VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Přežil gulag. Milované létání tím ale skončilo

Když počátkem září 1939 napadli Němci Polsko, začala druhá světová válka. Na letišti v Polsku tenkrát působil pilot Imrich Gablech, který tři měsíce předtím uletěl s přáteli ze slovenského fašistického státu.

17.9.2016
SDÍLEJ:

Teprve po roce 1989 se Imrich Gablech dočkal rehabilitace a hodnosti generála. Dnes žije v nemocnici v Havlíčkově Brodě. Foto: Jan Černo

Dostal se do ruského zajetí a dva roky strávil v gulagu, kde dobýval uhlí nebo stavěl železnici. S podlomeným zdravím se dostal do Anglie, kde vstoupil do Královského letectva. Létat však už nemohl. Generál Imrich Gablech loni oslavil sté narozeniny.

Pocházíte ze slovenského Hrachoviště v okrese Myjava, kde jste se 4. listopadu 1915 v početné rodině rolníka narodil. Čím si přáli vaši rodiče, abyste byl?
Maminka chtěla, abych šel na kněze, všechno příbuzenstvo se už těšilo a já je při tom nechal. Od sedmi let jsem chodil do kostela ministrovat. Ve 14 nebo 15 letech jsem ale zjistil, že se mi líbí děvčata a že farářem nebudu. Začali se mi líbit letci. Tenkrát jsem si přečetl článek v novinách, že je nábor nových pilotů a zájemci že se mají hlásit ve Zvolenu. Tak jsem tam napsal. Jednou jsem přišel ze školy domů, matka ubrečená, podala mi psaní, že jsem přijatý. Bála se, že se zabiju.

V létání jste se pak zdokonalil v armádě.
V roce 1936 jsem nastoupil na vojnu, poslali nás do Chebu a pak do pilotní školy v Prostějově. Tam už nás čekala nejen teorie, ale i praktické létání. Výcvik jsme ukončili v září a pak nás rozvezli k různým leteckým plukům. Já jsem šel jako Slovák do Piešťan.

Na čem jste tenkrát před válkou létali a s čím jste pak uletěl za hranice?
Létal jsem na všem možném, ale nakonec jsme přes hranice uletěli na letounu Š-328 Šmolík, což byla moje oblíbená mašinka. Když 14. března 1939 vznikl Slovenský štát, sloužili jsme v Žilině, kde bylo malé letišťátko. Němci ho hned 15. března obsadili a my tři kamarádi jsme si slíbili, že Němcům sloužit nebudeme. A nechtěli jsme sloužit ani ve slovenském letectvu, protože to byli fašisté. Domluvili jsme se čtyři piloti, střelec, radiotelegrafista, druhý mechanik a zbrojíř. Čekali jsme, až nastane 6. nebo 7. červen, což byl svátek Božího těla. Letecký personál tenkrát dostal volno na koupání do lázní v Piešťanech, což bylo od letiště dost daleko. My jsme si zatím připravili letouny. Spočítali jsme si, že kdyby vystřelili na poplach, tak než se stíhači dostanou na letiště, už nebudou mít šanci nás dostihnout. Měli jsme tenkrát tři Šmolíky a jeden AB 10 a všem se nám podařilo odletět.

Vy jste tenkrát přistáli v Polsku na letišti v Deblinu. V Polsku jste zažil i počátek září 1939, kdy Německo napadlo Polsko a začala válka.
V Polsku jsme byli připraveni bojovat a také jsme bojovali. Byli tam i první tři padlí Čechoslováci, můj velitel z 64. letky Šandor, druhý byl nadporučík Kůrka a třetí poručík aspirant Pešička. Toho zastřelil policista, když přistál někde na poli. Chtěl se legitimovat, sáhl do kapsy, ale policajt myslel, že hledá zbraň, tak po něm střelil. My jsme pak ještě asi 16–17 dní létali po celém Polsku a zachraňovali, co se zachránit dalo. Když jsme pak odlétali z polského letiště, dostali jsme rozkaz přistát v Rumunsku. Dostal jsem aeroplán, kterému neukazoval palivoměr. Doletěli jsme až sedm kilometrů k hranicím Rumunska, do polského městečka Horodenka, kde nás ale v noci zajali Rusové. Museli jsme rozbalit všechna zavazadla 
a Rusové nám sebrali, co chtěli. A tak jsem se dostal do zajetí.

Tam jste poznal, jak se krutě chovají Rusové k Polákům, svým tehdejším nepřátelům.
Celé okolí už bylo obsazeno. Rusové leželi u kulometů a mířili na nás. Utéct nebylo kam. Napočítali nás celkem 18 letců. Zavřeli nás do maličké místnosti, čtyři dni jsme nedostali žádnou vodu ani chleba. Když jsme chtěli jít vykonat potřebu, muselo se jít po pěti, ať se někomu chtělo, nebo ne. My tři Čechoslováci jsme byli stále spolu, kromě mě ještě starší piloti Zdeněk Bachůrek a Mirek Havlíček. Druhý den ráno nás vyhnali všechny na palouček a začala prověrka. Šacovali nás a obírali o vše, co se jim hodilo. Jednoho Poláka odpráskli jako psa jen proto, že jim nechtěl dát snubní prsten, jedinou památku na svou manželku.

Vy jste byl potom jako nepřítel odsouzen za špionáž na nucené práce.
Zpočátku jsem pracoval v dolech. Rozdělili nás na brigády, jedna měla dvacet mužů s brigadýrem. Chodili jsme na denní a noční služby, já vždycky s Bachůrkem. O jedněch křesťanských svátcích jsme přestali dělat. Poláci jsou velmi zbožný národ, nebo tenkrát byli. A že nepůjdou na práci. Tak jsme to schytali. Vyhnali nás na nádvoří, odpočítali sto šedesát a hnali přes pole, louky a lesy, do jiného tábora. A tam jednou přišli úderem půlnoci, bylo to 4. března (1940), a že prý soudruzi Havlíček a Bachůrek mají jít do kanceláře. Já jsem tam ale musel zůstat. Rok jsem pak dumal, proč oba pustili a mě ne, až jsem na to přišel. Když nás chytili, nechal jsem se registrovat jako Slovák, nemohl jsem tušit, že Slováci napadnou Sovětský svaz. V květnu 1940 nás naložili do nákladních vagonů, kterým jsme říkávali, že jsou pro čtyři koně. Do každého umístili padesát lidí. Zavřeli, nechali jen škvíru, kterou šel vzduch, a vyjeli jsme. Jízda trvala tři neděle. Jeli jsme přes celou Ukrajinu a kolem okraje Moskvy. Pak jsme po řece a pěšky dorazili do prázdného tábora. Bylo tam tolik štěnic, že se daly sbírat. Štěnice vydrží velmi dlouho bez potravy a tyhle už byly průhledné jako igelit. Stavěli jsme tam železnici, která měla jít až na pobřeží k Severnímu ledovému moři.

Z gulagů vás vysvobodilo, když v létě 1941 Němci napadli Sovětský svaz a ze spojenců se naráz stali nepřátelé. A nepřátelé nepřátel se stali přáteli.
Jednou přišel strážný a říká nám: Tak, končíte a jedete domů. Nemohli jsme tomu uvěřit. Všechno jsme si sbalili a pak pochodovali tajgou asi 120 kilometrů. Narazili jsme na polní cestu, kde v kalužích stála zelená voda. Lehli jsme si jako psi, odfoukli pěnu a tu zelenou vodu chlemtali. Pak nás asi 40 kilometrů od Moskvy vysadili u nějakého sovchozu nebo kolchozu. Konečně jsme byli po tolika měsících volní. Ráno přišel politruk, že teď prý jsme na jedné lodi, že nám dají zbraně a budeme společně bojovat proti jednomu nepříteli. Rozneslo se, že se mají hlásit letci, tak jsem hned utíkal a byl jsem 199. Měl jsem kliku, protože jich brali 200. Vyjeli jsme na cestu, potkávali jsme další transporty a z jednoho byl cítit mrtvolný puch, jak od Leningradu vezli raněné a mrtvé. Dojeli jsme až do přístavu Archangelsk, kde už byli Francouzi a Angláni. Druhý den, bylo to šestadvacátého (září), nás naložili na loď a my vypluli. V Anglii ze mě byli překvapení. Měli seznamy a u jména Gablech byl křížek. Jak to, vždyť žiju, divil jsem se. Oni, že měli hlášení, že Gablech je mrtev.

Po dvou letech jste se dostal znovu k československé letce.
Ráno po snídani mi dali lísteček na vlak. Na nádraží přistavili prázdný vlak a do něj se hrnuli kluci i holky v leteckých uniformách. To bude asi můj vlak, pomyslel jsem si. Našel jsem prázdné kupé a za chvilku si ke mně sedla tři děvčata, waafky (příslušnice ženských pomocných sil). Holky se uchechtávaly, já dělal, že spím. Ptaly se, jestli prý jsem pilot a kolik jsem jich sestřelil. Byl jsem skromný, tak jsem jim řekl pět plus dva. Musel jsem se představit jako hrdina, to víte, byl jsem tenkrát mladý kluk. Pak jsem dojel do Wilmslow, kde bylo české středisko. V jednotce byli samí čeští kluci. Hned se to rozkřiklo: Gablech je tady, přijel z Ruska! Divili se, protože všichni říkali, že jsem mrtvý.

A pak jste konečně znovu usedl do kokpitu letadla.
Při prvním letu jsem omdlel. Naletěl jsem nad letiště k přistání, při ostré stoupavé zatáčce jsem ale ztratil vědomí. Všechny úkoly jsem nějak v podvědomí udělal, jakmile se ale kolečka dotkla země, omdlel jsem znovu. Jen jsem vypnul motor a držel kormidlo. Akorát vím, že se pak nade mnou otevřel poklop a velitel mě za límec vytáhl ven jako králíka z klece. Když jsem mu řekl, že jsem se vrátil z koncentračního tábora, z ruského gulagu, spustil na mě, proč se tlačím nahoru do vzduchu, když jsem nemocný. Vysvětloval jsem mu, že chci bojovat, že proto jsme utekli z domova. Pak jsem absolvoval pár letů u naší 311. bombardovací perutě, ale bylo mi pořád zle. Nemohl jsem jíst ani spát. Doktor mě ale vyhodil, že jsem simulant. Až velitel mě nechal odvézt sanitkou do nemocnice, kde jsem pil jen mléko a spal. Trvalo to šest neděl.

Vězení v gulagu vás připravilo o zdraví, takže jste se k létání už nedostal. Místo toho jste u Královského letectva sloužil u pozemního personálu.
Působil jsem na letišti jako návodčí. Pak mě poslali do královského sídla Windsor, kde jsem se setkal také s Pepíkem Koukalem, sestřeleným stíhacím pilotem, který byl popálený. Přišel o obočí, nos mu spravovali, místo prstů měl drápy jako sova. Jednou jsme šli spolu na tancovačku, já povídám, že netancuji, tak jdi, Pepíku, ty. Neuvědomil si, co má s rukama. Holka si ho odvedla, a když pak najednou uviděla jeho drápy, začala v kole ječet. Hudba přestala hrát, já Pepíka popadl a vypadli jsme. Podobně na tom byl František Truhlář z 311. bombardovací perutě, který měl ošklivě popálený obličej. Když po válce někde na ulici natrefil na maminku s dětmi, tak začaly ječet a žena mu řekla, že by s takovým obličejem neměl chodit mezi lidi. Zabil se při dalším letu, někdo říkal, že možná úmyslně.

Vy jste si pak udělal kurz leteckého kontrolora a sloužil „na zemi".
Až do konce války jsem sloužil na největším letišti v Británii, kde byla trojitá 
ranvej. Do prostřední přistávali ti, co byli nejistí, a do červené ti, kteří byli hotoví, rozbité kraksny, které hořely, nebo ti, co už letadlo neovládali. Stáli tam hasiči v azbestových oblecích a háky je hned odtahovali, aby mohli přistát další. Jednou v noci jsme museli zvládnout přistání stovky bombardérů. Piloti přistávali jeden přes druhého. Všem se to ale podařilo, žádný nehavaroval ani se nezabil. Já byl ale úplně hotový.

Po válce jste byl chvíli hrdina, ale pak jste jako zápaďák musel z armády pryč.
V srpnu 1945 mě poslali do Prahy, abych zřídil v Ruzyni letovou kontrolu. Připravil jsem, co bylo potřeba, a naši letci začali přilétat. 13. srpna přistáli všichni stíhači, celé perutě 310., 312. a 313. Pak se v průvodu děkovali Prahou, pochodovali jsme po Národní třídě na Staroměstské náměstí. Tam nás pozdravil prezident Beneš a bylo hotovo. Slíbili mi, že budu sloužit v Praze, ale pak mě převeleli do Havlíčkova Brodu. A 2. února 1949 mě vyhodili na ulici. Marně jsem hledal práci. Všude mi říkali, že by mě rádi zaměstnali, ale báli se StB.

Zadostiučinění jste se dočkal po roce 1989, kdy jste dostal státní vyznamenání a byl povýšen do hodnosti generála.
Toho generála mi měli dát už před deseti lety, abych si ho ještě užil. Mně už je to jedno, i když určitá satisfakce to samozřejmě je. Bylo mi už sto let. Prožil jsem dlouhý a krušný život. Byl jsem zdravý, ale od roku 1940 jsem chcíplý, nemocný na žaludek a žlučník. Kouřil jsem a pil. Vypil jsem v životě tolik alkoholu, že kdyby se vylil na podlahu v téhle místnosti, tak bychom tu museli plavat. Kdo přišel k letectvu, tak se musel naučit pít. Když se ohlížím zpátky, tak bylo dobře, že jsem šel do armády, a nelituji ničeho, co jsem v životě udělal, i když to bylo často krušné. Jsem vlastenec a bojoval jsem za Československo, ne za Slováky. Ze Slovenska jsem utekl, protože polovička Slováků byla fašistická. Kdybych se měl narodit podruhé, tak bych šel znovu ve starých šlépějích.

Autor: Radek Gális

17.9.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc.
AUTOMIX.CZ
20

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Malé pivovary zažívají boom. Na jejich nástup však hospody nedokáží reagovat a na čepu stále nabízí stejná piva.
1

Hospodští v Havlíčkově Brodě nereagují na nabídku malých pivovarů

Poškozenou vázu v muzeu nahradila kopie světelského kamenosochaře

Lipnice nad Sázavou – V kamenosochařském středisku v Lipnici nad Sázavou vznikla kopie vázy z 18. století, která teď tvoří jednu z dominant novoměstského zámku. Věrnou kopii pískovcové vázy vytvořil student světelské akademie Nicolas Vrána v rámci své maturitní práce.

Kuki se vrací domů. Chytili ho v Jihlavě

Jihlava – Tříměsíční pobyt ve volné přírodě Kukimu končí. Od tohoto pondělí ví o klokanovi, který utekl už v květnu svému majiteli z rodinné farmy v Mohelnici na Olomoucku, celá republika. V pátek ráno se ho podařilo pracovníkům jihlavské zoologické zahrady, hasičům a městským policistům chytit ve Starých Horách v lokalitě Červené domky.

Most nad Doubravkou je už minulostí

Havlíčkobrodsko - Do Nového Ranska, místní části Ždírce nad Doubravou na Havlíčkobrodsku, se motoristé jen tak lehce nedostanou. Most na silnici první třídy číslo 34, překlenující řeku Doubravu, totiž přestal existovat. Příčinou je jeho kompletní demolice.

Na zvířátka i aquazorbing zve Pavlov

Pavlov – V Pavlově se v sobotu 19. srpna uskuteční další ročník Pavlovských slavností.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení