Neboť „na Nový rok o slepičí krok", „na tři krále o krok dále" a potom už „na Hromnice o hodinu více". Tolik lidová rčení, ke kterým bych přidal jedno svoje – „na Robina přibude další hodina". Mám na mysli další hodinu dne a Robina je 30. ledna. V každém případě je to už veselejší, protože tu je naděje a tou je, že každým dnem se nepatrně blížíme k té příjemnější části roku a tu začne první jarní den 20. března.

Na druhé straně ale my starší musíme ocenit, že poslední zimy, dá-li se to někdy zimou nazvat, jsou velice mírné a nedělají lidem tolik starostí, jako tomu bylo dříve. Jen si vzpomeňme na ty pravé zimy, kdy jsme se ráno probudili a okenní tabulky byl úplně zamrzlé, jak se hrnula pára ze dveří chléva, jak jsme chodili zachumlaní do teplého oblečení a hlavně jak se musel den co den uklízet sníh a kolikrát to byly takové kupy kolem chalupy a kolem cest, že už ho pomalu nebylo kam házet. To nejsou iluze o zimní poezii, takové zimy skutečně bývaly, stačí se podívat na obrazy mistra Lady a jeho výjevy zimních radovánek na svahu pod hrusickým kostelem. Já si dokonce myslím, že kdyby Josef Lada žil v dnešní době, že by takové obrazy ani nenamaloval, protože by neměl podle čeho. Jinak leden býval dříve na venkově čas, kdy se dodělávaly některé práce ve stodole, hlavně domlácení a čistění obilí, k tomu se samozřejmě dělaly opravy strojů a nářadí na jarní práce, vyvážel se hnůj z hnojníků u stájí na pole.

Pamatuji si ještě, že se vozil na velkých nákladních saních, na které se nakládal ručně a na poli se skopával kopáčem na kupky do řádku za sebou. To byla pro lidi, ale i koně těžká práce. No a leden byl také měsíc, kdy si sedláci přivydělávali těžbou dřeva v lese, ale byla to úplně jiná práce než je dnes a jediný nástroj byla sekera a ruční pila, tak zvaná břichatka. To si museli dva chlapi kleknout u paty stromu proti sobě a ten dlouhými tahy ruční pily podříznout. To nebylo jak dnes, kdy zatáhnete za startovací šňůru motorové pily a za dvě tři minuty strom padne a za půl hodiny je odklestěn a nařezán na patřičnou délku. Tenkrát skoro půl hodiny trvalo jeho ruční poražení, další operace byly na několik hodin a ten, kdo tuto práci dělal, to byl skutečný chlap, který musel do sebe dostat patřičné kalorie, aby takovou dřinu zvládl. Nejoblíbenější jídlo do lesa, dobře si pamatuji, byl vyuzený špek, chleba a v termosce horký čaj se slivovicí, všechno to byly domácí produkty.

Já ještě pečení chleba doma v peci pamatuji. Dělala to maminka, večer zadělala do díže těsto a k ránu roztopila dřevem pec, dřevěnou lopatou nasázela pecny připravené ve slaměných ošatkách do rozpálené pece. Dozlatova upečené pak vytahovala a na každý udělala rukou křížek, jako znak pokory a váženosti k božímu daru vezdejšímu, jak se tenkrát říkávalo. Dělala to vždy v pátek, pekla na celý týden a byl to vždy podmanivý pohled, na který se nedá zapomenout. No a řeknu vám, namazat si takový krajíc domácího chleba domácím máslem, to se vrtělo v máselnici, a k tomu krajáč domácího plnotučného mléka, tak to byla taková dobrota, o které se nám dnes v našem moderním a globalizovaném světě může jenom zdát.

Tož, hezký zbytek ledna, všechno dobré v již rozběhnutém roce 2016 a na počtenou v únoru.