Mohli se osobně setkat s Dagmar Lieblovou, ženou, která prožila peklo nacistických vyhlazovacích táborů.

„Narodila jsem se v Kutné Hoře, kde byl můj otec praktickým lékařem. Žili jsme šťastně a spokojeně až do června 1942, kdy jsme byli všichni, tedy mí rodiče, mladší sestra, babička a já, deportováni do Terezína," začala svoje vyprávění sympatická a energická žena, které by nikdo nehádal, že už překročila osmdesátku.

Besedu s tlumočnicí a překladatelkou, předsedkyní terezínské iniciativy uspořádalo havlíčkobrodské gymnázium v rámci středoevropského projektu Komunitní školy, školy jako generátory občanské společnosti, která učí studenty občanským postojům, jako je humanita a demokracie.

„Naši studenti navštívili v minulosti tábor Osvětim a dá se říci, že to s nimi hodně otřáslo. Proto považujeme za podnětné zprostředkovat jim setkání s někým, kdo hrůzy vyhlazovacích táborů zažil na vlastní kůži," vysvětlil ředitel gymnázia Hynek Bouchal. Dagmar Lieblová o svých zážitcích sepsala knihu Příběh Dagmar Lieblové, natočen byl podle ní i krátký film, který bez zbytečného patosu vypráví o osudu jedné z mnoha židovských obětí, přesto musí divákem otřást.

Člověk nesměl rezignovat

„Jsem tady vlastně omylem," odpověděla Dagmar Lieblová studentům na otázku, jak se jí podařilo přežít. V seznamu, který rozhodoval o tom, kdo z židovských zajatců bude odvelen na nucené práce a koho čeká smrt v plynové komoře, někdo spletl u tehdy patnáctileté Dagmar datum narození, což jí přidalo pár let a posunulo ji do skupiny Židů, kteří měli odejít na nucené práce v Bergen Belsenu u Hamburku. Přestože Dagmar Lieblová dneska hovoří o svém tragickém osudu s nadhledem, není možné, jak zdůraznila, tyto zážitky zapomenout. Z koncentráku se vrátila z rodiny jako jediná.

„Člověk se musel obrnit, nesměl rezignovat, jinak by ho čekala jistá smrt. V tomto prostředí se lámaly lidské charaktery. Někteří lidé se neuvěřitelně změnili, bohužel k horšímu. Mně po návratu domů pomohlo vyrovnat se s tragickými vzpomínkami to, že jsem potkala svého muže a mám krásnou rodinu," konstatovala dnes doktorka filozofie, která několik let působila s rodinou i v daleké Ghaně, kde učila na Institutu for Languages.

Přesto i v tak kruté době bylo možné uchovat si pár pěkných vzpomínek. „V Terezíně jsem bydlela s maminkou v ženských kasárnách, ale zanedlouho jsem se přestěhovala do takzvaného dívčího domova mezi stejně stará děvčata. Přes den jsme pracovaly v zahradě, po večerech se pak učily. Jídla bylo opravdu málo, trpěly jsme avitaminózami a nejrůznějšími infekčními chorobami. Navíc jsme vedly každodenní boj s nepříjemným hmyzem. Ale přesto, nebo možná právě proto jsme měly spousty jiných zájmů. Zajímala nás například poezie, hudba, literatura a také jsem navázala přátelství, která přetrvala až do dneška," zavzpomínala Dagmar Lieblová. Společně s ní navštívil havlíčkobrodské gymnázium rovněž bývalý pedagog, dnes regionální historik Marek Lauermann. Je autorem několika knih nazvaných Zapomenutí sousedé, které se věnují zaniklým komunitám Židů na území Kutnohorska. Marek Lauermann se zabývá intenzivně tematikou holocaustu. Jak upřesnil, rád by příští rok v Havlíčkově Brodě zorganizoval vzpomínkovou akci nazvanou Šoa (hebrejsky zničení, záhuba, zmar), kdy se v určitý den po určitou dobu čtou nahlas ze seznamu jména židovských obětí z doby holocaustu.

Kdo je Dagmar Lieblová ?
Narozena 1929 v Kutné Hoře. Otec byl židovský lékař. Jako dítě prošla koncetračními tábory Terezín, Birkenau a Bergen Belsen. Přežila jediná z celé rodiny. Do Československa se vrátila v červenci roku 1945. Vystudovala němčinu a češtinu na Filozofické fakultě UK v Praze. Vdala se roku 1955, má tři děti. Po roce 1989 se podílela na zakládání Terezínské iniciativy, která pečuje o památku českých Židů. Je nositelkou Řádu T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv, je překladatelka a tlumočnice.