Dva stárnoucí doživotní diktátoři se na konci týdne dohodli, že se budou podporovat a vytvoří protiváhu našemu svobodnému světu.

Ruský vůdce Vladimir Putin a vůdce totalitní Číny Si Ťin-pching se sešli na úvod zimních olympijských her v Pekingu, aby spolu utužili rýsující se spojenectví svých agresivních diktatur. Vyměnit si mohou mnoho různých zkušeností. Třeba z rusifikace okupovaného Krymu nebo likvidace zbytků demokracie v Hong-kongu. Či z vojenských provokací vůči Ukrajině ze strany Ruska nebo vůči Tchaj-wanu či státům jihovýchodní Asie na straně čínské. Nebo ze státní kontroly nad internetem a z digitální diktatury, kde má Čína před Ruskem náskok. V tomto spolku to však není Rusko, kdo rozdává noty. Putin je v podřízené roli, podobné, v jaké byla před válkou Itálie.

Luboš Palata
Turów jsme prohráli. Ale vyhrát jsme ho nemohli

Pro Rusko je Čína východiskem z nouze, nikoli přirozeným partnerem. Kdykoli se Rusko začalo vzdalovat Evropě a Západu, mělo to za následek chudobu, úpadek a zaostalost. Na Číně, kromě zisku z obchodu, není pro Rusy nic lákavého. Své vily si Rusové kupují v západní Evropě, ne v Číně, své děti posílají studovat do Oxfordu, ne do Pekingu. A své peníze si ukládají v londýnských, nikoli šanghajských bankách.

Pro Čínu pak není Rusko nic jiného než dodavatel surovin a zdroj zbraní. Ruské zbraně jsou sice horší než ty západní, ale Moskva je zase natolik nepředvídavá, že své nejlepší zbraně Číně klidně prodá.

Přesto není radno spojenectví dvou diktátorů podceňovat. Tak, jako se spojují autokraté, musí posilovat spojenectví demokracie a svět svobody. Pokud jde o nás Čechy, mohli bychom začít tím, že po pročínském a proruském prezidentovi zvolíme do čela země za necelý rok konečně zase nějakého zásadového demokrata.