VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Když už opravdu nemůžeš, tak vždycky ještě na šedesát procent můžeš

Havlíčkův Brod - Barbora Čelanská z Havlíčkova Brodu je českou rekordmankou i vicemistryní světa v hodu kuželkou. Chystá se na paralympiádu.

23.2.2013
SDÍLEJ:

Barbora Čelanská a pes Kačka.Foto: David Aubrecht

Dvacetiletá Barbora Čelanská z Havlíčkova Brodu se nepřízni osudu postavila s takovým elánem a pozitivitou, kterou bychom jí mohli všichni závidět. Dívka, která je po dětské mozkové obrně na vozíčku, rozhodně nenaříká. Razí heslo, že zkusit se má všechno. A začala se sportem. Za pár let, co se věnuje hodu kuželkou, má již na účtu stříbrnou medaili z Mistrovství světa juniorů v IWAS atletice, je stávající držitelkou českého rekordu a za čtyři roky se chystá na paralympiádu. Ráda plave, miluje smích, společnost a  všem vzkazuje: „Když o něčem sníte, jděte za tím!"

Jste stávající držitelka českého rekordu v hodu kuželkou. Moje vědomosti končí někde u bowlingu a myslím, že mnozí lidé na tom budou podobně, můžete nám tuto disciplínu trochu představit?
Je to paralympijský sport, určený pro lidi jako jsem já – s postižením dětskou mozkovou obrnou a na vozíčku. Hod kuželkou je disciplína vybraná právě pro fyzicky méně zdatné sportovce, aby ji dokázali zvládnout.

Jak jste se k tomuto sportu dostala a proč jste si vybrala zrovna hod kuželkou? Zkoušela jste třeba i jiné disciplíny?
Po základní škole jsem nastoupila do Jedličkova ústavu, kde jsem začala chodit do atletického oddílu. Zkoušeli jsme, co by mi nejvíce šlo, a právě s hodem kuželkou jsou velice dobré zkušenosti. Je to disciplína, která se u lidí s podobným postižením osvědčila.

Když už jste zmínila bowling, dají se tyto dva sporty trochu porovnat? Jak vypadá kuželka, se kterou házíte? Můžete si vybrat její váhu?
Kuželka, se kterou házíme, se té bowlingové vůbec nepodobá. Ta moje je dřevěná se  železným koncem. Její váha je předem daná, takže všichni hází stejně těžkou kuželkou, která se vždy před závodem ještě musí zvážit, jestli odpovídá normě. Ta je stanovená na 397 gramů. Samotná disciplína je vlastně hodně podobná hodu diskem.

Vzpomínáte si na svůj první závod? Jak jste ho prožívala?
Tak na ten si vzpomínám velice dobře. Do oddílu jsem nastoupila, zrovna když začínala sezona, a trenéři mě na první závod pustili po pěti měsících tréninku. Je o mně dobře známé, že jsem velká trémistka. A před závodem to bylo hrozné. Říkala jsem si: Já to nezvládnu, já si to hodím na hlavu a bylo mi špatně. Ale každému, komu o něco jde, ví, že umí a že na to má, tak prostě úplně vypne a hodí. Tréma mě opustila až po úplně posledním hodu, ale je také pravda, že čím častěji jezdím na závody, tím je to lepší a lepší.

A jak to vlastně dopadlo?
K mému příjemnému překvapení více než uspokojivě. Hned na svých prvních závodech jsem hodila rovných deset metrů, což mě dostalo na první místo. To byla další motivace věnovat se tomuto sportu i nadále.

Mimořádně úspěšný byl pro vás i loňský rok. Zpočátku jste se umisťovala na druhém místě za Vendulou Písaříkovou, ale ve 4. kole Českého poháru vozíčkářů se vám ji podařilo přehodit a zlepšit stávající český rekord na 14,51 metru. Také se vám podařilo získat stříbrnou medaili na mistrovství světa juniorů. Čekala jste takový úspěch?
Pro mě to bylo obrovské překvapení. Svoje první závody jsem házela ze svého elektrického vozíku dozadu. Na mistrovství jsem ale poprvé měla házet z vrhací kozy, což je taková, když to přeženu „židle", která je nastavená v určité výšce a pro každého je individuální, jakým způsobem z ní hází. Byly to vůbec mé první závody, kdy jsem si tento způsob měla vyzkoušet, takže jsme nevěděli, jak to dopadne. Jestli mi to bude svědčit nebo naopak.  Tak pak jsme všichni koukali, jak to dopadlo.

Povězte, jak často musíte trénovat?
Trénujeme třikrát týdně pod neustálým dozorem trenérů a asistentů z Jedličkova ústavu. Týdně je to tak šest hodin.

Jak vycházíte se svými soupeřkami? Přátelíte se, nebo je mezi vámi nějaká rivalita?
Musím říct, že mám štěstí, že jsem kamarádský a přátelský člověk, takže mezi sebou nemáme vůbec žádné problémy. Normálně se bavíme a radíme si. Když už se jde ale na hod, tak ztichneme, abychom se navzájem neznervózňovaly nebo nějak neovlivňovaly.

Chtěla byste do reprezentace České republiky?
Musím se pochlubit, že tahle možnost se mi už naskytla nebo spíš naskytne. A protože tvrdím, že vyzkoušet se má všechno, tak bych do toho určitě šla. Pokud to vyjde, tak letos také poprvé budu jezdit na závody do zahraničí. Chtěli bychom třeba na světový šampionát do Lyonu.

Jak jste reagovala na to, že jste byla vybrána mezi nejlepší sportovce Jedličkova ústavu?
Byla to pro mě velká pocta a obrovská odměna za všechnu tu dřinu. Vědomí, že to za to opravdu stojí.

Rodina na vás musí být velice hrdá, podporují vás ve vašem sportovním snažení?
Ano, velice. Jsou šťastní, že  jsem měla šanci se dostat do Jedličkova ústavu, kde je pro lidi s postižením možnost sportovního vyžití. Věděli totiž, že jsem se už odmalička chtěla něčemu věnovat. Viděla jsem to třeba u kamarádů nebo u taťky, který chodil hrát hokej na led. Chtěla jsem taky něco dělat. Oba rodiče ale věděli, že tady pro mě jako pro vozíčkáře neexistuje vůbec žádná možnost. V Jedličkově ústavu se ale sportu mohu věnovat naplno.

Co děláte, když netrénujete? Máte i nějaké jiné koníčky než sport?
Mojí velkou součástí života jsou hlavně kamarádi a společnost. Když mám tu možnost, trávím s nimi hodně času. V létě chodím také s Kačkou (Barbořin asistenční pes, pozn. aut.) ven, třeba do Vlkovska, do parku Budoucnost nebo se jen tak projít po náměstí. Taky ráda plavu a sleduji televizi. Hlavně na komedie. Jsem pozitivní člověk, takže vyhledávám smích.

Co vás dokáže motivovat, když musíte trénovat a třeba se vám zrovna vůbec nechce? Nebo se vám chce pokaždé?
Tak určitě mám někdy lepší den a někdy horší. Ale já tu atletiku nedělám ani tak kvůli těm úspěchům, slávě a  medailím, ale spíš proto, abych se mohla časem osamostatnit. Hlavně abych si udržela fyzičku a mohla být soběstačnější. Abych sama zvládla dělat věci, které jsou pro ostatní, co nejsou hendikepovaní, úplně obyčejné. Abych se dokázala postavit, udržet se, přesunout se z vozíku na postel a tak.

Na kterou chvíli nikdy nezapomenete? Jsou to vítězství, nebo třeba chvíle s přáteli?
Moc si cením toho, že to mohu spojit dohromady. Sport i kamarády, protože mám hodně dobrých přátel právě díky sportu. Čeho si nejvíce vážím je, že jsem poznala svoji kamarádku Aničku, která když má také závody, tak je tam se mnou a navzájem se povzbuzujeme. Jsem moc ráda, že to všechno můžeme prožívat spolu. Trému i vítězství.

Máte nějaký vzor?
Velice obdivuji svého nynějšího trenéra, Pavla Martínka, který byl a je velký sportovec. Věnoval se atletice a judu a právě, když se chystal na olympiádu, potkala ho nehoda, po které ohluchl a rok byl odkázaný na vozíček. Všechno se musel naučit znovu. Pracoval se svým tělem, tak aby uměl všechno jako před nehodou a nakonec se z toho dokázal dostat úplně sám. Teď je, co se týče těla, stoprocentně zdravý, ale bohužel je také absolutně neslyšící. Má takové heslo: Když už opravdu nemůžeš, tak ze šedesáti procent ještě můžeš. Nyní je trenérem v Jedličkově ústavu a pomáhá lidem, kteří se sebou chtějí něco udělat.

Co dalšího ve své sportovní kariéře i soukromém životě plánujete?
V nejbližších letech mě čekají závěrečné zkoušky na Obchodní škole, takže to bych chtěla také zvládnout. A když se mi to podaří nějak skloubit dohromady, tak bych chtěla za čtyři roky na paralympiádu. Také mě čekají další závody. O prázdninách mám v plánu třeba pět závodů v měsíci.

Máte veliký talent, ale za vašimi vítězstvími určitě stojí spousta tvrdé práce. Co vám nejvíce pomohlo? Podpora rodiny, přátelé nebo to vědomí, že to děláte pro sebe?
Mně nejvíce pomáhají právě tyto dvě věci. Moje okolí a  vědomí, že když budu takhle pokračovat, tak se osamostatním do takové míry, že budu moct třeba s kamarády bydlet v bezbariérovém bytě. Ráda bych bydlela někde v Praze, už jenom kvůli tomu, že tam je větší nabídka práce pro osoby s tělesným postižením a taky víceméně kvůli té atletice, protože kdybych zůstala tady v Brodě, tak bych se s největší pravděpodobností musela všeho vzdát.

Když už jste zmínila práci, máte nějakou vysněnou?
V rámci školy, kterou studuji, je předpoklad práce někde v kanceláři a podobně. Ale co se týče vysněné práce, tak by mě velice bavilo pracovat s dětmi.

Jak relaxujete?
Já už mám takovou nemoc, dalo by se říci „z povolání", že ani moc odpočívat neumím. Když už mám chvilku čas, tak místo toho, abych si třeba lehla, tak se zeptám svých spolubydlících na internátu, jestli nechtějí s něčím pomoct. Třeba se školou a tak. Zkrátka nejlépe se mi relaxuje právě s nimi. S kamarády. Já jsem velice společenský člověk. Neumím si představit, že bych byla někde odsunutá. Přátelé jsou pro mě hrozně moc.

Váš příběh jistě povzbudil spoustu handicapovaných lidí. A nejenom je. Všechny, kteří se bojí pustit za svým snem. Co byste jim vzkázala?
Řekla bych jim jenom to, že když neví, jestli něco zkusit, tak ať se obrátí na někoho blízkého. Jako já. Jednoho dne jsme přišly s mojí kamarádkou Aničkou do sportovního klubu Jedličkova ústavu a já jí říkala, ať to zkusí. A ona se za pár minut vrátila a já nikdy nezapomenu, jak mi řekla: „Jo, Barčíku, jsem tam a je to perfektní." A já jsem měla chuť jí říct, že bych to taky chtěla zkusit, ale byla jsem tak nervózní, že jsem to ze sebe nedostala. A ona to na mě viděla a řekla mi, ať to jdu taky zkusit. Tak jsem šla a ono to vyšlo! Všechno začalo právě kvůli ní. Takže bych všem vzkázala, ať to zkusí, ať se nebojí. Potom to stojí skutečně za to.

David Aubrecht

Autor: Redakce

23.2.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Petr Weiss
5

Sexuolog Weiss půjde k soudu v říjnu. Hrozí mu trest až šest let vězení

Ilustrační foto.

Vyděrač, který obtěžoval ženu ze Světlé, skončil za mřížemi

Pálenice se teprve rozjíždí, slabší začátek zavinily třešně

Vysočina – Padesát. Tolik pěstitelských pálenic funguje na Vysočině podle statistiky Celního úřadu pro Kraj Vysočina. Většina z nich však sezonu teprve startuje. Může za to nedostatek třešní. Palírník Roman Koudela z Polné na Jihlavsku začne až v září.

Středeční nehoda na D1: Mladý řidič se nevěnoval řízení, a to ho stálo život

Vysočina - Dvacetiletý řidič se plně nevěnoval řízení, nezareagoval na vzniklou situaci, a to pro něj nakonec bylo osudné. Tragická nehoda se stala ve středu kolem půl páté odpoledne na 93,5 kilometru dálnice D1 ve směru na Prahu. Ke středu dodávky a nákladního auta došlo v místě, kde se jen pár minut před tím odehrála jiná dopravní nehoda.

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Chcete mít přehled o kulturních, sportovních a dalších akcích ve všech regionech? Pak navštivte naši stránku www.tipydeniku.cz, kde najdete fůru inspirace co podniknout nejen o víkendu.

Śtáflova paleta v Havlíčkově Brodě má už číslo 26

Havlíčkův Brod – Akce s nejdelší tradicí. Každé léto se v Havlíčkově Brodě koná Štáflova paleta, týdenní setkání mladých výtvarníků. První ročník se uskutečnil už v roce 1991. Tenkrát sehnali hlavní organizátoři Štěpán Podešť a Tomáš Holenda jen pár zájemců, mezi nimiž nechyběl výtvarník Pavel Fiala nebo Daniel Koráb, dnes učitel gymnázia Havlíčkův Brod. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení