Za financováním celého projektu stojí Spolek pro obnovu Českého království a loajální občané se svými dary.

Datum nebylo vybráno náhodně. Protože na 17. srpna 1887 připadlo rovněž narození posledního císaře a českého krále Karla I. Habsburského.

Poslední císař rakouský, král český, apoštolský uherský král etc. etc. Karel (celým křestním jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Otto Maria) se narodil 17. srpna 1887 na zámku Perssenbeug v Dolním Rakousku jako příslušník jedné z nejstarších dynastií světa.

Proroctví jeptišky

Z rodu Habsburského vzešlo devatenáct císařů Svaté říše římské a dvacet českých králů, dědiců královské krve Přemyslovců, Lucemburků a Jagellonců. Karel byl prvorozeným synem arcivévody Otty Habsbursko-Lotrinského a saské princezny Marie Josefy.

Následník trůnu František Ferdinand d´Este zastřelený v Sarajevu byl jeho strýc.

To, že se Karel I. stane vladařem, kterého čeká těžký osud, byť byl následnictví v pořadí čekatelů na trůn poměrně vzdálen, údajně předpověděla řádová sestra Marie Vincentie. Jeho dětství bylo podle historiků prosté a šťastné, ačkoli jeho otec, voják a milovník žen vyhlášený svými společenskými excesy, mu nemohl jít dobrým příkladem. Péči o výchovu nahrazovala zbožná matka. Ačkoli byl Karel příslušníkem arcidomu, studoval na vídeňském Schottengymnaziu – sice prestižní, ale veřejné škole. Další vzdělání pak získal v Praze, na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Od roku 1906 žil na Hradčanech a u významných univerzitních profesorů se věnoval studiu oborů, v tradici vzdělávání příslušníků arcidomu obvyklých, což byla historie, ekonomie, práva.

Jak bylo zvykem v habsburské rodině, už v šestnácti letech byl arcivévoda jmenován poručíkem a v roce 1905 v císařské armádě nastoupil službu nejprve formálně u husarského pluku svého otce a poté v roce 1908, už jako plnoletý, naostro u dragounského pluku č. 7 vévody Lotrinského, jehož štáb v té době sídlil v posádce Brandejs nad Labem.

V bývalé jezuitské koleji přímo naproti poutnímu chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi Karel I. vykonával každodenní důstojnickou službu. Jako byl pro svou svědomitost, spolehlivost, otevřenost a kamarádství Karel oblíben mezi vojáky, tak byl pro svou milou a přátelskou povahu, dobrosrdečnost a skromnost oblíben mezi občany města a okolí, s nimiž se rád stýkal.

Ve Františkových Lázních začal příběh Karlovy celoživotní lásky a manželství, z něhož vzešlo hned osm dětí. Jeho životní družkou se stala princezna Zita z panovnického rodu Bourbonsko-Parmského ( 9.5.1892 – 14. 3. 1989), která po matce z rodu portugalských králů Braganca zdědila krásu a temperament. S manželem se znala prakticky od dětských let. Po zásnubách ve vile Pianore v italském Toskánsku bylo datum sňatku stanoveno na 21. říjen 1911, a v rakouském poutním místě Mariazell.

Před svatbou se Zita setkala se zvláštním prorockým slovem papeže Pia X., který, žehnaje jejímu sňatku, označil Karla za příštího císaře – v době, kdy ještě nikdo netušil nic o budoucích dramatických osudech monarchie. „Bude odměnou Boha Rakousku za to, co Rakousko vykonalo pro církev," řekl tehdy o Karlovi svatý Pius X.

Císařovna Zita v následujících letech beze zbytku naplnila přání svého manžela, který jí ve svatební den řekl: „Nyní si musíme vzájemně pomáhat do nebe". Do smrti mu zůstala nejspolehlivějším a nejvěrnějším přítelem i rádcem, a v dobrém jej posilovala ve chvílích, kdy zůstal při svém poslání zcela opuštěn.

Koncem krátké svatební cesty, dne 28. listopadu 1911, přijel Vysoký pár Karel a Zita s velkou slávou do Brandýsa. Arcivévoda se vrátil do své posádky v Čechách k vojenským povinnostem i k obyčejnému, v zásadě prostému dennímu životu. Jak císařovna Zita později mnohokráte vzpomínala, v tomto městě novomanželé prožili jediné opravdu šťastné měsíce společného života. V roce 1912 musel arcivévodský pár odcestovat do Haliče, až na tehdejší hranice Rakousko-Uherska s Ruskem. Karel se Zitou se do Brandýsa stále vraceli, na soukromé i oficiální návštěvy, a zámek Brandýs nad Labem, který si v roce 1917 císař Karel koupil, zůstal jeho osobním sídlem až do konce monarchie. K Brandýsu, k zámku i městu, se později císař Karel I. vracel vzpomínkami, sem možná směřoval své marné naděje na trochu osobního štěstí i poté, co jeho úsilí o mír bylo zmařeno a staletá říše se rozpadala.

Kruté dědictví

Když v listopadu 1916 v Schönbrunnu umíral František Josef I., byl si vědom, jaké strašlivé dědictví svému nástupci zanechává: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších. Byl bych rád, kdybych toho byl Karla ušetřil" Karel se 21. listopadu 1916 stal císařem a králem padesátimilionové mnohonárodnostní říše, zmítané v nekonečném neštěstí světové války, na níž neměl žádný podíl.

Možná, že starý císař František Josef I. vědomě chránil svého nástupce od tíhy osudové odpovědnosti za vypovězení války Srbsku, když jej v rozhodující chvíli dne 7. července 1914 nepřizval ke zvláštnímu zasedání ministerské rady. Karel však válku zdědil a v prvním manifestu, kterým se obrátil ke svým národům jako nový panovník, ohlašoval: „Chci činiti vše, aby hrůzy a oběti války byly co nejdříve zažehnány."

Mladý císař soustředil veškeré své úsilí ke zmírnění válečné bídy, pokoušel se i dosáhnout smíření národů své říše. Po nástupu na trůn odstranil vojensko-byrokratickou diktaturu a obnovil právní stát. Poprvé od začátku války svolal parlament.

„Je Mou neotřesitelnou vůlí vykonávat Prozřetelností Boží Mně svěřená práva a povinnosti takovým způsobem, abych vytvořil základnu pro utěšený a požehnaný vývoj všech Mých národů. Politika nenávisti a odplaty, živená nejasnými poměry, vyvolala světovou válku. Až tato válka skončí, bude muset být nahrazena politikou usmíření. Tento duch musí zavládnout také uvnitř státu. Je zapotřebí s odvahou a rozmyslem, při vzájemné vstřícnosti, uspokojit tužby národů. Ve znamení takovéto smířlivosti chci, s mocnou Boží pomocí, vykonávat Své vladařské povinnosti a chci jako první nastoupit cestu shovívavého odpuštění a přikrýt závojem zapomnění ony politováníhodné poklesky, jež se udály během války a vedly k trestnímu stíhání. Promíjím trest těm osobám, které byly odsouzeny civilními nebo vojenskými soudy za následující spáchané trestné činy: velezrada, urážka Veličenstva, urážka členů císařského Domu, rušení veřejného klidu, vzpoura."

Tak zněl text amnestie z 2. července 1917, které přední čeští politici (Kramář, Rašín) vděčili za záchranu před popravou a za svobodu. I když amnestie nenašla žádoucí pozitivní ohlas a Češi neprojevili za císařův vstřícný čin vděčnost, nemůže být pochyb o tom, že Karel činil vše pro mír, smíření, odpuštění, překonání nenávisti.

V roce 1919 napsal s velkou úctou francouzský spisovatel Anatol France: „Císař Karel chtěl mír. Byl jediným slušným mužem, který během války zastával odpovědnou pozici, ale neposlouchali ho."

Zrádce národa

Mírové snahy Karla I. Rakouského nebyly vládami válčících stran vyslyšeny. Na rozdíl od ostatních, mocností i zájmových skupin, jako byla Masarykova Maffie, neusiloval o mír vítězný a byl ochoten přinést v zájmu ukončení světového ničení oběti – vzdát se části území. Když tajná mírová jednání, která podnikl v březnu 1917 prostřednictvím svých švagrů Sixta a Xaviera Bourbonských, ztroskotala, stali se Karel a jeho žena Zita terčem nenávistné kampaně militaristů a nacionalistů, kteří jim vtiskli cejch zrádců. Jako jeden z hlavních úkolů své vlády vnímal zmírnění útrap zbídačené země a začal moderním způsobem řešit sociální otázky. V roce 1917 byl přijat zákon o ochraně nájemníků, o zřízení stížnostních komisí pro dělníky a v říjnu 1917 vzniklo ministerstvo pro sociální péči – první na světě. Karel I bojoval proti lichvě a na pomoc chudobou sužovaným obyvatelům Vídně dal k dispozici i prostředky dvora i svůj osobní majetek. Na konci dnů monarchie – po 700 letech – byl mladý císař nucen rezignovat a svou vlast opustit. Ještě ze švýcarského exilu, kam musel odjet 24. března 1919, Karel bránil likvidaci rodné země připojením zbylého Německého Rakouska k Německu.

Smrt v cizině

Zemřel v exilu na ostrově Madeira, velmi předčasně, v úplné bídě, vyčerpán a po velkém utrpení, dne 1. dubna 1922 v kruhu své rodiny, a zanechal manželku a 8 dětí. Pohřben byl v kostele Panny Marie. Když na Madeiru mohly přicestovat také děti a rodina byla konečně zase spolu, onemocněl chřipkovým zápalem plic.

Epidemie španělské chřipky byla po celé Evropě vražedná, ale císařská rodina, která z nedostatku finančních prostředků byla nucena žít o bídné stravě ve vlhké a nevytápěné vile ve stálých mlhách vysoko nad městem, nemohla pro Karlovo uzdravení udělat nic mimo své setrvalé a láskyplné péče. Dnem i nocí seděla císařovna Zita u lože svého manžela. Lékaři, kteří byli k nemocnému povoláni až ve chvíli, kdy soudobá medicína už neměla prostředky k záchraně, veškerou tehdy obvyklou léčbou jen násobili nemocnému utrpení. Svědectví o posledních dnech císaře ve svém deníku uchovala hraběnka Viktorie z moravského rodu Mensdorffů.

Ve vyhnanství se císař Karel až do konce života vracel k úvahám o společném osudu národů ve střední Evropě. Varoval před těžkými následky rozpadu monarchie, která byla vystavěna na ideji nadnárodní.

Být blahoslavený

Už v roce 1923 navrhl Wilhelm Miklas, budoucí rakouský spolkový prezident, že by císař Karel měl být prohlášen blahoslaveným. Dne 3. října 2004 beatifikoval papež Jan Pavel II. rakouského císaře Karla I. (jako český král byl označován Karlem III.) Jeho svátek byl ustanoven na 21. října, tedy datum jeho sňatku s princeznou Zitou Bourbon- Parma.

Beatifikace je předstupeň ke kanonizaci a liší se pouze tím, že kult beatifikovaného je spjat s místem jeho působení popř. hrobu. Církev zde již vyslovila s konečnou platností, že se jedná o člověka, který již dosáhl nebeského království a který je dáván ostatním za vzor pro jeho křesťanský život.

Článek byl napsán za pomoci dokumentu PhDr. Milana Nováka (rytíř Řádu sv. Řehoře Velikého a Záslužného řádu Rakouské republiky, nositel Pamětního kříže bl. krále Karla I., představitel Modlitební ligy císaře Karla I. v ČR).