do Prahy dojížděl. „Jednadvacátého srpna i osmadvacátého října 1989 ale byla účast na manifestaci na Václaváku tak slabá, že byť jsem věděl, že se na sedmnáctý listopad organizuje nějaké shromáždění, nešel jsem tam. Byl jsem skeptický, říkal jsem si, že tam bude zase jen pár lidí a že to nemá cenu, protože lidé jsou stále apatičtí, i když už byla prolomena berlínská zeď a Evropa byla ve varu. Našinci raději stáli frontu na embéčka. To byl tehdy totálně špatný odhad situace,“ konstatuje s úsměvem.

Lži v médiích

Večer sedmnáctého listopadu hltal s brodským chartistou Janem Schneiderem zprávy z rádia Svobodná Evropa. „Bylo to úžasné,“ vzpomíná. Po sedmnáctém listopadu se vydal na pár dní do Prahy, aby zjistil, co se tam doopravdy děje. Oficiální tisk, rádio a televize tehdy podávaly značně zkreslené informace.

„Na Václaváku bylo tři sta tisíc lidí a Rudé právo napsalo, že tam byla hrstka ztroskotanců,“ dává příklad.

Když viděl, že v Praze je „dobojováno“, jel domů. „Tady už se také na náměstí samovolně scházeli lidé, diskutovali a na kašně zapalovali svíčky. Sem tam někdo vylepil nějaký leták, někdo zahrál na kytaru či zazpíval písničku“, popisuje tehdejší situaci.

Na závozníka ho nevzali

Pro zaměstnance brodských vodovodů a kanalizací pak uspořádal besedu o pražských událostech. Kvůli ní přišel podruhé o práci. Vzhledem k tomu, že byl plně vytížen prací pro brodské Občanské fórum, které bylo založeno pětadvacátého listopadu, nové zaměstnání zatím nijak usilovně nehledal.

„Po asi čtrnácti dnech jsem se dozvěděl, že v brodských mlékárnách shánějí závozníka. Když zjistili, co jsem zač, nevzali mě ani za toho závozníka,“ vypravuje.

Že byl bez práce, mu tehdy moc nevadilo. „Měl jsem plno starostí s Občanským fórem. Byla to úžasná hektická doba. Stále bylo co dělat, organizovat, vysvětlovat, vyjednávat,“ říká. Z jednání se vracel v osm nebo v devět hodin večer. „O syna se starala moje maminka, byla skvělá. I když se trochu bála,“ vzpomíná.

Kuriózní je, že si Tomáš Holenda psal stručný deník, který končí právě sedmnáctým listopadem. „Pak bylo práce a událostí najednou tolik, že jsem ho nestíhal psát, což mě dodatečně mrzí, paměť je nespolehlivá“ říká.

Poslední část vyprávění Tomáše Holendy čtěte v sobotu 5. prosince

Kdo je Tomáš Holenda
Vystudoval katedru letadel na pražském Českém vysokém učení technickém. Působil na vývojové zkušebně v AERO Vodochody. Po revoluci se stal prvním brodským starostou. Od roku 1999 působí na ministerstvu vnitra, kde se podílel na reformě veřejné správy (rušení okresních úřadů). Nyní má na starosti informační systém centrální evidence obyvatel, občanských průkazů a cestovních dokladů. Je podruhé ženatý a má dva syny. Trvale bydlí v Havlíčkově Brodě a považuje se za brodského lokálního patriota.

Zuzana Klementová