Chovatel rysa i oblíbených surikat, ilustrátor knih o zvířatech, výtvarník a řezbář.

Jak dlouho se zajímáte o zvířata?
Od čtrnácti až patnácti let jsem se motal kolem zvířat téměř pořád.

Zaměřil jste se na zvířata i při studiu?
Ano, studoval jsem na střední odborné škole v Praze Čakovicích, která jako jediná v republice vyučuje obor Chovatelství cizokrajných zvířat. Na praxi jsem chodil do pražské zoo.

Práci se zvířaty jste se, předpokládám, věnoval i po škole?
Po škole jsem vystřídal relativně hodně zaměstnání. Po povinné vojenské službě jsem nastoupil do jihlavské zoo, zde jsem pracoval asi dva roky. Poté jsem pracoval v domě dětí a mládeže  v Jihlavě a vedl tam přírodovědecké kroužky.

Jak jste se ocitl v Pavlově?
Počátkem devadesátých let jsem dostal nabídku do tehdy nově vznikající stanice ochrany přírody v Pavlově. Ta byla zpočátku otevřena pouze odborné veřejnosti. Teprve později, v souvislosti s popularitou Vydrýska, se stanice začala více otevírat i laické veřejnosti.

Jaká zvířata jste choval doma?
Vždycky jsem měl spoustu zvířat, od terarijních, jako jsou hadi nebo gekoni, přes křečky a křečíky, až do současnosti, kdy máme ryby, surikaty a rysa.

Jak jste se k rysovi vlastně dostal?
Rys, kterého jsem pojmenoval Filip, byl odchovaný v olomoucké zoo. Už od počátku bylo plánováno, že bude určený pro filmování večerníčku a dalších filmů. Od mala jsem s ním jezdil každý víkend na Šumavu, kde se točilo. Nebojí se ani cizích lidí a menších psů. Když moje černá krysařice měla štěňata, tak mu prvních čtrnáct dní dávala pít svoje mléko, ale když ji za dalších čtrnáct dní výrazně přerostl, tak už s ním nechtěla nic mít. Ale on ji dodneška zdraví…

Vy jste choval rysa u sebe doma?
Bydleli jsme se ženou na stanici, takže ano, měl jsem ho v bytě. Ale když už se dostal na kuchynskou linku nebo na nábytek, tak musel jít do výběhu.

Zmínil jste večerníčky, takže Filip je taková rysí filmová hvězda?
Dá se to tak říct, Filip hrál ve večerníčku Madla a Ťap, který režíroval Václav Chaloupek (ten režíroval i příběhy o Vydrýskovi, díky kterému se stanice Pavlov stala veřejnosti známou – pozn. red.) Potom ho objevili i zahraniční producenti, Filip natáčel například na Slovensku v Tatrách nebo v rakouských Alpách.

Neměl jste strach, že vám v horách uteče?
V Alpách jsem se o něj opravdu bál. Vylezl do kolmého štítu, kde hodně trucoval, vůbec nechtěl přijít. Tenkrát už jsem si myslel, že jsme vypustili rysa z Čech do Alp… Naštěstí, když jsme zašli za zatáčku, tak se najednou objevila nahoře tečka, která pomalu scházela dolů… byl to Filip. Já se bál, že se nevrátí, a on se bál, že se ztratí. Na rysa nemůžete zavolat jako na psa, aby přiběhl, je to pořád divoké zvíře.

A jak plnil pokyny filmařů? Poslouchal?
Když jsme potřebovali, aby něco udělal, museli jsme mu dát odměnu. Bohužel filmaři mají někdy hodně naivní představy o práci se zvířaty. Třeba že půjde po kládě přes potok, uprostřed se zastaví, otočí se do kamery, usměje se a půjde dál.

Kolik už je Filipovi let?
Bude mu brzo osm let. Měl jsem s ním štěstí, povahově se povedl. Ne každému se povede chodit na volno se sedmiletým rysem. Když jdu za ním do výběhu, tak se mazlí, ale když ho to přestane bavit, dá mi to jasně najevo. Letos už se mnou na vodítku chodit moc nechce. Je vidět, že mu člověk jako partner už nestačí. Proto bych mu rád sehnal samici.

Počítáte, že se Filip stane šťastným otcem?
Není to pro mě priorita. U rysů není páření jednoduché. Když dáte samce a samici dohromady, nemáte jistotu, že vyvedou mladé. Třeba jihlavská zoo měla řadu let nádherný pár rysů, ale mladé se jim za celou dobu nepodařilo odchovat.

Přesto, kdyby se vám to podařilo, co byste s mláďaty dělal?
U rysů bývá vrh malý, většinou jedno až dvě mláďata, tři jen výjimečně. Kdyby se zadařilo, kočku bych si asi nechal.

Kromě rysa zaujmou člověka, který k vám přijde, výběhy surikat.
Byl to souběh náhod, zavolal nám známý, který je choval, že se mu samice nepostarala o mláďata, tak jestli bychom se o ně nepostarali. Postupně jsme vyměňovali zvířata za jiná z jiných zoo nebo od jiných chovatelů, aby přišla do tlupy „cizí krev", tím jsme docílili základ tří skupin, které nyní máme.

Kolik surikat tedy máte? A je náročné je chovat?
Celkem i s mláďaty je jich asi dvanáct. Na surikaty potřebujete jen ohlášení na veterině, není to chráněný druh, takže žádný problém není. Na rysa je potřeba speciální povolení, protože je to kriticky ohrožený druh, potřebujete povolení k chovu a veterina na to více dohlíží.

Odkud surikaty pochází?
Jsou to šelmy z Afriky z oblasti Namibie, pouštní, polopouštní zvířata. Ale na Vysočině se adaptovala celkem snadno, venku jsou od jara do prvních mrazíků. Zimoviště mají v místnosti vedle baráku, v boudičce musí mít aspoň 28 stupňů. Ne že by tam byly celý den, ale mezi svojí pracovní činností se tam chodí ohřát. Teplo je důležité i pro mláďata, která první dva až tři týdny nemají termoregulaci.

Jak dlouho je doma chováte? A daří se vám odchov mláďat?
Máme je asi tři roky. Loni jsme měli dvě mláďata, předtím šest. Dva páry jsme prodali během dvou let.

Čím se surikaty živí?
Jsou to sběrači všeho možného, oni sežerou od mravence po kobru, nepohrdnou měkkým sladkým ovocem, mají třeba rády maliny, plody ožerou a listy s radostí otrhají a rozcupujou, mají rády jogurty a pribiňáky, výjimečně si vezmou nějakou kočičí granuli. Základem je však drůbeží maso. Mají také rády hmyz. Jedna surikata váhově sežere za den dvě ta kuřátka, oni mají rychlý metabolismus.

Pro vaše návštěvy jsou surikaty zřejmě vítaným zpestřením.
To rozhodně. Často návštěva ani nesleduje televizi, ale dívá se z gauče na surikaty, co zrovna dělají. Nejlepší je, když jsou mláďata krátce odrostlá, učí se panáčkovat, klátí se, reagují úplně na všechno. Jsou to veskrze pozitivní zvířata, dodávají člověku dobrou náladu.

Vidím na stěnách krásné obrázky zvířat…
Zabývám se výtvarnou činností. Jeden čas jsem pracoval jako ilustrátor knih ?o zvířatech. To bylo v letech 1995 až 2000. Ilustroval jsem sedm větších knížek a čtyři dětská leporela, pár ilustrací jsem vytvořil také pro časopis ABC nebo Vesmír. Ilustroval jsem také řadu knih pro nakladatelství Fragment.  Je to velká dřina, strávil jsem nad tím spoustu hodin, ale jsou za to hodně mizerné peníze. Spíše se vracím k výtvarné činnosti, ke štětci ?a plátnu, kde obrázky zvířat nemusí už být tak anatomicky přesné, jako je tomu u ilustrací v knihách. Pořídil jsem si také dláto a dřevěné špalky a ve volných chvílích se zabývám tesáním dřevěných soch žen.

A jaké máte přání do budoucna?
Ještě dva nebo tři druhy zvířat by mě lákaly. Vždycky se mi líbil fenek, to je malá pouštní psovitá šelma. A také bych rád choval tchoříky skvrnité, což  jsou zvláštní lasicovité evropské šelmičky, hodně pestře zbarvené. Ale je problematické je udržet v chovu, natož je rozmnožit, byla by to pro mě velká výzva.

Vladimír Zadražil
Narodil se 14. března 1963 v Jihlavě. V současné době je v invalidním důchodu. Bydlí v Pavlově u Ledče nad Sázavou.
Studium: 1972-76 SOŠ Praha Čakovice – obor Chovatel exotických zvířat, praxe Zoo Praha
Profese: Zoo Jihlava dva roky a různé činnosti, stanice ochrany přírody Pavlov 1992 – 2007.
Je ženatý, má dvě děti.