Například vloni v havlíčkobrodské nemocnici ošetřili stovku pacientů pokousaných psem. Letos je to už pětasedmdesát případů za prvních šest měsíců roku. Množí se i případy poranění kočkami či kopnutí koněm.

„Loni bylo ošetřeno sto případů kousnutí psem, devět poranění od kočky a dalších deset od jiných domácích zvířat. V letošním roce je to už nyní sedmdesát pět případů pokousání psem, šest od kočky, pak jsou tam nějaká kopnutí od koně a podobně," informovala výčtem ze statistik úrazových ambulancí mluvčí Nemocnice Havlíčkův Brod, Petra Černo.

Mezi pokousanými jsou podle lékařů jak děti, tak dospělí. U dětí se často jedná 
o domácí mazlíčky, s nimiž děti neumějí správně zacházet.

Ředitel chotěbořské městské policie Jiří Novotný 
a strážník Petra Šotkovská navštěvují pravidelně v doprovodu irského vlkodava Broučka základní i mateřské školy na Havlíčkobrodsku.

Celoživotní psychické trauma

Strážníci učí děti, jak správně komunikovat se psy a zvířaty vůbec, aby se vyhnuly možným nepříjemnostem.

Pokousání zvířetem, hlavně pak psem, může totiž mít 
za následek u některých jedinců, kromě samotného poranění, i nezanedbatelné psychické trauma. Panický strach ze psů pak člověka pronásleduje třeba i po celý život.

Paní Věru z Havlíčkova Brodu pokousal pes před dvaceti lety. Dodnes na to nezapomněla. „Otec domů přivedl psa, kterého našel někde venku na ulici. Pes byl starý, zřejmě se s ním dřív špatně zacházelo. Nesnášel děti. Museli jsme ho dát pryč, protože mě 
i bratra pokousal několikrát. Od té doby se psů opravdu bojím a mám z nich respekt. Když potkám někde na ulici samotného psa, i kdyby to byl třeba jen jezevčík, radši si zajdu oklikou, abych se mu vyhnula," posteskla si Deníku paní Věra.

Podle Petry Šotkovské dochází k pokousání dítěte psem nejčastěji v situaci, kdy dítě zůstane se psem samotné a bez dozoru dospělého člověka. Pes často malé dítě nerespektuje 
a dítě zase nedokáže odhadnout reakce zvířete. Šotkovská také vyjmenovala nejčastější chyby, ke kterým v kontaktu mezi dítětem a psem dochází.

Například jde o okamžiky, kdy dítě sahá psovi do misky, ruší ho při odpočinku v jeho pelíšku, ubližuje mu, bere mu hračky, nebo když dítě sahá na cizího psa," vysvětluje Šotkovská.

Obrovskou chybu dělají rodiče, kteří pořizují dítěti zvíře jako hračku. „Žádné zvíře nikdy nemůže být bráno jako hračka. Je to živý tvor se svými potřebami, které musí majitelé respektovat a zajistit," zdůrazňuje Šotkovská.

„Žádné zvíře nikdy nemůže být bráno jako hračka. Je to živý tvor se svými potřebami, které musí majitelé respektovat a zajistit," zdůrazňuje Šotkovská.

Jestliže rodiče chtějí dítěti pořídit nějaké zvíře, například psa jako kamaráda a společníka, měli by podle Šotkovské vybírat z plemen, která jsou jako společníci chováni už po mnoho generací a při výběru velikosti psa je potřeba zvážit fyzické možnosti dítěte.

Jak má dítě správně komunikovat se psem doma a venku?  Na cizí psy je nejlépe nesahat nikdy bez svolení majitele a veškerý kontakt mezi dítětem a psem mají vždy koordinovat dospělí.

Problém je podle Šotkovské i v tom, že určité signály, které vysílá člověk a pes, se liší. Co je pro nás  projevem přátelství, je pro psa naopak stimulem k útoku. „Například u psa je přímý pohled do očí výzvou k útoku, u lidí to znamená přátelský kontakt," uvádí Petra Šotkovská jeden z konkrétních příkladů.

Pokud už k pokousání psem, či jiným zvířetem dojde, je podle mluvčí nemocnice Petry Černo nutné vyhledat lékaře  a nechat se ošetřit. „Běžný postup je takový, že pacienta ošetříme a požádáme jej, aby do druhého dne, pokud ho nemá u sebe, donesl potvrzení od veterináře, že zvíře je očkované, bylo prohlédnuté veterinářem, který konstatoval, že nejeví známky jiné nemoci, například vztekliny," upozorňuje mluvčí.

Pokud není možné toto potvrzení získat, pak pacient musí navštívit infekční oddělení v nemocnici a konzultovat situaci s lékařem. „Obvykle bývá zahájena léčba, jako kdyby zvíře bylo infikováno, což samozřejmě záleží na zvážení lékaře. Naštěstí ve většině případů se podaří veterinární potvrzení získat. Ročně na infekčním oddělení končí tak dva až tři pacienti, u nichž musíme léčbu zahájit," konstatuje mluvčí Petra Černo.

Léčba proti možné vzteklině se provádí na infekčním oddělení sérií speciálních injekcí. V případě neléčené vztekliny totiž pacientovi nevyhnutelně hrozí  bolestivá a velmi krutá smrt.

Malý slovníček „psovštiny"
Zívání, stahování uší dozadu a zvedání tlapky v souvislosti s něčím, co psu není příjemné, znamená: „Mám strach, nechte mne být, prosím." Přikrčení, ohlížení a hledání únikového východu jsou jasným signálem: „Už toho mám dost, chci odejít!" Ukázání zubů, zavrčení, chňapnutí – to je varování: „Hned toho nechte, nenuťte mne kousnout!" Pysky jsou ohrnuty, odhalují nejen všechny zuby, ale celé dásně horní čelisti, hřbet nosu je silně zvrásněný.To je poslední varování, že fyzický útok může být spuštěn snadno. Lze ho přeložit: „Vypadni, nebo bude zle!"
Zdroj: Stanley Coren: Co má pes na jazyku