V dalším pravidelném vydávání těchto zpráv jej následoval jeho žák a nástupce MUDr. Pavel Trnka. Při čtyřicetiletém a padesátiletém výročí nemocnice byly tyto zprávy obohaceny o kritická zhodnocení všech významnějších událostí týkajících se nemocnice. Zprávy obsahují také množství statistických údajů o léčebné činnosti nemocnice a jejích odborných oddělení i podrobnosti ekonomické, zajímavé spíše pro úzké odborné kruhy. Veliký obecný význam ovšem spočívá v četných dobových fotografiích nemocničních budov a jejich zařízení. Únor roku 1948 však ukončil vydávání těchto zpráv. Svázaný soubor všech sešitů, možná jediný dodnes zachovaný, je majetkem rodiny Cyranyů. Jí patří dík za půjčení svazku, z něhož byly čerpány poznatky pro toto sdělení.

Jaké hlavní podněty vedly ke vzniku nové nemocnice? Byl to za prvé nevyhovující stav městské nemocnice s 39 lůžky, zřízené v roce 1858; za druhé nový Zemský zákon č. 19 z 5. srpna 1888, který stanovil jednotné zásady pro zřizování všeobecných veřejných nemocnic v Čechách, a za třetí iniciativní žádost městské rady okresnímu zastupitelství, aby byl vybudován ústav, který by sloužil léčebnou péčí nejen tehdejšímu německobrodskému okresu, ale také širší sousední oblasti Vysočiny, která nemocnici neměla.

Zastupitelé rozhodli

Rozhodující slovo mělo okresní zastupitelství, jež na schůzi dne 19. května 1894 jednomyslně přijalo návrh tehdejšího okresního starosty, lékárníka Václava Kabeláče, aby se z okresních prostředků vybudovala nemocnice s 80 lůžky. Pro stavbu bylo zvoleno území severozápadně od města, zvané Prempír, a v krátké době se vykoupily příslušné pozemky úhrnem za 4300 zlatých. Z nich byla plocha o výměře 2,11 ha, určená pro samotnou výstavbu nemocničních budov, zapsána do pozemkové knihy jako vlastnictví Všeobecné veřejné nemocnice v Německém Brodě. Plány nemocnice nakreslil ing. Karel Pokorný. Práce řídil místní stavitel ing. Josef Šupich.

Se stavbou se započalo v březnu 1896 a nemocnice byla dokončena v září následujícího roku. Tvořily ji čtyři budovy: hlavní budova A pro nemocné, budova hospodářská, umrlčí komora a infekční pavilon. Stavební náklady na ony čtyři budovy činily 170 831 rakouských korun a vnitřní zařízení stálo 52 000 rakouských korun.

Šťastná volba

Primářem nové okresní nemocnice se stal MUDr. František Zahradnický, asistent chirurgické kliniky profesora Maydla v Praze. Jak šťastná byla tato volba, ukázal rozvoj nemocnice v příštích osmadvaceti letech jeho působení na tomto místě. Hluboké odborné vědomosti, operační zručnost a pracovní náruživost, úspěchy korunovaná odvaha překročit k záchraně nemocného meze chirurgické léčby ve venkovských ústavech, trpělivost a příkladně citlivý vztah mladého přednosty k nemocným brzy pronikly do povědomí veřejnosti a vedly k nečekanému vzrůstu zájmu o nemocnici. Osobnost a dílo Zahradnického po zásluze ocenil primář MUDr. Pavel Trnka články v „Rozhledech v chirurgii a gynekologii 1931" a ve „Zprávě o činnosti nemocnice za rok 1937".

Počet původních 80 lůžek v budově A a 55 lůžek na infekčním oddělení se již za pouhých osm let provozu ukázal nedostatečným, a tak bylo v roce 1905 započato se stavbou nového pavilonu, budovy B o 60 lůžkách, která byla s budovou A spojena podzemní chodbou. Po jejím dokončení v roce 1906 dosáhl počet lůžek 195, ale už za rok ho bylo třeba zvýšit na 200.

V roce 1905 se okresní výbor jako zřizovatel nemocnice postaral o zkrášlení nemocničního okolí odkoupením rozsáhlého pozemku od města za 1900 rakouských korun a nákladem 1100 korun nechal na tomto místě zřídit park. Důkazem vysoké úrovně nemocnice bylo vedle stále rostoucího počtu nemocných, kteří se sem přicházeli léčit, také množství léčebných výkonů a operací vyhrazených v té době jen klinickým pracovištím.

Vysilující práce

Stěží si dnes dovedeme představit, jaké pracovní vypětí to od primáře a jeho spolupracovníků vyžadovalo. Začínal s jediným sekundárním lékařem a k asistenci při operacích byl odkázán na ochotu dvou místních praktických lékařů. Teprve po třech letech bylo Zemským výborem povoleno místo externího lékaře a to po půl roce změněno na místo druhého sekundáře. Až po sedmi letech schválil Zemský výbor místo 3. sekundáře. Je přirozené, že v těchto poměrech byla vítána i soukromá pomoc mladých externích lékařů, kteří si přišli před nástupem do praxe prohloubit své znalosti u odborníka, jehož kvality byly v lékařských kruzích dobře známy. V souvislosti s dostavbou nového nemocničního pavilonu v roce 1906 bylo konečně systemizováno místo 4. sekundárního lékaře.

Ošetřovatelskou práci vykonávaly od počátku řeholní sestry kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka Serafínského v Praze, které věrně sloužily ústavu až do násilného odsunu nařízeného komunistickým režimem po únoru 1948. Jak se ústav rozšiřoval a přibývalo lůžek, vzrůstal také počet sester z počátečních tří na sedmnáct v roce 1907.

Zlom v činnosti nemocnice přivodila světová válka v roce 1914. Veškeré zdravotnictví bylo podřízeno potřebám armády. Všichni lékaři odešli za vojenskou povinností a na jejich místa nastoupili medici. Ústavní lůžka byla přednostně obsazována vojáky. V Sokolovně (pozdější kino Oko) a v Hospodyňské škole (dnes Střední zdravotnická škola) byly pod vedením bývalých sekundářů nemocnice zřízeny pobočky se sto padesáti lůžky pro léčení raněných vojáků.

Infekční pavilon

V roce 1915 ohrozila epidemiologickou situaci města i nemocnice výstavba tábora pro 10 000 haličských a bukovinských uprchlíků na Rozkoši, v místech dnešní Psychiatrické léčebny. Dále byly u nemocnice nákladem státu postupně vystavěny tři infekční pavilony pro 100 nemocných s velkou dezinfekční stanicí, expektační pavilon pro tři nemocné a budova s byty pro lékaře, ošetřovatelky a služebný personál. Všechny tyto stavby přízemního, barákového typu se nalézaly na území dnešních budov ortopedického a infekčního oddělení. Podobný pavilon pro oddělení porodnické s padesáti lůžky byl postaven přibližně na místě dnešní budovy technického oddělení a další pavilon pro dětské oddělení orientovaný souběžně s Husovou ulicí v místě dnešní hlavní vrátnice. Poslední z budov, postavená za 1. světové války ze státních prostředků ke zdravotnickému zajištění uprchlického tábora a dokončená až v roce 1918, byl pavilon H pro oddělení interní v místě dnešní onkologie. Tato budova byla zděná se zvýšeným přízemkem a měla významnou úlohu v příštích osudech nemocnice. Infekční pavilony, dohotovené v roce 1916, byly od počátku přeplňovány hlavně nemocnými skvrnitým tyfem, jehož bylo zaznamenáno 1087 případů se 171 úmrtími. Naštěstí pro město byl tábor na Rozkoši po osmi měsících zrušen, nicméně epidemie si vyžádala oběti i mezi zdravotníky: ze 4 řeholních sester onemocnělých skvrnivkou zemřely dvě, dále jeden lékař a jeden sanitář.

S návratem primáře v létě roku 1916 se začala postupně obnovovat léčebná funkce nemocnice, současně se však začal projevovat nedostatek léků, léčebných pomůcek, potravin a také paliva, což působilo zdravotníkům velké starosti, nemocným pak utrpení a neblahé zdravotní následky. Vyživovací nouzi zmírnila prozíravost okresního úřadu, který zakoupil další pozemek západně od dnešní novostavby chirurgického oddělení, na němž byla zřízena zelinářská zahrada, drůbežárna a postaven vepřín. Tato hospodářská zařízení se osvědčila i v příštích dvaceti letech míru, ale zejména pak v době II. světové války.

Když byl v srpnu 1917 uprchlický tábor vyprázdněn, ubývalo valem infekčně nemocných hospitalizovaných pacientů až do vzplanutí velké chřipkové epidemie v roce 1918, která znovu naplnila lůžka infekčních pavilonů. V roce 1919 epidemie ustoupila, nahradily ji však pravé neštovice a jiné infekce, zavlečené vracejícími se vojáky.

Po převratu 28. října 1918 se vrátili i demobilizovaní lékaři a léčebná činnost nemocnice se normalizovala. Válečné události a přechodná potřeba lůžek zanechaly na území nemocnice řadu nedávno postavených nemocničních budov, jejichž kapacita byla na mírové potřeby nadbytečná. Pavilon porodnice, nevýhodně umístěný za přístupovou silnicí, byl proto postoupen okresnímu úřadu pro péči o invalidy a Masarykově lize proti tuberkulóze.

Boj s tuberkulózou

Primář Zahradnický byl v přátelském styku s prof. MUDr. Hamzou, průkopníkem konzervativní léčby mimoplicní tuberkulózy, a zajímal se už jistou dobu o tuto problematiku. Seznámil se s léčebnou metodikou Hamzova ústavu v Luži, s režimem světoznámého Rollierova ústavu ve švýcarském Leysinu a obdobné stanice v Bercku ve Francii a dospěl k přesvědčení, že Českomoravská vysočina splňuje klimatické podmínky pro léčbu mimoplicní neboli chirurgické TBC, protože případný nedostatek slunečního záření se dal nahradit horským sluncem. Znal chmurný poválečný epidemiologický stav v naší mladé republice (statistika vykazovala na 50 000 nemocných touto chorobou) i skromný počet lůžek vyčleněných k jejich léčbě a pohotově se pustil do práce. S podporou ministerstva zdravotnictví, Masarykovy ligy a místního mecenáše dal adaptovat bývalý infekční pavilon přistavěním verand pro lehátka na podélné přední straně budovy obrácené na jih. Získal tak 53 lůžek, z nichž 28 bylo pro muže, 16 pro ženy a 9 pro děti. Léčba spočívala hlavně v imobilizaci nemocného orgánu, pobytu na verandách na čerstvém vzduchu a slunci, doplňovaném ozařováním horským sluncem, a ve vydatné výživě. Jen výjimečně bylo v léčbě užito chirurgického zákroku.

Nový ústav, dokončený v roce 1925, byl první léčebnou v Čechách, v níž byla soustředěna léčba chirurgické TBC dospělých. O rozloze jejího spádového území mohou hovořit následující údaje: pouze 15% nemocných bylo ze zdejšího okresu, 85% bylo z ostatních okresů Čech a Moravy. Množství nemocných čekajících na přijetí dokazovalo potřebu rozšířit oddělení nejméně na sto lůžek, to se však podařilo uskutečnit až po deseti letech.

Smysl primáře Zahradnického pro pokrok se projevil ve snaze o zřízení samostatného primariátu pro vnitřní choroby a oddělení patologického za účasti sousedního Ústavu pro choromyslné.

Oddělení pro vnitřní choroby vzniklo 1. ledna 1935. Přednostou byl zvolen asistent pražské kliniky profesora Sylaby MUDr. Ladislav Labohý. Vedle oboru vnitřních nemocí mu byl svěřen úkol péče o choroby infekční, kožní a pohlavní. Jeho oddělení sestávalo z pěti následujících budov: interního pavilonu H s padesáti lůžky (dnešní onkologické oddělení), pavilonu C pro plicní tuberkulózu se třiceti lůžky, expektačního pavilonu D s osmi lůžky pro choroby infekční, pavilonu pro střevní tyfus s devatenácti lůžky a pavilonu pro choroby kožní a chronické se sedmnácti lůžky. Poslední čtyři jmenované pavilony byly upraveny z dřevěných přízemních budov postavených za války ke zdravotnickému zajištění uprchlického tábora na Rozkoši. S úctyhodným úsilím zvládl nový primář rozsáhlou vnitřní organizaci sloučených oddělení a na podzim téhož roku i moderní biochemickou laboratoř nezbytnou pro funkci vnitřního lékařství, pro jejíž činnost musely být obětovány dvě lůžkové místnosti. Nástup mladého odborníka, nadaného bohatými klinickými zkušenostmi, zákonitě provázel růst počtu léčených pacientů. Oddělení bývala přeplněna a v důsledku toho se záhy vynořila potřeba nové budovy.

Dne 1. prosince 1926 odešel primář Zahradnický do Prahy na odpočinek a věnoval se jako docent a později mimořádný profesor chirurgie další vědecké činnosti. Na závěr své poslední výroční zprávy připomíná význam nemocnice pro rozsáhlou spádovou oblast, neboť pouze 20 - 25% nemocných bylo z německobrodského okresu, kdežto 75 - 80% z okresů jiných. Zdůrazňuje léčebné výsledky oddělení pro chirurgickou TBC srovnatelné se světovými ústavy. Za jeho vedení se v nemocnici vystřídalo sto deset lékařů. Sedmdesát z nich byli lékaři sekundární a deset se jich stalo primáři všeobecných veřejných nemocnic.

Při slavnostním rozloučení s veřejností, s představiteli okresu a lékařských obcí byl prim. MUDr. Zahradnický jmenován čestným členem Župy lékařů Českomoravského pohoří a čestným členem města Německého Brodu. Na uvolněné místo pak nastoupil jeho žák a první sekundář, německobrodský rodák MUDr. Pavel Trnka, jehož stručný životopis z pera bývalého spolupracovníka a pozdějšího přednosty zdejšího rentgenologického oddělení je obsažen ve sborníku vydaném ke čtyřicátému výročí nemocnice.

MUDr. Trnka byl výraznou osobností

MUDr. Trnka byl výraznou osobností historii nemocnice. Praktikoval zde v letech svých studií (1909 - 1910) a od března roku 1912 tady pracoval jako sekundární lékař a později - s krátkým přerušením službou na frontě - jako zástupce primáře až do roku 1918. Poté působil osm let jako primář nemocnice v Počátkách. V roce 1926 se vrátil do známého prostředí a pokračoval v díle svého předchůdce. Nelišil se od něho pracovní pílí a obětavostí, avšak na rozdíl od uzavřeného Zahradnického, jehož jediným koníčkem byla lékařská práce a její vědecká náplň, primář Trnka měl společenskou povahu, smysl pro humor a miloval sport. Přísně dodržoval etiketu a vedl k tomu také spolupracovníky. Pro své odborné kvality a povahové vlastnosti byl všeobecně oblíben a nalézal vstřícné přijetí na všech stupních rozhodujících orgánů. V charakteru jeho osobnosti je proto právem možno spatřovat významnou příčinu budovatelských úspěchů v letech všeobecné hospodářské krize, jak poznáme dále.

Bohaté pracovní zkušenosti a výsledky originálního výzkumu zveřejňoval primář Trnka ve svých četných přednáškách pro odborné kruhy, v článcích do vědeckého tisku i ve dvou monografiích (o kostní TBC a o funkci omenta). Oceněním této práce bylo jmenování doktorem lékařských věd. Za jeho řízení nemocnice byla v letech 1927 - 1928 provedena nákladná nástavba hlavní chirurgické budovy A s moderním operačním traktem a rekonstrukce elektrické sítě. Kapacita oddělení vzrostla na 300 lůžek.

Kotelna a strojovna

V letech 1928 - 1929 byla postavena nová výkonná kotelna a strojovna, v roce 1929 došlo k výměně podlah v budově A a v budově B byla zřízena laboratoř pro chirurgii. V letech 1929 - 1930 byl postaven dvoupodlažní, pokrokově řešený pavilon pro infekční choroby, který slouží svému poslání dosud. Nahradil dvě dřevěné přízemní budovy z I. světové války.

V letech 1931 - 1933 vznikl nový třípodlažní pavilon pro chirurgickou tuberkulózu (dnešní ortopedie s rehabilitací), který byl jak architektonicky, tak i léčebným vybavením na světové úrovni. Díky některým zvláštnostem, jako byla rozsáhlá spádová oblast, poměrně dlouhá (i několikaletá) léčebná doba, speciální stravovací režim a jiné, byl pro toto oddělení užíván název Léčebna pro chirurgickou tuberkulózu.

V letech 1935 - 1936 byla zbudována nová kuchyně, rovněž špičkové stavební dílo s progresivní mechanikou. Současně byla postavena garáž pro sanitní vůz. V roce 1937 pak byla provedena přestavba prádelny a žehlírny a zakoupeny pozemky severozápadně od nemocničního celku pro projektovanou novou internu.

Abychom si dokázali představit nákladnost a obtížnost celého procesu, je k těmto velkým akcím rozvoje nemocnice nutno připočítat obnovu a nákup nových vyšetřovacích a léčebných přístrojů a také nezbytnost hlubokého porozumění rozhodujících činitelů v okrese a na ministerstvu zdravotnictví. Jejich zájem o potřeby nemocnice od prvopočátku je nejen důkazem hlubokého přesvědčení o jejím významu pro lid této oblasti, ale také výrazem nezměrné důvěry k oběma lékařským ředitelům, Zahradnickému a Trnkovi.

V roce 1936 dochází k dalšímu kroku odborného členění nemocnice. Na návrh ředitele byl 1. října jmenován konsiliářem pro nové oční oddělení MUDr. Rudolf Wágner, bývalý asistent oční kliniky v Olomouci. Lůžkové prostory oddělení byly nouzově umístěny do dřevěné přízemní budovy G, která byla za I. světové války vybudována k porodnickým účelům uprchlického tábora v místech dnešní budovy technického oddělení. Šlo vpravdě o nouzové provizorium, které mělo překlenout dobu do uvolnění pavilonu H internímu oddělení. Uplynulo však dlouhých osm let, než mohl být pavilon uvolněn a stavebně i instalačně upraven na konečné sídlo očního oddělení.

Zanedlouho došlo k vyčlenění dalších dvou odborných oddělení. V roce 1939 bylo systemizováno místo konsiliáře pro nemoci ušní, nosní a krční, které bylo uděleno MUDr. Františku Kotyzovi, I. asistentu otorinolaryngologické kliniky v Praze. Nový, vysoce kvalifikovaný konziliář pracoval čtyři roky bez vlastního lůžkového oddělení, než mu bylo zřízeno tzv. pododdělení o 41 lůžkách v suterénu nového pavilonu pro kostní TBC. Čtyři měsíce poté získal dalších 19 lůžek v levé polovině prvního poschodí interního pavilonu. Druhým z nových přednostů se stal bývalý štábní kapitán MUDr. Vilém Mička z chirurgického oddělení Vojenské nemocnice v Jozefově. Po nacistické okupaci a rozpuštění naší armády byl přijat na právě vzniklé místo přednosty v Léčebně pro chirurgickou tuberkulózu.

Slavnostní pomník

Dne 21. května 1939 byl slavnostně odhalen pomník prvnímu primáři a budovateli nemocnice, prof. MUDr. Františku Zahradnickému za účasti jeho choti, zástupců Karlovy univerzity, místních úřadů a organizací. Pomník je dílem sochaře Julia Pelikána a je umístěn před budovu, jejíž pověst oslavenec před 42 roky založil. V letech 1937 - 1939 se ve výročních zprávách objevuje čestný název: Všeobecná veřejná nemocnice T. G. Masaryka v Německém Brodě.

Aby se za okupace obešla povinnost publikovat dvojjazyčně, byly sice výroční zprávy každoročně vyhotoveny, ale vydány souborně až po osvobození v roce 1945. Poslední svazek této pozoruhodné edice vyšel v roce 1947 jako oslavný spis k padesátému výročí vzniku nemocnice. S nástupem komunistického režimu zaniklo vydávání výročních zpráv a z názvu nemocnice zmizelo jméno prvního prezidenta Československé republiky. Nacistická okupace naší země a II. světová válka hrubě poznamenaly život všech občanů. Z politických důvodů byl 1. listopadu 1940 zrušen zdejší okresní úřad a jeho agendu převzal humpolecký okres. Ani v těchto temných dobách se však na potřeby nemocnice nezapomnělo. Ve výroční zprávě za rok 1947 na stránce 15 se o tom praví: „Cokoliv nemocnice ke svému zdokonalení potřebovala, to věnoval okres bez dlouhých debat, protože oceňoval její důležitost pro zdraví lidu zdejšího kraje a cenu zdraví vždy správně hodnotil."

Kotelna byla vybavena novým výkonným kotlem a pokračovalo se ve výstavbě interního pavilonu, započaté roku 1939. Ve všech budovách byl zaveden jednotný vodovod s pitnou vodou. Šest místností v suterénu budovy A bylo upraveno na byty pomocných pracovníků a rovněž v budově B byl upraven suterén na hlavní sklad léků, nádobí a jiného materiálu a na archiv. Počet přijímaných nemocných dále vzrůstal i přesto, že německá armáda záhy obsadila pro své příslušníky polovinu prvního poschodí budovy A. Bezohledný akt měl kupodivu i kladnou stránku: velitelem vojenského nemocničního útvaru byl mladý gynekolog, který s povděkem využíval operační asistenci zkušených českých chirurgů.

Jak to bylo za okupace

Tento pracovní vztah podpořený autoritou a společenskou obratností primáře Trnky byl nepochybně příčinou, proč se Němci nezajímali o skladbu ostatních nemocných, mezi nimiž bylo ukryto před nacistickou „spravedlností" či před odvlečením na práce do Německa nemálo osob. Okupanti horečně adaptovali sousední násilně vyprázdněný Ústav pro choromyslné na svůj SS - lazaret, a tak jim asi uniklo, že byla mezitím dostavěna nová nemocniční budova pro interní oddělení o čtyřech podlažích, s funkčním suterénem a na svou dobu s vynikajícím vybavením. V přízemí a ve třetím poschodí budovy byli ukládáni první nemocní již od 1. 7. 1943 ještě během dokončování stavebních prací a 1. října bylo otevřeno i první a druhé poschodí. Pak bylo možné uvolněný pavilon H upravit pro oční oddělení a dřevěný barák G podle rozhodnutí Zemského úřadu v Praze předat zdejšímu Ústavu pro choromyslné k ubytování pracovního oddílu.

Nacistům se už nepodařilo přestavbu patnácti pavilonů Ústavu pro choromyslné na vojenskou nemocnici dovést do konce. Započaté úpravy budov, zejména pokročilá stavební a instalační příprava pavilonu 4 na ústřední operační pavilon, byly primáři Trnkovi i ostatním odborným lékařům známy a přivedly je k myšlence pokusit se získat část budov pro další plánovaná odborná oddělení nemocnice. Po osvobození v květnu 1945 se tento záměr podařilo uskutečnit. Komisi pro správu nemocnice prvního porevolučního okresního národního výboru vedl MUDr. Václav Hirš, odborný lékař pro plicní nemoci a pozdější primář nemocnice, který získal pro tento záměr rozhodující politické činitele okresu, zemského národního výboru a ministerstva zdravotnictví. Se souhlasem ředitelství Ústavu pro choromyslné bylo sedm tehdy prázdných pavilonů zapůjčeno okresní nemocnici na dobu deseti let.

Významných 50 let

Probíráme-li se bohatou historií prvních padesáti let zdejší nemocnice, vyniká několik výrazných osobností a okolností, které jí daly pevný základ, určily úspěšný rozvoj a přivedly ji na nejvyšší odbornou úroveň. Především musíme uvést, že od svého vzniku se nemocnice těšila neomezené podpoře správních orgánů města i okresu, v jejichž čele stáli osobnosti vědomé si významu zdravotnictví pro oblast Vysočiny. Dalším neméně významným okamžikem bylo zvolení MUDr. Zahradnického prvním primářem, neboť to byly především jeho vynikající odborné kvality, které položily základy důvěry k novému ústavu a pomohly vytvořit jeho pověst. Podstatnou měrou přispěla i okolnostmi vynucená a státem financovaná výstavba početných pavilonů v těsném sousedství nemocnice za I. světové války, které posléze umožnily primáři Zahradnickému uskutečnit jedinečný záměr - vybudovat tolik potřebnou léčebnu pro mimoplicní tuberkulózu. Rozvoji nemocnici také velice prospělo zvolení MUDr. Trnky, který věrně a úspěšně pokračoval v díle svého předchůdce a učitele a v pravý čas zahájil a uskutečňoval proces odborného členění nemocnice spolu s možností získat v roce osvobození sedm nových pavilonů k obohacení nemocnice o další specializovaná diagnostická a léčebná oddělení a o střední zdravotnickou školu.

Autor textu prim. MUDr. Jiří Šmíd (1996)