Jaro je ve střední Evropě ošidné, ostatně jako všechno zde. Opalujete se koncem února, nad vámi visí jehnědy jako lampiony. Kolem nich se vrtí včely a o kus dál se rojí komáři. Prvosenky a sněženky kvetou, děcka běhají v tričkách, psi se mají k páření.

A pak úder! Zas mlha, zase sníh, už ne vítaný jako v zimě, leč odporný. Vichra olověné nízké nebe. Bude se to takhle převalovat nejméně do konce dubna. Keltové to věděli a svěcení jara si nechali na tento den. Teď je tedy pořád zima, ačkoli vypadá jako jaro, aspoň podle Keltů. Zimojaro.

Ve Středomoří to mají jinak. Tam vtrhne léto prvního dubna. Najednou nebe zjasní a slunce zešílí. A tak to bude do konce října, pak přijde podzimozima. Jak to mají třeba v Keni, nevím, neboť jsem tam nebyl,a nevím proč, ani se mi tam moc nechce. Nejspíš je tam jen létoléto a mokroléto.

Středoevropské zimojaro je nejbáječnější věc na světě. Kdybychom ho mohli jen pozorovat a nemuseliv něm být. Kdybychom nemuseli snášet ty přeháňky, přesněžky, nechutné tlakové níže, které člověka zavalí jako hlína a lezou až do úst.

Kdybychom mohli koukat na ty dramatické změny barev a obrysů věcí, na bleskové přechody od rozjásané volnosti ke skleslé temnotě. To by byla podívaná!

Jenže když už jsme se rozhodli zůstat Středoevropany, musíme v tom dva měsíce žít. V té děsné střídě počasí a nálad čekat příchod skutečného jara.

A pak že to nezvládnu! To slovo jsem nevyslovil.