Dnes kulturní památka po tři století, od roku 1648 do roku 1940, sloužila židovské komunitě v Habrech.  Na hřbitov, který je skryt v malém lesíku poblíž přírodní památky Kysibelská alej, se vstupuje od rybníčka skrze již nezastřešenou průchozí márnici.
Na dříve kultovním místě zůstalo v obvodu chatrných zdí zachováno asi 250 náhrobků, některé jsou jako nové, většina se však již více či méně rozpadla a část je dokonce povalena.

Nebožtík nesměl nocovat doma

Na židovských hřbitovech měly velký význam právě márnice, jejichž torzo zde stojí. Žid musel být pohřben ještě v den svého skonu, jeho tělesné ostatky nesměly zůstat přes noc doma. Pokud tzv. pohřební bratrstvo organizaci posledních věcí člověka v den úmrtí nestihlo, nebožtík byl uschován v márnici.

Zatím  se kopal hrob a bez jediného hřebíku dávala dohromady rakev. Truhla musela být z nehoblovaných prken, aby si alespoň v hlíně byli všichni rovni. V márnici bylo mrtvé tělo očištěno. Muže umyli muži, ženy výhradně ženy. Z márnice se na noc nesmělo odejít. Blízcí příbuzní si před pohřbem jako výraz smutku podle starého orientálního zvyku natrhli své oblečení. Židovská náhrobní architektura měla svá pravidla. Náhrobky, hebrejsky macevy, se vztyčovaly teprve dvanáct měsíců po pohřbu. V tzv. aškenázských komunitách stojí náhrobek u nohou zesnulého, v komunitách sefardských naopak u hlavy.

Náhrobky měly v průběhu dějin různé podoby, od prostých stél až po výstavné tumby. Ve středověku bylo zvykem psát na náhrobek legendy o životě zesnulého, vyzdvihovaly se jeho zásluhy. Na haberském hřbitově se na náhrobku Luisy Pickové, manželky obchodníka Bohumila Picka, můžeme například dočíst, že se „zcela věnovala své milované rodině".

Nyní se do kamene tesá pouze jméno, datum narození a skonu. Podle tradice se na hřbitov nosí kamínky. Zvyk jejich pokládání na hroby pochází z dob odchodu Židů z Egypta. Když putovali pouští, na hroby vršili kameny, aby zvířata těla nevyhrabala.

Hroby nelze zrušit

„Základní rozdíl mezi židovskými a křesťanskými hřbitovy spočívá v tradiční židovské zásadě nezrušitelnosti hrobů. Ostatky zemřelých mají zůstat na věky na tom místě, kde byly pohřbeny. Proto v případech, kdy zaplněný hřbitov nebylo možno rozšířit, navezla se na staré hroby vrstva zeminy a další zemřelí pak byli pohřbíváni o něco výš, nad původní hroby. Náhrobky z dolní vrstvy hrobů byly přitom znovu osazeny do nasypané vrstvy země. Proto jsou na některých hřbitovech náhrobky nahromaděné hustě vedle sebe," píše Jiří Fiedler v publikaci Židovské památky v Čechách a na Moravě.

Ivo Havlík