Přemítal jsem, co bych o snímku řekl člověku, který se na jeho zhlédnutí teprve chystá.

Asi to, že tvůrci udali příběhu, který je díky našim filmovým dokumentaristům a žurnalistům obecně dobře znám, zbytečně zběsilé tempo. Děj servírují tak rychle, že divák nemá šanci pochopit, proč se mladá česká prvorepubliková herečka do nacistického ministra propagandy vlastně zamiluje, což je bezesporu stěžejní okamžik celého snímku.

Pověděl bych mu, aby se připravil na scény pitomě nasládlé filmové romantiky ve stylu Rosamunde Pilcher (Baarová v dešti utíká od svého již zavrženého milence Frölicha do auta k Josefu Goebbelsovi, kterého miluje pro jeho inteligenci) i na přihlouple bombastické scény á la Mumie se vrací (zkřivená tvář Goebbelse v plameni snad pekelném při milostné extázi).

„Uvidíš ale i sekvence doslova jako vystřižené ze Snowboarďáků (mlsné čekání alespoň na jedno malé sahnutí), neskutečně toporného a zřejmě nejhoršího Hitlera, kterého jsem kdy ve filmu viděl, a dva herce, jenž v žádném případě nepřekonali v Lídě Baarové, přestože hráli velmi důležité role (Frölicha a Goebbelse), výkony, které kdysi oba předváděli ve stupidním rakouském seriálu Komisař Rex."

To vše by ode mě ten člověk slyšel, ale návštěvu kina bych mu nerozmlouval. Protože přesvědčit se musí každý sám.

Protože životní příběh Lídy Baarové, který ve skutečnosti nabral rozměrů snad až antických tragédií, si filmové zpracování opravdu zaslouží.

A že se v tomto případě moc nepovedlo (byť představitelka titulní úlohy dělala, co mohla, a rozhodně nepropadla), v tom žádnou roli nehraje.