Její příběh se odehrál před několika lety, v době, které se v české kotlině říká od nepaměti čas dušičkový. Je to doba pošmournosti a mlhy, kdy, s klasikem Janem Nerudou, pozůstalí přicházejí ke hrobům svých předků, aby na ně položili věnec a kytičku různé hodnoty, přitom nechali i tiše skanout slzu z oka, byť zesnulým nemohli za života přijít na jméno. O mrtvých jen dobře. V té době se paní Alena vypravila ke hrobům svých blízkých, kteří spočívají na hřbitově v Přibyslavi. Městě historickém, co kdysi dokonce i husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova poctil návštěvou, netuše, že tam přijde o život. Paní Alena tam naštěstí přišla jen o iluze, byť mohlo být mnohem hůř. Ale nepředbíhejme. Tou dobou bylo skoro poledne, mlha se zvedla, viditelnost byla víc než uspokojivá, což je pro následují příběh údaj velmi podstatný.
Paní Alena prošla po přibyslavském hřbitově, s lítostí spočinula okem na náhrobcích svých příbuzných a přátel, konstatujíc kolik jich přibylo. V tom zjistila, že není na hřbitově sama. Že na samém konci kráčí jakýsi statný chlapík s náručí chryzantém. „Hodný to synek", pomyslela si paní Alena, „zřejmě jde poděkovat na hřbitov své mamince nebo babičce že umřely včas a mohly mu odkázat slušný byt a spořitelní knížku." Jenže v tom paní Alena spatřila, neboť viditelnost byla velmi dobrá, že ten chlapík nepřináší, ale odnáší. Ano, a že není sám. O kus dál další statný habán okolní hroby zdatně plundruje, květiny a věnce sbírá do náruče a odnáší ke zdi, kde čeká třetí lump s dodávkou. Paní Alena je slušně vychovaná a věří, že krást se nemá a na hřbitově už vůbec ne. Její dříve narozené srdce se málem až zastavilo nad tou sprostotou. Využila toho, že s ohledem na její výšku ji lumpové mezi pomníčky neuvidí, proplížila se ven a na mobilu vyťukala kouzelné trojmístné číslo, které má přivolat muže zákona, ty, co nám pomohou a ochrání. „Někdo vám ublížil?" ozval se mladík, který podle hlasu mohl být pro paní Alenu synem, ne-li vnukem. „Nikdo mi neublížil, ale tady parta lumpů krade na hřbitově," odvětila věcně statečná dáma. „My teď nemůžeme přijet, můžete je nějak zdržet?" zněla odpověď.
No výborně ty ruko zákona, poslat starší paní zadržet bandu dušičkových zlodějů. „To bych nemohla," odsekla paní Alena právem naštvaně, „jsou to tři chlapi a já stará bába. Nechci, aby mi rozbili hubu." A tak mladý strážce pořádku zřejmě slíbil, že na ono místo dorazí, možná až přijedou posily, nebo až se kolegové vrátí ze zásahu proti mnohem větším lumpům. Paní Alena je nejen žena slušně vychovaná, ale také zvědavá. Posadila se na lavičku před hřbitovem a čekala, až přijede zástupce zákona zloděje zadržet. Čekala deset minut, dvacet minut, ušetřeme si počítání, čekala víc než půl hodiny a nic. To už trio dušičkových zlodějů i s dodávkou bylo dávno v trapu, aby mohli svoji kořist před jiným hřbitovem nabídnout ke koupi jiným pozůstalým, vše v duchu tržního hospodářství. Ano, pravda a láska skutečně nezvítězila. Pointa ve stylu Hollywoodu chybí. Lumpy nikdo nezadržel, paní Alena nedostala metál ani pusu od starosty, nemá ani oslavnou fotku do rubriky Černá kronika s titulkem Statečná důchodkyně dopadla zloděje.
Žižka přišel u Přibyslavi o život, paní Alena o iluze, že když zavoláme na kouzelné číslo, automaticky se dostaví někdo, kdo problém vyřeší.
A jaké z toho plyne poučení? Žádné! Nelze odsuzovat obyčejného, udřeného, špatně placeného českého policajta, který dnes a denně řeší případy krádeží narůstající geometrickou řadou. To vše ve společností, kde vám za bílého dne seberou nos mezi očima a ukradnou, co není pět metrů pod zemí zalité betonem. Ve společnosti, kde se megazloději pouštějí na svobodu s omluvou. Nevyčítejte mu, že ho hned nevyburcuje k zásahu krádež hřbitovního kvítí. Nemá na to už sílu.
Bohužel, smiřme se s tím, že po čtvrtstoletí samé tržní lásky se najdou lidé, kteří se neštítí krást na hřbitově za bílého dne. Opět se blíží čas dušičkový, buďme tedy ostražití a hlídejme si své hroby. Nebo možná místo drahé kytice jednou za rok, věnujme svým zesnulým předkům třeba jednou týdně láskyplnou vzpomínku. Tu nám nikdo neukradne. Aspoň zatím.