Dospělý pták má hnědý ocas, křídla, boky a hrdlo s černými šípovitými skvrnami, bílé břicho, šedý zátylek a hlavu s bílým pruhem nad okem. Zobák je žlutý, končetiny hnědožluté. Barvy působí značně kontrastně. Samice a samec nejsou rozeznatelní.

Migrují k nám na zimu

Proč velká hejna kvíčal vidíme jen od podzimu do jara? Je to převážně tažný druh, migruje k nám až na zimu. Zatímco počet celoročně hnízdících párů je v Česku odhadován na průměrně půl milionů, zimujících jedinců bývá až trojnásobek. Kvíčaly přilétají ze severu, nejpočetnější hejna mají až 3 000 ptáků. V březnu a dubnu potáhnou zpět. Kvíčala je původem sibiřský pták. Střední Evropu osidluje od 19. století. Zajímavé je, že dříve byla k vidění v Čechách než na Moravě. Island, Grónsko a Britské ostrovech osídlila až ve druhé polovině 20. století.

Jednu dvě utluč v hmoždíři…

„Vezmi asi 24 kvíčal nebo drozdů, čistě je ober a střívka vytáhni, ptáky přemej. Pokrájej několik cibul nebo jednu velkou na nudličky, vymaž kuthan hodně máslem, cibuli naň vysyp, ptáky, trochu osolené, na kuthan narovnej a tak dlouho je péct nechej, až cibulka hezky zčervená; pak je vezmi ven, prsíčka pěkně vykrájej a na jiný kuthan narovnej. Odřízky v moždíři dobře utluč, ke hnědé cibuli dej a chvilenku dusit nechej. Nalej pak na to půl žejdlíka rakouského vína a tři čtvrtky hovězí polívky, přidej k tomu půl strouhané, do zlatova usmažené žemličky, nech trochu povařit, pak na prsíčka proceď, nech ještě chvílku vařit, přidej citronové kůry, pěkně na mísu urovnej, omáčkou polej a věnec z máslového těsta okolo urovnej. Že se kvíčaly takto v domácnosti připravit a celé nechat mohou, netřeba připomenout. V takovém pádu se nanejvejš jedna neb dvě v moždíři utlukou, a ostatní celé se nechají. Prsíčka jen při hojnosti ptáků a při hostině pro ouhlednost se vykrájejí, co hospodyňská kuchařka snadno sama nahlédne.”

Recept na kuchyňskou úpravu kvíčal Magdalena Dobromila Rettigová napsala před 170-180 lety. Text už je jenom lahůdkou literární.

Myslivecký zákon z roku 1965 kvíčalu ještě počítal mezi druhy zvěře užitkové. „Pamatuji, že se běžně střílely, masa na nich bylo ještě méně než na holubech, vyplňovaly se proto nádivkou”, vzpomíná myslivec Jaroslav Kolek z Přibyslavi.

Dnes je kvíčala celoročně chráněna. Takže již nepoznáme, zda kulinářskou latinou je tvrzení, že nejchutnější kvíčaly na talíři byly ty, které se živily kuličkami jalovce; jejich maso prý mělo výraznější chuť. Zřejmě proto má kvíčala v některých jazycích své jméno po jalovci.

Český rozhlas nahrál zpěv kvíčal a slovně ho popsal tak, že se často ozývají drsným a hlasitým, v rychlém sledu křičeným „gag šak šak šak“. Zpěv je tvořen ze švitořivých, drnčivých a hvízdavých tónů.

Ivo Havlík