On sám je jedním z pěti klientů havlíčkobrodské pobytové služby.

Jeho tatínek žije na ubytovně v Jihlavě, matku nezná a babička je nemocná. Nedávno odešel z dětského domova a neměl kam jít. I přesto všechno působí vyrovnaně, uvolněně a trochu i flegmaticky. Je extrovertní, nedělá mu problém mluvit.

Právě díky dětskému domovu se o Domě na půl cesty (DPC) dozvěděl. Vedoucí služby pro Havlíčkův Brod Lenka Nedbálková potvrzuje, že jsou v kontaktu s různými dětskými domovy především z okolí. „Služby poskytujeme lidem ve věku od osmnácti do šestadvaceti let. Mohou být z dětského domova, ale i zvenku. Žili například s partnerem, ale pak to nevyšlo a neměli kam jít. Také studenti, kteří ztratili podporu rodiny. A není pravidlem, že jsou z Havlíčkobrodska," vypráví Lenka Nedbálková. Klienti se ale o DPC dozvídají třeba i od přátel a známých. Kancelář, ve které se provádí vstupní pohovory, je zelená, uklidňující. Navozuje pocit jakéhosi bezpečí. Pracovníci jsou velmi jemní. Svým klientům však občas radí stejně jako rodiče dětem. „Počkej, až on ti to kolo jednou střelí," varuje jeden ze zaměstnanců.

Terapie prací

Lukáš Vacko si plánuje dodělat učiliště, obor truhlářství. Jakmile studium dokončí, chce začít studovat obor kuchař-číšník. „Hodně mě baví vaření. A také přenášky, třeba o drogách. Pak máme kafárnu, což je sezení s ostatními ubytovanými. Dále dílna, tam se řeže na pilce. Ale musím říct, že mě moc nebaví," vypráví Lukáš Vacko.

Podobně to vidí i devatenáctiletá nastávající maminka Petra Bendíková. Lenka Nedbálková však upozorňuje, že právě tato činnost je velmi potřebná a užitečná. Služby se snaží dále postupně rozvíjet, nově pořídili lupínkovou pilu.

DPC v Havlíčkově Brodě je jediným podobným zařízením celé Vysočiny. Oproti Středočeskému kraji, který má těchto domů pět. Sama vedoucí služby přiznává, že se jedná o poměrně ojedinělý projekt. Před deseti lety tvořil DPC jen jeden byt s kapacitou čtyř míst. V roce 2004 kapacitu rozšířili o další byt, lůžek je tedy osm. „Tato kapacita je poměrně dostačující. Největší nápory nastávají v zimě a ke konci školního roku, kdy děti odcházejí ze škol," potvrzuje Lenka Nedbálková.

V havlíčkobrodském zařízení poskytují služby zpravidla na jeden rok. „Já jsem byl předtím rok v DPC Pohořelice," vysvětluje čtyřiadvacetiletý Lukáš Vyboch.

Existují ale i výjimky. Nastávají v případech, kdy dotyčný například dodělává školu a není ještě připravený na opravdový život. Pokud to je v jeho zájmu, smlouvu prodlouží. Musí se na tom ovšem shodnout celý tým pracovníků.

Stane-li se, že není dostatek míst pro přijmutí dalšího klienta, i tak se mu tým pracovníků snaží vyjít vstříc. Mohou mu nabídnout i celý vstupní pohovor, aby věděl, co ho případně čeká. Také mu poskytnou kontakty na jiné DPC. Lukáš Vacko se rozhodoval mezi domy v Havlíčkově Brodě a v Hrachově Týnci. „Ta kvalita se vůbec nedá srovnávat," říká.

Pobyt vyjde nájemníka měsíčně na 3 tisíce korun. Tato částka je fixní, nemění se dle množství spotřebované energie a vody. „Není to moc výchovné, na druhou stranu, tímhle našim svěřencům situaci alespoň trochu ulehčujeme," objasňuje Lenka Nedbálková.

Klienti u sebe vidí i za velmi krátkou dobu velký posun. „Víc se starám. Dřív jsem na to kašlala, na úřad jsem nechodila… Teď, když čekám miminko a jsem tady, snažím se," popisuje Petra Bendíková.

Cílem Domu na půl cesty je podporovat samostatnost mladých lidí a pomoci jim obstát v podmínkách běžného života. Pobytové služby spadají už od začátku od roku 2004 pod Centrum J. J. Pestalozziho v Chrudimi. Pracovníci nabízí sociální a psychologické poradenství. Centrum je možné podporovat peněžně, lidé můžou prodávat zhotovené výrobky DPC nebo se stát dobrovolníkem.

Bohumila Kolínková