Na tom by možná nebylo nic extra divného, ale nyní již bývalí studenti a zkušení cestovatelé si však nevybrali žádnou turisticky „profláknutou" destinaci, nýbrž státy, kde na vás opravdu dýchne pořádná exotika. Během osmi měsíců dlouhé cesty tak dva sympaťáci, které minulou středu na náměstí v Ledči vítal početný hlouček přátel 
a rodiny, dojeli z Vysočiny až do Tibetu. Jeden z nich dokonce, jen tak mimochodem, vyhrál na cestě také mistrovství Nepálu ve sjezdu horských kol.

Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Írán, Pákistán, Indie, Nepál, Tibet, Čína, Kyrgyzstán, Kazachstán, Rusko, Ukrajina a Polsko. To je výčet států, které kluci ve své dodávce projeli, a dost možná tak jde o nejdelší cestu, kterou kdo z Vysočiny během uplynulého roku podnikl.

Jak vás vůbec napadlo se vydat na takovou cestu do Asie? Přece jen lokality, které jste projeli, nejsou turisticky úplně probádané…
JK: Oba toho máme procestováno po Evropě celkem dost. Ondra tráví každý rok 
v autě několik měsíců po závodech s horským kolem, já jsem během studií ve Španělsku žil taky několik měsíců 
v autě. A podívat se na východ, to nás hrozně lákalo.
OB: Jsou to země, kam člověk běžně na dovolenou nejezdí, a chtěli jsme na vlastní oči vidět, co z toho, co se píše 
v médiích, je pravda, a co ne.

Takže konečné rozhodnutí padlo kdy a jak dlouho trvaly přípravy?
JK: Rozhodnutí, že se 
na tuhle cestu vydáme, padlo asi rok před odjezdem. Přípravy jsme ale nechali na poslední chvíli. Plánovali jsme odjet v září a teprve v červenci 2012 jsme koupili auto, se kterým byla spousta práce. Bylo nepojízdné a skříňová dodávka potřebovala nějaké cestovatelské úpravy. A třeba očkování žádná povinná nejsou, ale my jsme se radši nechali očkovat alespoň proti žloutence a tyfu. S sebou jsme vezli ještě antimalarika.
OB: No a víza jsou kapitola sama pro sebe, na každé ambasádě chtějí trochu něco jiného a než se vše zařídí, tak to chvíli trvá. Žádná speciální povolení nebyla potřeba, jen bylo nutno zařídit si Carnet na auto pro celníky. Na našem webu www.cestajecilem.cz jsme o přípravách napsali podrobnější článek.

Na kolik vás vaše dobrodružství vyšlo a jak jste jej financovali?
JK: Měli jsme něco našetřeno, ale nakonec to stálo víc, než jsme čekali. Rodiny a kamarádi nás nenechali ve štychu a přispělo nám i dost příznivců přes web. Sponzory jsme měli jen na outdoorové 
a cyklistické vybavení a oblečení jsme taky dostali.

Vaše pouť trvala hodně dlouho. Kde jste se zdrželi nejdéle?
JK: Nakonec jsme odjížděli až 2. prosince loňského roku 
a vrátili jsme se po osmi měsících, místo plánovaných šesti (úsměv). Nejvíc času jsme strávili v Indii, kde jsme byli necelé dva měsíce, v Nepálu dva měsíce a měsíc v Íránu. Indie je obrovská země plná kontrastů a zajímavostí, kde si každý najde to svoje, a kdyby nám nekončila víza, tak bychom tam určitě chtěli zůstat déle.
OB: Nepál zase nabízí neuvěřitelné možnosti pro aktivnější cestovatele a Himálaje jsou prostě nádherné. No, 
a v Íránu nás nadchli lidé, památky a ostrovy na jihu země. Nejméně času jsme strávili naopak v Rusku, kde jsme měli na přejetí 1 800 kilometrů pouhých 24 hodin.

Končiny, do kterých jste vyrazili, jsou známé tím, že se to 
v nich pořád „mele". Neměli jste třeba někdy strach o život?
OB: Zážitků jsme měli obrovské množství. Tak třeba 
v Íránu jsme spali před policejní stanicí a v noci nám někdo klepe na auto. S obavami jsme otevřeli a před autem stáli policajti. Mlčky nám šoupli do auta večeři a odešli, jako by to byla ta nejběžnější věc, kterou ten den udělali.
JK: V Pákistánu jsme měli z všudypřítomných kulometů celkem respekt a i místní nám říkali, ať se máme na pozoru 
a nikomu nezastavujeme… Vláda tam platí turistům ochranku. S námi jeli ozbrojenci přes celý Pákistán a občas to bylo i sedm chlapů, obrněný transportér a dvě motorky. Možná to bylo i tím, že jsme byli v Kvétě, což je hlavní město Balúčistánu, týden po rozsáhlých bombových útocích. Atmosféra tam byla hodně napjatá a lidi z města odjížděli do jiných částí země. Když jsme odjeli, tak tam zase něco bouchlo.
OB: No a hodně špatný pocit jsme měli v Turecku, v Elbistánu, kde asi dvacet metrů od nás zastřelili na ulici chlapa. Kolem hranic Turecka 
se Sýrií se to taky hemžilo vojáky a každou chvíli nám nad hlavou přelétla helikoptéra…

Jak jste se vlastně na cestách domlouvali?
JK: Převážně anglicky 
a v zemích bývalého Sovětského svazu rusky. Občas jsme použili i španělštinu 
a němčinu. No a často taky rukama a nohama.

Co auto? Vydrželo fungovat celou dobu, nebo bylo potřeba opravovat? A jak to v takových polních podmínkách vypadá?
OB: Od začátku nám bylo jasné, že 23 let stará dodávka to nedá bez problémů. Ale bylo jich víc, než jsme čekali. Měnili jsme vysypaná ložiska, spojku, pružiny, tlumiče 
i další díly na podvozku a jednou spočítáme, kolikrát jsme po cestě svařovali výfuk. 
V Indii jsme nabourali do kamionu. To jsme mysleli, že je konec. Naštěstí jsme narazili na hodné lidi, kteří nám pomohli. Nejhorší to bylo v Číně, tam se díly na stará auta nedají sehnat vůbec. V Kyrgyzstánu měli naopak úplně všechno. No a krušné chvilky jsme zažili v Kazachstánu, kde se nám porouchal motor, začal brát víc oleje než nafty 
a cestou do servisu nás ještě předjelo zadní kolo, které jsme pak nemohli najít. Zase jsme ale měli štěstí na lidi. 
S sebou jsme měli jen malou bedýnku se základním nářadím a improvizovat se muselo hodně.

Měli jste s sebou i kola a lezecké vybavení. Předpokládám, že to určitě nezůstalo celou dobu zavřeno v autě…

JK: Nechtěli jsme celou cestu sedět jen v autě. Měli jsme s sebou kola a základní outdoorové a lezecké vybavení. Jak to šlo, tak jsme sbalili baťohy a vyrazili bez auta. Nejzajímavější byl asi okruh kolem Annapurny v Himálajích. Stoupá se z tropů v šesti stech metrech nad mořem 
a pokračuje se přes všechna vegetační pásma až do pěti tisíc pěti set metrů nad mořem. Pojali jsme to expedičně, spali pod stanem a vezli si s sebou všechno jídlo. V Kyrgyzstánu u jezera Issyk Kul jsme se zase vydali na projížďku na kolech a v batohu jsme měli jen spacák, štangli salámu a pár rohlíků. To jsme ještě netušili, že další den se budeme ve čty᠆řech tisících metrech vyhýbat lavinám a několik hodin se brodit po pás ve sněhu. Na kolech jsme objížděli i ostrovy 
v Perském zálivu. Ondra se dokonce zúčastnil i závodů 
v crosscountry a vyhrál Mistrovství Nepálu ve sjezdu horských kol.
OB: Hodně se nám líbilo 
i cestování po nejjižnější Indii, kde jsme byli bez auta 
a cestovali jsme jen vlakem, pěšky a na motorkách. Spaní 
a život v džungli pro nás byl velkou exotikou. Jednou nás třeba z lesa vyhnali domorodci kvůli nebezpečným slonům.

Jak jste se na cestě stravovali? U nás je teď trendem vařit 
v duchu exotických kuchyní, tak kterou vnímáte jako nejlepší?
JK: Buchty od mamky 
nám vydržely jen do Turecka. (smích) Na outdoorové výpravy jsme používali plynový vařič a na vaření u auta vařič benzinový. Nakupovali jsme většinou v malých krámcích nebo pekárnách. V supermarketu jsme byli naposled 
v Turecku a pak zas až v Kyrgyzstánu. Ale když to šlo, snažili jsme se jíst to samé, co jedí místní. A tak jsme se stravovali převážně v nejlevnějších fastfoodech. Každá kuchyně má něco do sebe.
OB: Nejlepší je asi indická kuchyně. My máme rádi pálivá jídla a umí je tam dobře ochutit. Nad vegetariánstvím jsme nikdy nepřemýšleli, ale v Indii si to umíme představit. Íránská kuchyně je taky super a je hodně zdravá. A naše nejoblíbenější jídlo je asi turecký kebab. Nejhorší kuchyně? 
V Tibetu nám moc nechutnalo a hlavně pořád jedí to samé – nudlovou polévku. Co se týče pití, hodně nás varovali před vodou, hlavně v Indii. Ze začátku jsme si kupovali balenou, ale pak už jsme pili normálně to, co Indové. První celkem dobré pivo jsme pili až v Tibetu a v Kyrgyzstánu jsme pár dní bojovali s vodkou, té se tam prostě vyhnout nedá.

A co palivo? U nás cena benzinu i nafty přesahuje 36 korun, ale asi tuším správně, že jste nakupovali podstatně levněji.
JK: Palivo je nejlepší a nejlevnější v Íránu. Litr nafty se tam nechá koupit za korunu padesát, to je ale cena 
pro místní, my většinou platili o dvě koruny víc. (úsměv) Nejdráž bylo v Turecku, tam litr stojí skoro 50 korun.

Určitě se vám blíže podařilo poznat i náboženství Asie, které tam hraje mnohem větší roli než u nás.
JK: Náboženství je tam pro všechny o moc důležitější než u nás. Třeba v Pákistánu jsme museli říkat, že jsme vyrůstali jako křesťané, i když máme k náboženství neutrální přístup. Pro většinu muslimů je ateismus naprosto nepochopitelnou věcí, nějakého boha přece mít musíme. A křesťanství je v pořádku jak pro muslimy, tak pro hinduisty.
OB: Náboženské festivaly 
v Indii jsou velkým zážitkem. Lidé si propichují tělo nejrůznějšími předměty, několik dní tancují, všechno je barevné – fakt exotika. Ale nejvíc se nám líbili muslimové v Kyrgyzstánu. Po přivítání panákem vodky se nás hned zeptali, jestli už jsme vyzkoušeli místní holky a jestli ne, tak 
s nimi prý hned musíme 
do vykřičeného domu…

Na tak dlouhé cestě vás taky mohla potkat ponorková nemoc. Neměli jste na sebe postupem času už alergii?
JK: Až na pár drobných konfliktů jsme spolu vycházeli bez problémů. Umíme si říct, když se nám něco nelíbí 
a i když jsme většinou spali
v autě na pěti metrech čtverečních, tak jsme byli pořád 
v kontaktu s okolím a pořád 
se dělo něco zajímavého. 
A k řešení byla spousta jiných věcí…

Potkaly vás po cestě nějaké zdravotní potíže? Potřebovali jste třeba i lékařskou péči?
JK: Možná trochu překvapivě jsme byli nemocní méně než doma. Párkrát jsme v Indii měli zažívací obtíže, ale to není nic zvláštního, trpí jimi 
i místní. Ondra si vyzkoušel tureckého zubaře, který byl překvapivě lépe vybavený 
a schopnější než většina těch českých, a v Indii navštívil ještě oční kliniku. Já zase otestoval indické chirurgy, poté, co jsem si při loupání kokosů zapíchl nůž do palce. V Nepálu jsem si ještě zlomil nebo narazil žebra, s tím se ale nic dělat nedá. Ve větších městech se dá sehnat kvalitní lékařská pomoc snadno.
OB: Ale na venkově a při výpravách jsme si dávali velký pozor, aby se něco nestalo. Někdy byla nejbližší nemocnice mnoho set kilometrů daleko.

Takže, kde se nachází nejzazší bod, kam jste dojeli, a máte přesně spočítáno, kolik jste vůbec najeli kilometrů?
OB: Nejdál bylo asi Tamil Nadu na nejjižnějším cípu Indie. Tam jsme dorazili v půlce února a mysleli jsme si, že to otáčíme a jedeme domů. Nakonec se ale vše změnilo a dojeli jsme až do Lhassy v Tibetu, což je zhruba stejně daleko. Najeto máme přes 36 tisíc kilometrů autem a dalších několik tisíc jsme urazili na kole, vlakem, pěšky i lodí. Celkově nám to dalo vlastně víc, než je obvod celé naší planety, tedy 42 tisíc kilometrů.

A jaké jsou vaše plány do budoucna? Vydáte se ještě někdy na nějakou podobnou cestu?
JK: Teď se musíme finančně vzpamatovat z téhle cesty. A obávám se, že naše auto už moc daleko vážně nedojede. Nicméně nějaké nápady 
na další cesty už určitě máme. Takže se nechte překvapit. Rádi bychom ještě zmínili akci, kterou pořádáme 10. srpna v Hněvkovicích u Ledče nad Sázavou, kde budeme vyprávět naše zážitky a promítat. Dovezeme auto a vybavení 
a zahrají nám k tomu pohodové kapelky Psychohlína, RV4, Ultima a Kontuze.