VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Nesmíme zapomínat na minulost, říká spisovatel

Krucemburk – Jak sám přiznává, nikdy ve škole nebyl žákem, který nosí samé jedničky. Ale lásku k dějinám, ať už regionálním nebo světovým, si ze škamen odnesl až do důchodového věku.

7.10.2012
SDÍLEJ:

Spolu s dvěma autory pracoval Pavel Vomela po dobu zhruba dvou let na knize Partyzánská odysea – osud Věry Pilařové. Jak už název nasvědčuje, kniha se věnuje hlavně osudu partyzánské spojky a pozdější údajné konfidentky gestava - Věry Pilařové.Foto: Deník/Jakub Janáček

Pavla Vomelu mnoho lidí na Havlíčkobrodsku zná jako člověka, který se již dlouhá léta věnuje psaní článků o různých kapitolách regionální historie.

Jednasedmdesátiletý muž se podílel také na tvorbě knihy, která se zabývá krutými protipartyzánskými represemi, které na přelomu let 1944 a pětačtyřicetkrát zasáhly nejen Krucemburk a okolí.

Hlavní postavou publikace je mladičká Věra Pilařová, která idealisticky chtěla napomáhat partyzánskému odboji, ale přitom se stala obětním beránkem nechvalně proslulého Miroslava Picha – Tůmy. Pilařová byla po válce dokonce obviněna ze zrady a napomáhání gestapu a v roce 1952 byla buď zavražděna, nebo spáchala sebevraždu.

Gestapo se snažilo přijít na stopu partyzánské organizaci Mistr Jan Hus, která nad podzim 1944 seskočila na Čáslavsku. Jejich stíhání se stalo osudným nejen mnoha obyvatelům Krucemburku, ale také lidem v Licoměřicích a Lipovci.

Je velmi pravděpodobné, že za mnoha akcemi brutálních gestapáků stál v pozadí i právě Miroslav Pich – Tůma, který působil ve výsadku jako politický komisař a zároveň působil i jako konfident gestapa. „Ti, kdo s ním měli tu čest, říkali, že to byl gauner," tvrdí Pavel Vomela. Tůma se po válce stal nejen poslancem Prozatímního národního shromáždění, ale i bestiálním vyšetřovatelem Ministerstva vnitra.

Dlužno dodat, že ho v roce 1995 dohnalo svědomí a bývalý člen desantu Mistr Jan Hus spáchal v roce 1995 sebevraždu.  Pavel Vomela se ale zabývá takřka všemi etapami let minulých.

Jaký jste byl žák ve škole?
Musím se přiznat, že hodně průměrný. Spíš takový trojkař (úsměv).

Proč tedy taková láska k dějinám?
Dějepis mě vždycky moc bavil a poměrně brzy jsem se začal zajímat i o regionální dějiny. Takové první bližší setkání s místní historií pro mne byla kniha od Aloise Bohumila Kohouta, která přibližovala pohled malého chlapce na válečné události v Krucemburku. Takové samostatné práci a bádání jsem se ale začal věnovat až v době, kdy jsem v tehdejší Křížové opět zakotvil natrvalo. V době, kdy se chystaly oslavy výročí 750 let existence Krucemburku, jsem se zapojil do příprav oslav, založili jsme Spolek přátel Krucemburku a shodou okolností jsem se stal jeho předsedou. A od té doby jsem začal psát většinu mých článků a textů. Ty první se věnovaly třeba pobytu Tomáše Garrigue Masaryka, nebo Janu Zrzavému. Začal jsem psát do Cesty Vrchovinou, Chotěbořského Echa, krucemburského zpravodaje a podobně. Věnoval jsem se různým výročím a píšu doposud.

Jako spoluautor jste se podílel na tvorbě publikace Partyzánská odysea – osud Věry Pilařové. Jde o váš největší počin?
Bezpochyby. Spolu s Milanem Kubínem a Hynkem Jurmanem jsme na ní pracovali velice dlouho. Já sám jsem se jí věnoval zhruba dva roky, vždy po několik hodin denně. Vstával jsem brzy ráno a třeba dvě a tři hodiny pracoval a pak jsem pracoval ještě třeba odpoledne.

Jak jste se k práci na této publikaci vlastně dostal?
Už dříve jsem napsal trochu větší práci o válečných událostech v Krucemburku a před lety jsem vypracoval i článek o zdejších lednových událostech roku 1945. Doktor Kubín si jej někde přečetl a později mě kontaktoval, zda bych neměl zájem o spolupráci.

Co vy a váš pohled na některé rozporuplné osobnosti, které se v knize objevují? Třeba Miroslav Pich – Tůma, nebo právě Věra Pilařová?
U Věry byl zásadní problém už vůbec v tom, že byla do těchto událostí zatažena. Byla to v té době mladinká slečna, která prostě neunesla tíhu událostí. Taky si představte, že byste nějaké šestnáctileté dívce svěřil takové úkoly. Byla to prostě oběť doby. A Tůma? V první řadě to byl zřejmě neskutečný gauner. Tedy alespoň tak o něm hovoří většina lidí, kteří se s ním během války setkali. Svým způsobem to byl také velký dobrodruh a také sukničkář.

„Na psaní na počítači jsem si nikdy nezvykl. Raději pořád pracuji na psacím stroji,“ říká s úsměvem Pavel Vomela. Jeho rozsáhlý zájem o historii je zřejmý i při pohledu na knihovnu v obývacím pokoji. V čem vlastně spočívala vaše práce? Patříte mezi typické badatele, kteří pracují v archivech mezi stohy papírů?
Fungoval jsem hlavně jako takový konzultant. Četl jsem různé dokumenty, které se událostí týkají, a vyjadřoval se k nim. Já se ale tolik do archivu, krom toho brodského nedostanu. Většinou mi Milan Kubín archiválie posílal a já na nich pracoval doma.

Jak se na tyto události díváte vy? Vy jste byl v té době malý chlapec, ale mnoha lidí, které jste osobně znal, se tyto události dotkly.
Víte, pořád a pořád se objevují nějaké nové skutečnosti, nebo dohady. Já už to vše beru s nadhledem. Ale jde mi o to, aby všechno zůstalo zachováno pro další generace. Na nic z toho se nesmí zapomenout.

Mimochodem, jaký má kniha úspěch?
Výtisky, které jsem měl já u sebe, jsou už prakticky rozebrány. Já sám jsem jich upotřebil více než stovku a už mi jich tolik nezbývá, takže se snad dá říci, že úspěch má slušný (úsměv).

Mnoho válečných témat se v posledních letech zpracovává do filmové podoby a o dalších událostech se často mluví v televizi či tisku. Jak se vy díváte třeba na film Lidice nebo na poválečné události u Dobronína?
Já jsem se třeba nedávno díval na film Tobruk a musím se přiznat, že se mi moc nelíbil. Přijde mi, že se v poslední době do kinematografie, která se zabývá válečnými roky, dostává až příliš mnoho komerce. A poválečné události? Nechci to nijak omlouvat, ale doba to byla velmi těžká a krutá. Zločiny se děly na obou stranách a asi to bylo vždy spíše o povaze konkrétních lidí.

A považujete potrestání zločinů, nebo jejich připomenutí za důležité i po tolika letech?
To ano. Smysl to má vždycky, i když mnoho těch, kteří si potrestání zaslouží, je již dávno po smrti. Ale je třeba dát jasně najevo, že lidský život je vzácný a nenahraditelný. To má opodstatnění vždy.

Neuvažoval jste i o tom, že byste se třeba zaměřil na další temné etapy našich dějin? Třeba na padesátá léta?
To ne, na to už mám opravdu málo času. Chci se věnovat jiným tématům.

Máte v Krucemburku nějakého svého nástupce?
Bohužel, nemám. Mladí lidé o to tolik nemají zájem, což je škoda. Snad na naše místní dějiny nezapomeneme jednou úplně.

Úryvek z knihy Partyzánská odysea

Jak již bylo uvedeno, konfrontace probíhala přes pootevřené dveře dveře z místnosti velitele stanice. Proč takovým způsobem? Přece víme, že později z této místnosti vyšla Věra Pilařová, která určila osobu Josefa Holíka mezi ostatními postavenými četníky a byla jimi taky viděna. Odpověď na to hledejme v tehdejším psychickém stavu Věry Pilařové. Je prokázáno, že se přímo v Krucemburku nervově zhroutila (ve svých šestnácti letech), když se dozvěděla od gestapa, jakou pro ně byla volavkou a jak ji partyzáni z jiné skupiny vodili za nos a vytěžovali ji. Gestapo se ji proto nejdříve asi snažilo co nejvíce izolovat od kontaktu se zatčenými osobami, možná i na její přání…

Okruh kolem Krucemburku byl uzavřen silnými vojenskými hlídkami. Všechny silnice byly obsazeny hlídkami SS a lidé na silnicích byli zadrženi od časných ranních hodin až do pozdního odpoledne, kdy už situace pro gestapo byla jasná. Gestapo mělo, jak vyprávěl očitý svědek, na kousku papírku napsán seznam občanů, kteří měli být zatčeni. První zátah byl proveden u Šešulků. Na dvoře četnické stanice se to jen hemží gestapáky a SS vojáky. Zatčení stáli dlouhé hodiny čelem ke zdi se vzpaženýma rukama. V této době je krutě mučen farář Karel Wiesner na faře. Bit na nahá chodidla, píchán pod nehty, byl zatčen i jeho bratr Zdeněk Wiesner, který v té době na faře bydlel. Zatčena Anna Zrzavá, zatčen obecní hajný Jaroslav Fiedler…

Autor: Jakub Janáček

7.10.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jak reklamovat koupený dům či byt

Ilustrační foto.

Vzala stopařku a přišla o pěněženku

Tvrdohlavě kráčím proti proudu

Žďár nad Sázavou /ROZHOVOR/ – Ještě během vysoké školy začala rodačka ze Žďáru nad Sázavou Michaela Horáková (25) budovat své sny, oprostila se od stereotypní společnosti a založila vlastní architektonické studio. K tomu přišla tento rok s vlastní módní značkou Mishe.

Dobrohostov opět naservíroval porci dobré muziky

Dobrohostov - Magické prostředí letního parketu v Dobrohostově opět přivítalo festival Stock Dobrohostov. Největší přehlídka regionálních kapel z Vysočiny přinesla nadupaný program a dobrou atmosféru. Tahouny letošního ročníku byly kapely Krausberry, Morava nebo Šohajka.

OBRAZEM: Úroda na Sádku je nejlepší za pět let. Suchu navzdory

Vysočina /ROZHOVOR/ – V nejzápadnější a nejvýše položené viniční trati Znojemské podoblasti právě dozrávají hrozny. Pro vinaře Lubomíra Lampíře z Vinařství Sádek u Kojetic a jeho spolupracovníky tím začíná jedno z nejnáročnějších období. Hrozny ze Sádku i z ciziny se začnou měnit v burčák a následně i ve víno. Vedla k tomu náročná sezona, která nejspíš přinese výjimečnou úrodu.

OBRAZEM: Krucemburk láká na výstavu květin

Krucemburk - Po dvou letech opět rozkvetly reprezentační prostory Úřadu městyse Krucemburk. Spolek zahrádkářů zde po celý víkend 19. a 20. srpna pořádá tradiční výstavu květin. Výstava je milovníkům kvetoucí krásy zpřístupněna vždy v době od 9 do 17 hodin.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení