Kostelník František Rasocha absolvoval nekonečné stoupání po úzkých točitých schodech nesčíselněkrát. „Hlavně dávejte pozor na hlavu,“ varuje návštěvy.

Ještě před tím, než se návštěvník věže dostane k hodinám, míjí v příšeří dveře, skrývající zvony. Největší Vilém je vůbec jedním z nejstarších zvonů v zemi. Jeho stáří je opravdu úctyhodné, ulit byl již roku 1335. Společnost mu v kostelní věži dělají ještě zvony Václav a Barbora.

Do podlaží, v němž je umístěný hodinový stroj, je třeba absolvovat další výstup po úzkých točitých schodech. Hodiny skrývá nevelká místnost hned u schodiště.

Čtyřiašedesátiletý kostelník František Rasocha chodí hodinový stroj kontrolovat a seřizovat nejméně dvakrát týdně už rok a půl. Práci převzal po Vladimíru Dobrovolném, který se o hodiny staral dvacet let. Vyrobil pro ně například automatické natahování, zkoušel i další možnosti, jak usnadnit obsluhu stroje.

„Chci, aby šly úplně přesně. Za celý týden se odchýlí jen o tři minuty. Třeba teď jdou trochu pozdě. Pokud chci, aby šly opravdu přesně, musím sem nahoru někdy i každý den,“ popisuje Rasocha a hned se pustí do seřizování závaží na kyvadle.

V tom se jedna z vrtulek na stroji začne překotně otáčet. „To je vzduchová brzda, která nedovolí, aby se soukolí otáčela příliš rychle. Je to součást bicího mechanismu,“ představuje průvodce zdejší nevypočitatelná hejblátka.

Vítr brzdí ručičky

Pečovat o historický stroj vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Hodiny zpomalují nebo naopak zrychlují změny teplot, které působí na kovové součástky. V místnůstce, kde jsou umístěny, totiž v létě panuje značné horko, v zimě tu naopak mrzne. Vliv má i silný vítr, který rozvibruje ručičky a tím stroj brzdí.

Věž brodského chrámu Nanebevzetí Panny Marie se může pochlubit raritním čtyřiadvacetihodinovým ciferníkem z roku 1929. Na rozdíl od dalších dvou zdejších ciferníků musí mít vlastní převod. Běda ale, jakmile se hodiny zastaví, to pak má hodinář zrovna se čtyřiadvacetihodinovým ciferníkem nejvíc práce.

„Pokud se hodiny zastaví třeba v deset večer, musím je pak ráno přetočit o dvanáct hodin, aby na tomto ciferníku čas odpovídal skutečnosti,“ popisuje Rasocha.

Odkud a kdy přesně sem byl stávající hodinový stroj přivezen, není jasné. Ještě v roce 1970 tu stál jiný. „Neobjevil jsem žádný štítek nebo jiné označení, jak je tento stroj starý. Podle vzhledu a konstrukce může být tak z konce devatenáctého nebo ze začátku dvacátého století,“ vysvětluje kostelník Rasocha a dodává, že se jedná o největší hodinový stroj v Havlíčkově Brodě. Na jeho rámu si každý může přečíst, že byl vyroben v proslulé čáslavské firmě K. Adamec.

Místo koleček rádio

Hodiny v současné době neodbíjejí. Mechanismus, který by bylo potřeba opravit, je skrytý až pod cibulí věže, kam je velmi obtížný přístup. S opravou se nyní nepočítá.

Vedení města totiž plánuje, že současný stroj bude nahrazen elektronikou, která by hodiny dokázala pomocí radiového signálu seřídit na sekundu přesně. Odpadlo by tak pracné manuální nastavování.

I v případě výpadku proudu by se po obnovení dodávek hodiny samy srovnaly. Odbíjení bude možno nastavit podle potřeby, třeba v noci by hodiny vůbec nemusely odbíjet.

Ve věži se bydlelo

Až do sedmdesátých let minulého století se o hodiny staral hlásný, který bydlel v malém bytě pod střechou věže. Hned u místnůstky s hodinami stojí dřevěný rumpál, kterým sem rodina hlásného vytahovala palivo a nákupy.

„V roce 1970 tu o nich Československá televize natáčela dokument Z vysokého rodu. Tady kolem toho rumpálu běhali jako nějací otroci, elektrický vrátek jim tenkrát nikdo nezařídil,“ s úsměvem komentuje životní podmínky zdejších dávných obyvatel Rasocha.

Rodině hlásného dělalo ve výšce společnost dokonce i domácí zvířectvo. Po mnohem pohodlnějších dřevěných schodech lze vystoupat do vyššího patra, kde býval zdejší zvěřinec. „Tady údajně měli husu a kozu,“ ukazuje kostelník poměrně prostornou místnost vedle bývalého suchého záchodu. „Kozu prý spouštěli dolů rumpálem. Nevím, zda je to pravda, nebo jen nějaký výmysl,“ říká kostelník.

Na stěnách je několik starých černobílých obrázků, jinak je místnost prázdná. Zbývá posledních pár schodů a návštěvník se ocitá v obytné části věže.

„Tak tady žila rodina Gródlů se šesti dětmi a psem,“ ukazuje Rasocha několik čtverečních metrů obytné plochy. Místnosti dnes zdobí veselé dětské výkresy. Bývalou kuchyň prozrazuje sporák na uhlí. Jinak tu po tehdejších obyvatelích nezbyly skoro žádné stopy, možná až na přípojku vody a plynu. Ve větší místnosti jsou ještě dnes stará plynová kamna.

Bydlení to bylo velice skromné, ale zato s výhledem, jaký v Brodě nikdo neměl. Z ochozu věže, kam vedou dveře bývalého bytu, je Havlíčkův Brod jako na dlani.

Zvonil se i umíráček

„Tohle je umíráček,“ ukazuje kostelník na ochozu věže malý zvon zdobený četnými nápisy. Hlas podstatně většího zvonu umístěného kousek od umíráčku v minulosti oznamoval Brodským nepříjemnou zvěst – vypuknutí požáru.

Nyní lze z věže vidět rozestavěné náměstí. Auta čekající v koloně v Dolní ulici z výšky vypadají jako barevní brouci. „Chtěl jsem odsud udělat panoramatické snímky náměstí, ale tohle tu opravdu vadí,“ klepe Racocha na železnou tyč, která spojuje plot ochozu se střechou zrovna v místech, kam by bylo ideální umístit fotoaparát.

Cesta zpátky dolů je už o poznání snazší. Obezřetnost je ale stále na místě. „Pozor, tady je vyšší schod… a tady taky. Lidé to většinou nečekají,“ varuje průvodce před posledními nástrahami úzkých točitých schodů. Dnešní doba výtahů sice není tak romantická, ale zato má člověk podstatně méně šancí lehce přijít k těžkému úrazu.

Zuzana Klementová