VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Setkání s měsíčníkem svítivým? To teprve přijde

Havlíčkův Brod (FOTOGALERIE) - Josef Nikl, profesionální rybář z Vysočiny, podlehl kouzlu proudového potápění. Stejně tak mořím, zemím a ostrovům jihovýchodní Asie.

4.10.2011
SDÍLEJ:

Úlovky Josefa NiklaFoto: Archiv Josefa Nikla

„Byly blízko a všude kolem. Viděl jsem je nad sebou i pod sebou. Otáčel jsem za nimi hlavu, proplouval mezi nimi. Tiše se vznášely průzračnými vodami Indického oceánu. Nespěchaly, nevšímaly si mě. Svrchovaně důstojné a vyrovnané. Přání dotknout se jich bylo neodbytné. Udělal jsem to. Natáhl jsem ruku a jednu z nich pohladil. Byl to fascinující pocit. Takové bylo moje první setkání s mantou.“
Moře viděl Josef Nikl z Havlíčkova Brodu, autor úvodních vět tohoto rozhovoru, poprvé v jedenácti letech. Bylo to v Itálii v roce 1975. Tehdy netušil, že se vody moří a oceánů stanou, stejně jako potápění a ryby, jeho celoživotní a také cestovatelskou vášní.

Setkání s tajuplnými mantami jste už přiblížil. Jsou tak vzrušující i další podmořská setkání?
Určitě ano. Víte, lidé se potápějí z mnoha důvodů. Někoho lákají vraky lodí a fauna, která v nich žije. Jiný vyhledává velké a nebezpečné žraloky, velryby, další je okouzlen potápěním při korálových útesech nebo zkoumáním podmořských jeskyní. A já jsem se zamiloval do proudového potápění. Kde je proud, tam jsou i zajímavé ryby. Těžko se hledají slova, máte-li popsat pocity, které člověk prožívá třeba v okamžiku, kdy proplouvá tisícihlavým hejnem ryb.

Zmínil jste se o proudovém potápění. O co vlastně jde?
O podmořských proudech už každý určitě slyšel. Sestoupím do hloubky zhruba pětadvaceti metrů, vyvážím se tam, to proto, abych v té hloubce setrval, a nechám se unášet proudem většinou podél útesu. Zní to celkem idylicky, ale občas má člověk co dělat, aby se udržel. Navíc, má-li v ruce fotoaparát nebo kameru. A to já mám skoro vždycky.

Aby se udržel?
Ano. Vysvětlím to. Pokud chcete pořídit fotografii v proudu, musíte se jednou rukou zachytit někde za útes a druhou rukou fotografovat, což v silném proudu, který vám i třeba strhává masku z obličeje, není jednoduché. V posledních letech jezdívám s několika přáteli za potápěním hlavně do jihovýchodní Asie. Do Thajska, na Filipíny a do Indonésie. Na Bali, Flores nebo Komodo . V této části světa jsou tisíce a tisíce ostrovů a ostrůvků. Často neobydlených, protože na nich není voda. A u nich, nebo mezi nimi, se potápíme. Při korálových útesech, na volném moři, i na podmořských ostrovech třeba několik desítek kilometrů od břehu.

Dívali jsme se spolu na videozáznam, který jste tam pořídil. Proudy jsou mezi ostrovy jasně patrné. A co víry, které jsou na hladině také vidět? Jsou pro potápěče nebezpečné?
Bezpochyby. Stačí říct, že ty největší a nejdravější mají hloubku až několik set metrů. Opatrnost je rozhodně na místě.

Říkal jste, že se potápíte do hloubky kolem pětadvaceti metrů. Byl jste i hlouběji?
V hloubce kolem zmíněných dvaceti pěti metrů je nejvíce života. S počtem metrů ubývá barev, korálů a klesá i viditelnost, byť je voda zcela průzračná. Byl jsem i v hloubkách pod padesát metrů. Mám za sebou kurzy sportovního potápění, které člověka připraví i na tuto hloubku. Ale do těchto hlubin se pouštíme jen v případě, že to stojí za to, například kvůli velkým rybám či vrakům. Níž už nesestupuji. Není to ani nutné a za hloubkovými rekordy se nehoním.

Vraťme se k vašim podmořským setkáním. Ptát se, jestli jste potkal žraloka, je asi zbytečné, že?
Jak se to vezme. Setkání se žralokem útesovým, bělocípým nebo černocípým, oba druhy dorůstají délky dvou a půl metru, zase tak při potápění vzácná nejsou. Ostatní druhy žraloků již tak často vidět není. Na Filipínách jsem ale viděl i nádherné a vzácné žraloky liščí. Měří skoro pět metrů. Připomenu jen, že tento druh charakterizuje nepřehlédnutelná ocasní ploutev. Je dlouhá jako celé tělo žraloka. Potápěli jsme se za nimi na podmořském útesu asi ve čtyři hodiny ráno poblíž nádherného ostrova Malapascua. Připluli k nám z obrovské hloubky.

Jak se chovají k lidem?
Jako většina ostatních žraloků. Snaží se jim vyhnout.

Pod vodou samozřejmě fotíte a natáčíte. Co pěkného máte ve sbírce?
Vyjmenovat všechno není možné. Proto jen namátkou: chobotnice, sepie, želvy, korálové ryby, perutýny, ropušnice, tuňáky, zmíněné manty, rejnoky, delfíny, žraloky, murény a mnohé další a další. Baví mě fotografovat i takzvané makro, což jsou většinou miniaturní tvorečci, například nahožábří plži.

Existuje mořský živočich, s nímž byste se opravdu chtěl cíleně potkat, a prozatím se to nepodařilo?
Existuje a jsou hned dva. Tím prvním je mohutný žralok velrybí, který se živí jen planktonem a drobnými živočichy. Vím, že se vyskytuje ve větším počtu například během března na Filipínách u města Donsol, nebo na severu Dominikánské republiky. A tím druhým je měsíčník svítivý. Jde o nejtěžší kostnatou rybu velmi atypického plochého těla se zvláštními ploutvemi, vážící až dvacet metrických centů. Žije v hloubce několika set metrů, loví hlavně medúzy, korýše i plankton a k hladině připlouvá jen občas, do čisticích stanic. Pokud ji chce člověk vidět, musí se za ní do jihoasijských moří vypravit na podzim. Třeba k indonéskému ostrovu Nusa Penida.

Zmínil jste se o tom, že za potápěním jezdíte do jihovýchodní Asie jen s několika přáteli. Plavíte se po mořích a oceánech také sami?
Ne. Najímáme si safari lodě s kapitánem a dalším personálem. Najímáme si i místní potápěčské instruktory. Ti se potápějí společně s námi a loď nad námi s posádkou nás po celou dobu jistí. Praktikujeme intenzivní potápění. To znamená tři nebo čtyři sestupy pod hladinu denně. Pod vodou jsme pokaždé čtyřicet až šedesát minut. Po čtyřech či pěti dnech si musíme dát jeden nebo dva dny pauzu. Nezdá se to, ale potápění je docela náročný sport.

Safari lodě, instruktoři. Pro místní určitě zdroj obživy…
A nejen pro ně. Takzvané báze, což jsou vlastně potápěčské základny, které se na potápění a služby s ním spojené specializují, tam mají třeba Němci, nebo i Češi. My ale kontaktujeme většinou báze místní. Lidé v nich jsou přátelští, instruktoři se ve všem výborně orientují, znají lépe lokality a jsou levnější. Vědí, kde se v jakém čase vyskytují proudy i jaké ryby, a hlavně: vždy bezpečně stanoví míru možného rizika potápění na konkrétním místě. Před každým ponořením nás na vše potřebné upozorní.

Když už jsme narazili na ceny. Na kolik potápění v jihovýchodní Asii přijde?
Právě tato oblast je pro potápěče z cenového hlediska velmi příznivá. Nejdražší je samozřejmě letenka. Ubytování a stravování tam lze pořídit v řádu desítek, maximálně stovek korun za den. Potápěčský instruktor si vezme, v přepočtu za jednu zhruba hodinovou misi, asi dvě stě až čtyři sta korun. Najímáme si i nosiče, což bývají třeba na Bali většinou ženy. Potápěčská výzbroj přece jen něco váží a k lodi vám ji z místa, kde jste ubytováni, odnesou asi za 17 korun denně. A safari loď? Tu si lze pronajmout v Asii za zhruba jeden až dva tisíce korun za den.V této ceně je zahrnuto potápění, stravování i nocleh. A kromě toho, lidé tam jsou zvyklí smlouvat. Ceny lze v mnoha případech srazit významně dolů.

Jak často do jihovýchodní Asie létáte? A na jak dlouho?
Snažíme se vycestovat každý rok a vždycky minimálně na tři týdny. Obvykle odlétáme na jaře. Jen pro ilustraci: teplota vzduchu tam v tu dobu dosahuje kolem pětatřiceti stupňů ve stínu a voda v oceánu má i třicet stupňů. Naše parta čítá obvykle pět až deset lidí. Zjistili jsme, že to je optimální počet. Snadněji najdeme ubytování, snadněji najmeme instruktory, seženeme lodě či dopravu. V tomto počtu se můžeme lehko přidat i k jiným skupinám, které se tam za potápěním vypravily. Velice častými hosty tam jsou například Australané. Koneckonců, mají to poměrně blízko.

Mimochodem, vědí Thajci, Filipínci a Indonésané, že existuje nějaké Česko? Jak se s nimi domlouváte?
Mluvíme s nimi hlavně anglicky. A když náhodou nevíme, pomůžeme si rukama nebo nohama. Lidé tam jsou neobyčejně vnímaví, přívětiví a milí. Jsou velmi pohostinní a snaží se turistům vždycky vyjít vstříc. A co se týče Česka, znají ho díky fotbalu. Mnozí nám zpaměti vyjmenovali celé reprezentační sestavy. Nedvěda, Čecha a Rosického tam zná skoro každý.

Létáte za potápěním organizovaně s cestovními kancelářemi, nebo jak se říká, na vlastní pěst?
Zpočátku jsme skutečně využívali nabídek cestovních kanceláří, teď už si ale cíle našich cest vyhledáváme a vybíráme sami. V průběhu roku se vždycky domluvíme, kam se s největší pravděpodobností vydáme, počkáme na akci s levnými letenkami a já to pak prostřednictvím internetu logisticky a vůbec organizačně doladím. Díky tomu tu cestu vlastně prožiji dvakrát. Jednou při přípravě a podruhé pak ve skutečnosti. Naučili jsme se také improvizovat. Velkou výhodou je možnost po domluvě celé party na místě rozhodnout o dalším programu. Když se nám někde líbí, můžeme se klidně na místě zdržet, jak dlouho chceme, což s cestovkou nelze. Je to zkrátka dobrodružství se vším všudy.

Už víte, kam se vypravíte příští rok?
Znovu to bude s největší pravděpodobností Indonésie. Nadchlo nás letošní potápění kolem ostrova Komodo a rádi bychom se tam znovu podívali.

Jiná moře vás nelákají?
Samozřejmě s postupem času, pokud okolnosti dovolí, bych se rád podíval třeba na Palau nebo Galapágy, ale jihovýchodní Asie mi přirostla k srdci.

Kdy jste vlastně s potápěním začínal?
Bylo mi pětatřicet a přivedli mě k němu moji bratři a jejich kamarádi.

Opomeneme-li jihovýchodní Asii, kde všude jste se už potápěl?
Poprvé v moři to bylo v Chorvatsku, pak následoval Egypt a Rudé moře.

Na začátku jsme uvedli, že vaší celoživotní vášní jsou, kromě cestování, i ryby. Je to tak?
Je. Vystudoval jsem střední rybářskou školu ve Vodňanech, poté Vysokou školu zemědělskou v Brně, specializaci rybářství a vlastním rybářskou firmu. Ryby mě vlastně k velkému cestování přivedly. Už jako student jsem jezdíval na praxe třeba do Německa či Polska. Následovaly cesty na Balkán, do Itálie a Skandinávie. Na začátku jsme se zmínili o tom, že jsem moře viděl poprvé v Itálii. A právě na Itálii mám pěknou chlapeckou rybářskou vzpomínku. S mořem ale nesouvisí, stalo se to ve vnitrozemí na jakémsi jezeře. Díval jsem se tehdy brzy ráno se zaujetím na tamního rybáře, jak se chystá vyplout. Všiml si mého pohledu a pozval mě na loď. Na nic jsem nečekal a vydal se s ním. Rodičům jsem nic neřekl. Měli o mě strach. Na to jsem ale v tu chvíli vůbec nemyslel.Vrátili jsme se až pozdě odpoledne. S tím rybářem jsme lovili ryby do sítí, dovolil mi, abych mu pomáhal. A nakonec mi také nějaké ulovené ryby dal. Díky nim jsem tehdy unikl výprasku. Rybám zkrátka vděčím za hodně.

Autor: Jaromír Kulhánek

4.10.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Neprůstřelný je na podzim v krajském přeboru po třech kolech chotěbořský gólman Tomáš Dobrovolný (na snímku), který nepustil míč za svá záda 270 minut. Naposledy to bylo ve Speřicích, kde se s týmem radoval z výhry 1:0.

Soural: Nemá cenu dělat velké závěry, nyní je to o momentálním pocitu

Ilustrační foto.

Hanáci vyhráli také odvetu v Jihlavě

Vražda mezi cizinci: Došlo k ní na ubytovně v Humpolci

Humpolec – První letošní vražda na Vysočině se stala na začátku týdne v Humpolci na Pelhřimovsku. V pondělí časně ráno bylo na ubytovně v Pražské ulici nalezeno tělo pětačtyřicetiletého cizince bez známek života. Muž ležel na chodbě ubytovny. Pomoci mu nedokázali ani lékaři rychlé záchranné služby.

Požár zastavil výrobu v Kronospanu. Firma tvrdí, že šlo o zkrat

Jihlava – Více než deset milionů korun. Taková je bilance sobotního rozsáhlého požáru v jihlavské společnosti Kronospan v ulici Na Hranici v Jihlavě-Bedřichově. Hořela hala, ve které se zpracovávají OSB desky, dokonce musel být vyhlášen třetí stupeň požárního poplachu. Oheň proto na několik dní odstavil výrobu ve firmě.

V muzeu se bude mluvit o pokladech na Vysočině

Chotěboř – Zajímáte se o poklady? Rádi o nich čtete? Nebo dokonce jste jejich vášnivým hledačem? A jak to vůbec se stavem pokladů na Vysočině vypadá? Odpovědi nejenom na tyto otázky dostanete v úterý 5. září od 17 hodin v městském muzeu v Chotěboři.

Děti si ve žďárském parku hrají v balících slámy

Žďár nad Sázavou - Na šest desítek balíků ze slámy tvoří bludiště na okraji žďárského parku Farská humna. Dočasnou venkovní hernu pro děti tam vybudoval žďárský výtvarník Michal Olšiak.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení