Zmínil jste, že prvním průlomem sociálních sítí v Česku byla akce nazvaná Vejce pro Paroubka v každém městě. Za tímto účelem vznikla v roce 2009 facebooková skupina, kde se lidé celorepublikově formovali k bojkotu Jiřího Paroubka při předvolební kampani do Evropského parlamentu. Byl to zlomový okamžik i pro vás?

Pro mě úplně ne, já jsem byl na Facebooku už předtím, takže mě tam Paroubek nepřivedl. Spíš jsem coby geek (lidé, kteří tráví spoustu času na internetu – pozn. red.) chtěl vědět, co je to vůbec za sociální síť, co dokáže a jaké jsou možnosti. V té době Facebook fungoval v češtině teprve rok, takže jsem ho pomalu objevoval a akce Vejce pro Paroubka pro mě byla v podstatě jen takovým oživením.

Používáte při své práci i v osobním životě více Twitter nebo Facebook?

Je to vlastně půl na půl. Facebook používám hodně soukromě i pro své přátele, zároveň ale s možností veřejného sledování mého profilu. Twitter mám naopak vyloženě pro profesionální komunikaci, sdělování novinek a na Instagram zase přidávám fotky zkrátka jen proto, že mě to baví. A zatímco Facebook využívám aktivně třeba ke sdílení zajímavých odkazů, na Twitteru jsem zase spíše pasivním příjemcem nejrůznějších zpráv a informací. Nedá se proto říct, že bych měl vyloženě oblíbenou nebo nejvíc používanou sociální síť, rozdíl je podle mě jen v tom přístupu.

Podle vás sledování Facebooku zažívá během dne tři vrcholy, lidé jsou na něm nejčastěji hned po probuzení, pak během polední pauzy a nakonec při návratu domů z práce či školy. Máte to obdobně, nebo mobil prakticky nedáváte z ruky?

Já jsem známý tím, že mám ten mobil v ruce pořád, takže asi nezažívám žádné momenty, kdy bych se na Facebook díval více nebo méně. Možná bych řekl, že se ta pozornost zvyšuje při cestování městskou hromadnou dopravou, ale vzhledem k tomu, že v pražském metru není signál, tak mi to prohlížení sociálních sítí dost znesnadňuje.

Myslíte si, že opravdu spějeme k bodu, kdy běžnou mezilidskou komunikaci nahradí sociální sítě? Že se stále častěji uzavíráme do svých soukromých bublin oddělených od okolního světa?

Je pravda, že psychologové u spousty teenagerů pozorují situaci, že i když spolu sedí na gauči, tak radši komunikují přes Messenger. Podobně už to ale funguje i u skupin ve věku 25 až 30 let, takže ano, narušuje a mění to lidskou komunikaci v tom směru, že je zkrátka jednodušší přes mobil udržovat několik konverzací najednou, a ne se bavit tváří v tvář. A je pravda, že na Messengeru se kolikrát i lépe sdělují emoce prostřednictvím smajlíků a textu, než někomu do očí.

Pozorujete vliv sociálních médií i sám na sobě? Dnes je přece běžné, že i při obyčejné večeři s přáteli nikdo nedokáže odložit mobilní telefon a vaše jídlo zpravidla končí dřív na Instagramu než v žaludku.

To je pravda, ale nejsou to rozhodně jen restaurace a bary, kde se lidé chtějí podělit o cokoli, co mají na stole. Vidíte to i v kině při promítání filmu. Když se lidé začnou nudit, vytáhnou mobily, celý sál se najednou rozsvítí prostřednictvím všech těch displejů a ve výsledku ty telefony opravdu pronikají i na místa, kde se to dříve zdálo nepatřičné, třeba i v divadle. V tomhle ohledu změnily sociální sítě nejen tu komunikaci, ale i chování samotných lidí, i když to není jen jejich vinou. Dnes má v mobilu každý i foťák a je pro ně automatické, že si ten zážitek chtějí uchovat v paměti – a když už jsou u toho, tak to rovnou pošlou i přes ten Messenger nebo uveřejní na některou síť. Jiří Padevět, ředitel nakladatelství Academia, při své přednášce studenty letní školy nabádal, aby si nezapomínali pravidelně odpočinout od médií a neustálého přísunu informací.

Odpočíváte někdy vy od sociálních sítí?

A s jakou radostí! Občas si tuhle „detoxikaci“ samozřejmě dopřeju, byť jsem vypozoroval takový zvláštní paradox, že kdykoli ten mobilní telefon odložím, tak se zaručeně něco stane. Když jsem si takhle naposledy zašel na kávu s tím, že si nebudu projíždět Facebook nebo Twitter, tak vybouchla nějaká chemička. Tak si skoro někdy až v nadsázce říkám, jestli bych pro bezpečnost lidstva neměl mít mobil stále u sebe.

A jak dlouho jste schopný bez něj vydržet?

Abych řekl pravdu, tak si ten luxus být offline dopřávám stále víc a častěji. Když třeba jedu ven na kolo, tak mobil odkládám klidně na celý den. Určitě nechci, aby se můj veškerý profesní i volný čas točil jen okolo sociálních sítí, musím se věnovat i dalším věcem. Ale ve chvíli, kdy sdílíte obsah pravidelně a hodně, tak si na to publikum zvykne a začne si nárokovat jakousi pravidelnost. Začnou se vyptávat, kde jste a proč jste ještě nic neuveřejnil, když na ostatních účtech už se to dvacet minut ví a podobně.

Zůstaneme ještě chvíli v osobní rovině. Existuje nějaká osobnost, která nemá účet třeba na Twitteru, ale vy byste ji tam uvítal?

To je dobrá otázka, protože mě nikdo takový nenapadá. Já mám totiž pocit, že ani nezáleží tolik na tom, zda ten člověk Twitter má, nebo nemá, ale spíš, jestli má co říct. Takže mě naopak napadá spíš spousta lidí, která by na těch sociálních sítích být nemusela. Například kdyby na Twitteru nebyl Jiří Ovčáček, svět by byl mnohem hezčí. Na druhou stranu i on má právo šířit svoje myšlenky a názory všemi cestami, které uzná za vhodné. Naštěstí máme na Twitteru možnosti jako „unfollow“ nebo „mute“, takže toho člověka můžeme nejen přestat sledovat, ale také ho ztlumit tak, abychom neviděli ani reakce ostatních lidí na něj. I já si ten okruh sledovaných lidí držím poměrně úzký a vybírám je tak, aby mi to opravdu dalo co nejvíc.

Nedá mi to se nezeptat na fenomén sociálních sítí. Vlastníte selfie tyč?

Vlastním. Používám ji ale opravdu jen vzácně, navíc většinou tam, kde potřebuji širší záběr. Ve výsledku je z toho spíš taková obrácená selfie, kdy tyč používám jen jako nástroj na prodloužení ruky.

Vendula Kadlecová