V souvislosti s blížícím se koncem školního roku lze, a to především o učňovském školství, říct, že nemá u nás na Vysočině, ale ani jinde v republice, na růžích ustláno. Učební obory systematicky a po dlouhá léta ubíjejí maturitní studijní programy, a to i ty, jejichž maturitní síla je více než pofidérní a dá se o ní pochybovat. Přesto jsou a budou učni a s nimi samozřejmě i učební obory potřebné, neboť šikovných řemeslníků není a nebude nikdy dost. Tuto skutečnost si naštěstí uvědomují nejen krajské samosprávy, ale také velké firmy a podniky. Snaží se proto český učňovský sektor resuscitovat škálou stipendií a výhod. Otázkou ale zůstává, bude-li tato iniciativa dostatečná. Možná by proto stálo za úvahu vzít do hry i drobné živnostníky, a to po osvědčeném vzoru „předprvorepublikového či prvorepublikového" mustru. Jsem přesvědčen, že optimální model takto pojatého učňovského školství by pedagogové, úředníci a s nimi i hospodářské komory a živnostenské svazy dali dohromady. Jde jen o to najít vhodnou motivaci pro živnostníka, který by byl ochoten si učně vzít, stanovit učni či učnici průběh a místo 
teoretického vzdělávání nadefinovat způsob jeho závěrečného vyhodnocení. Praktická stránka věci by už byla čistě na panu mistrovi. A koneckonců i rodičům, z nichž si mnozí nemohou dovolit díky současné ekonomické mizérii platit svému dítěti drahý internát a cesty do něj, by se mohlo ulevit. Do učení by totiž mohly jejich ratolesti často docházet v místě svého bydliště. Celé generace našich dědů a babiček se právě takto vyučily. Patřil k nim shodou okolností i ten můj děda. Ze Škrd-lovic jezdíval do Krucemburku a několik let se tam učil tesařem. Svou profesi ovládal bravurně po celý svůj život a nikdy nelitoval toho, že se vyučil právě u řemeslníka. Vím, že to celé může vyznívat poněkud archaicky, nicméně vlastní „jádro" tohoto zmíněného systému vzdělávání učňů, jak bychom to řekli dnes my, zůstává moderní stále a dá se na něm stavět, 
a to i na počátku 21. století.

jaromir.kulhanek@denik.cz