Do roku 1970 tam na úrovni dnešní vyhlídky žila rodina Grodlova. Žití to ale nebylo snadné. Na věž vede přes sto schodů a není to žádné široké schodiště. „Denně jsme je šlapali třeba osmkrát," vzpomíná Jaroslav Grodl. Do malého bytu bylo nutné dopravit vše, od dřeva a uhlí na topení až po potraviny. „Větší věci jsme transportovali vrátkem. Uhlí jsme pytlovali a pytle tahali po provaze nahoru. Byla to doopravdy dřina," popisuje Grodl.

Jak se vaše rodina do tohoto bytu dostala?
Celé to začalo tím, že otec neměl kde bydlet. Ve městě mu ale navrhli, jestli by nešel bydlet na věž. Mámě se tam moc nechtělo, ale časem si tady zvykla. Se stěhováním nám pomohli Němci. Tenkrát po válce je otec vozil na nucené práce. Potom jich šest dostal, aby nás do věže nastěhovali.

Jak vzpomínáte na dětství?
Nejhorší vždycky bylo, když máma zapomněla na kvasnice za dvacet halířů a muselo se pro ně jít dolů. Jinak to bylo hezký. Šlo o to si jenom zvyknout. Na hraní jsme měli tříkolku. Jezdili jsme s ní okolo po ochozu. Jenomže jsme měli málo místa. Mohli jsme jezdit akorát podél tří stran, pak jsme ji museli otočit a zase jet zpět. V zimě jsme si to pokropili a klouzali jsme se. Ale maminka nám to vždycky posypala, abychom neuklouzli a nepřepadli přes zábradlí. My jsme se nedali a v noci jsme vstali a pokropili to vodou znovu, abychom se mohli opět klouzat.

Jak jste tady žili, tak to probíhalo po technické stránce?
Základní suroviny, jako je pečivo, nosila každodenně matka po schodech nahoru. Dvakrát za měsíc, vždy když jsme obdrželi zálohu peněz a poté pak i doplatek, se uskutečnil větší nákup. Ten se pak tahal nahoru přes takový bubínek. A co se týče vody, ani s tou nebyly větší problémy. Horší to bylo v zimě.

Prý jste tady měli i zvířectvo, byla to nějaká tradice?
Ne, tradice to nebyla. Jednoduše jsme si řekli, proč si nepořídit třeba dvě slepičky. Trochu zrní jim koupíme a my pak budeme mít pár vajíček. Také jsme měli králíky. Ten přišel vždycky k chuti. Maso totiž bylo jen v neděli. Otec s matkou občas vedli rozepře kvůli holoubatům. Táta je nikdy nechtěl zabít a máma si stěžovala, že jich je tu moc.

Libor Blažek, Radka Kárníková