To byly otázky, před kterými jsme stáli v roce 2010 a na které jsme se pokoušeli ještě dlouho předtím hledat odpovědi. Nakonec jsme dobře vybrali, a tak i v letošním školním roce proběhla v pořadí již čtvrtá návštěva tentokrát našich žáků v polské obci Jerka.

Výprava žáků a učitelů odcestovala brzy ráno autobusem na sever. První zastávkou naší cesty byl koncentrační tábor Gross Rosen nedaleko od hranic. Všichni jsme s úzkostí sledovali výklad o hrůzných podmínkách a poměrech, které panovaly ve všech koncentračních táborech Říše. Tábor Gross Rosen patřil k nejkrutějším, průměrná doba přežití vězně v něm byla pouhé dva měsíce.  V době odjezdu nás už netrpělivě očekávali v Jerce, kam jsme dorazili s menším zpožděním až v 17 hodin.

Uvítání českou písničkou

První kroky z autobusu v Jerce, kam jsme v podvečer dorazili, provázely mírné rozpaky těch, kdo se s polskými kamarády viděli poprvé, hlučnější přivítání těch, kteří se již znali od nás, z Borové. Srdečné přijetí všech ve škole, dokonce z polských úst česky zpívanou písničkou Malovaný džbánku! Píseň je v Polsku populární již několik desetiletí, od dob, kdy s ní tehdy mladičká Helena Vondráčková vyhrála festival v Sopotech. A pak už nastupování do aut a odjezd do polských rodin.  A jak to všechno viděli ti, kteří už nebyli žádnými nováčky? „V rodině, ve které jsem strávila část našeho pobytu, jsem si to moc užila," vypráví Anežka Stránská z IX. třídy. „Všichni členové polské rodiny byli velice milí a hodní. Po příjezdu jsem měla připravený pokoj, kde jsem následující noci spala. Všichni mě srdečně přivítali u bohaté večeře, při které jsme si mezi sebou povídali. Díky mojí polské kamarádce Aše jsem poznala i jiné rodiny, u kterých zase bydleli jiní Borováci," doplňuje Anežka.

Polština a čeština, jazyky Slovanů

A čeho se asi nejvíc báli zpočátku úplně všichni? „Jak se tam asi budeme domlouvat", odpovídá bez rozmýšlení deváťačka Eliška Havlíčková. „Ale hned během několika minut se ukázalo, že to tak obtížné není. Většinou jsme mluvili v pomalejším tempu česko-polsky, a když přišla krize, tak jsme zapojovali angličtinu a němčinu, ovšem někdy to jistily i ruce a nohy. Některá slova si jsou naštěstí podobná. Také jsem zjistila, že někteří se bavili více s rodiči, protože ti češtině rozuměli víc. Všem, kteří se bojí, že se v Polsku nedomluví, chci vzkázat, že se bojí zbytečně. Každému doporučuji, ať si vezme polské žáky do své rodiny. Já osobně bych tam hned jela znovu, nebo kdyby to šlo, vrátila bych čas, protože pro mě to byl opravdu velký zážitek!"

Přestávky děti tráví na hřišti

Část pátečního dne jsme strávili ve vyučování ve škole. „Když jsme vystoupili z autobusu, tak mě hned zaujala budova školy v Jerce," líčí své postřehy Vilda Paušíma. „Škola je postavená z červených cihel, což trochu připomíná anglický styl. I vzdělávání probíhá odlišně. Co podle mě mají nejlepší, je tělocvična a hřiště hned u školy. V Polsku je hodně věřících lidí, a tak i ve třídách visí kříže vedle polských státních znaků. Ve škole se nepřezouvají a přestávky tráví na venkovním hřišti při různých hrách. Celá škola je sportovně založena. Dokonce vyhrála mistrovství škol v házené, sportu, který jim je hodně blízký. Jinak bych řekl, že naše škola má lepší elektronické vybavení." A co všechno se dá stihnout a vidět za necelé tři dny? O tom ví své další deváťáci, Pepa Smejkal a Lukáš Blažek. „Program, který si pro nás Poláci připravili, byl pestrý a zajímavý. Prohlídka školy, nápadité přivítání polskými žáky, vyučování v polské škole, turnaje ve fotbale a vybíjené, večer v zábavném parku, prohlídka historické Poznaně, společná setkání kamarádů – tak tohle všechno jsme opravdu stihli. A najednou tu bylo nedělní ráno a všechny nás překvapilo, jak rychle to uteklo. Loučení, sliby, že si určitě napíšeme, závěrečné mávání a troubení autobusu. A nás už čekal jenom návrat domů."

Martina Brychtová